Bývalý reprezentant v běhu na lyžích Vít Fousek toho zažil hodně. Když pár dní po svých osmdesátinách zasedl ke stolu na zahradě svého domu na Třech Studních, jen kousek od rybníka Sykovec, rozpovídal se, čím vším si prošel.
Především byl lyžařem, který to dotáhl až na olympiádu v Grenoblu 1968 a dvě mistrovství světa (1962 v Zakopaném a 1966 v Oslu). Vyhrál například slavný Hančův memoriál. Ten je pro novoměstské lyžaře královskou disciplínou. V životě zažil i hodně ústrků, ale nyní může být hrdý na to, jaká se z Fouskových stala lyžařská dynastie.
Přitom startovní pozici neměl kluk, jenž se narodil ve druhém válečném roce, vůbec jednoduchou. „Rodiče se už v roce 1941 rozvedli. Měli jsme malé hospodářství, dva a půl hektaru. Matka jako samoživitelka to měla složité, o lyžování nechtěla ani slyšet,“ vypráví Vít Fousek.
Lyžování tak pro něj nejdřív nebylo sportem, ale spolehlivou a často jedinou možností přepravy. „Na lyžích jsem jezdil do školy na Fryšavu a pak i do Nového Města.“ Jednu zimu dokonce běhal po vysočinských kopcích bez hůlek.
Komunisté otce odsoudili za velezradu
V devíti letech se přestěhoval za svým otcem (rovněž Vítem - pozn. red.), který na běžkách závodil na olympiádě ve Svatém Mořici 1948. „Jenže tátu v roce 1953 zavřeli a já se z jeho domu u Vlachovic vrátil zase za mámou na Tři Studně,“ vzpomíná i na neradostné momenty svého života.
Padesátá léta nebyla nic pro slabé povahy. Kdo se komunistům postavil nebo jim překážel, ten musel z cesty. Vít Fousek starší se svojí novou partnerkou Eliškou Menšíkovou pomohl například svému lyžařskému parťákovi Cyrilu Musilovi, tzv. kulakovi studnickému, který v prosinci 1950 utekl z vězení ve slovanské Ilavě a potřeboval se někde ukrýt před útěkem za hranice.
I to pak prokurátor Fouskovi sečetl. V lednu 1954 při procesu s celou skupinou dostal devět let za velezradu, přišel rovněž o svůj dům.
„Byl i ve věznici v Ostrově nad Ohří, jednou jsem za ním byl na návštěvě,“ vybavuje si syn, nynější osmdesátník, který při otcově věznění dostal poručníka.
Fousek si odseděl celkem sedm a půl roku, pustili jej na amnestii v roce 1960. „Nikdy o tom nechtěl moc mluvit,“ vybavuje si jeho potomek. Dům zabavený po procesu si pak jeho otec musel koupit zpátky. Coby vyhlášený zedník v okolí postavil celou řadu chat.
Mimochodem komunistický režim připravil o kus kariéry nebo života celou řadu novoměstských lyžařů. Kromě Musila a Fouska také třeba Františka Zajíčka nebo Jana Blažíčka, jenž si s některými soudruhy ručně vyřizoval to, že jeho rodině sebrali hospodu. „Doba byla taková. Komunisté měli gestapácké moresy,“ reaguje Vít Fousek.
Do Dukly se dostal, až když stačil reprezentantům
On se nakonec vyučil kuchařem, s řemeslem však skončil brzy po vojně. „Jako krajský přeborník v lyžování jsem měl nárok jít na vojnu do Dukly, ale kvůli tomu, že byl otec zavřený, jsem se tam nejdřív nedostal. Z obce došlo vyjádření, že mě nedoporučují,“ popisuje jedno ze zklamání. Místo toho narukoval do Frenštátu pod Radhoštěm.
Náčelník jej však po odpolednech nechal trénovat, a tak Fousek běhal třeba na Radhošť a zpátky, až ze zátěže dostal zánět okostice.
Přesto se do vysněné Dukly Liberec dostal. To když při silvestrovských štafetách v Harrachově, kde reprezentanti měřili síly před olympiádou v americkém Squaw Valley, trénovaným borcům z národního týmu stačil. „A do čtrnácti dní jsem byl v Dukle. Najednou jim táta nevadil, předseda svazu lyžařů to zařídil,“ divil se Vít Fousek.
V armádním klubu pak měl úplně jiné podmínky k přípravě.
Krátká biatlonová epizoda s ruskými flintami
Ve zbytku oné sezony jej však trenér přesměroval nejdřív na biatlon. „Střílelo se tehdy na různé vzdálenosti velkorážními ostřelovacími ruskými flintami s náboji 7,62. Každý trénink jsme pálili až 150 ran, leželi jsme při tom na celtě na sněhu,“ popisuje počátky nyní tolik populárního sportu.
A nakonec se dočkal i startu na olympiádě, pochopitelně na běžkách. I když ani tohle se neobešlo bez těžkostí. „Podle výsledků jsem měl vyjetý i Innsbruck v roce 1964, ale přednost dostal slovenský závodník, protože jejich funkcionáři dělali dusno. Přitom formu jsem měl,“ lituje, že o účast přišel.
Hry v Grenoblu - o čtyři roky později - už mu neunikly. „Svoje místo jsem obhájil v přímém duelu, jeli jsme na Štrbském plese závod s Luptákem. Přijel rozhodčí, hodili jsme si korunou, kdo pojede desítku jako první. První den jsem vyhrál o půl minuty, druhý asi o padesát vteřin, to už Slováci nemohli ukecat,“ glosuje.
Ve Francii mu naději na lepší výsledky vzaly bacily. Před odjezdem totiž omarodil a bral antibiotika. „Vzdal jsem pak třicítku, protože mě při závodu chytla záda. Asi z přemíry snahy, jak jsem se oslabený po nemoci moc snažil a dostal se do křeče,“ vzpomíná. Pak si připsal alespoň deváté místo ve štafetě a 39. na trati 50 kilometrů.
Právě padesátka je u Fousků parádní disciplína. Žádná jiná dynastie nemá tolik vítězů Hančova memoriálu, slavného mistrovského závodu. Ve výsledcích už jsou zlatým písmem zapsáni tři nositelé jména Vít Fousek. Ten nejstarší jej vyhrál v letech 1938 a 1941, nynější jubilant se radoval v roce 1964, jeho syn v roce 1996.
Na řadě s lyžařskými úspěchy je Vít Fousek IV.
Dočká se jednou i čtvrtý Vít v rodové linii, nyní třináctiletý starší žák SK Nové Město na Moravě?
„Bude na něj velký tlak. Hrozně rychle vyrostl, měl teď kvůli tomu dvě sezony zdravotní problémy, a tím pádem i omezení, mohl jezdit jen na bruslích a na kole,“ prozrazuje děda.
I bez pořádného tréninku na letošní zimní olympiádě děti a mládeže skončil Vítek na běžkách dvakrát ve druhé desítce. „Ono se to usadí a zase se pustí naplno do tréninku,“ zůstává v klidu hlava rodu.
Co vnukovi radí? „Moc se do toho nemontuji. Se synem jsem běžkoval, dělal pohyby podle mě, techniku okoukal. Teorie je jednoduchá, každý má svůj osobitý styl, je to o vyježděnosti,“ míní Fousek senior, který svého času trénoval děti pod hlavičkou tělovýchovné jednoty na Třech Studních.
A na trénování se vrhl nedávno i jeho syn, tedy Vít Fousek III., který v klubu vede i svého staršího syna a jenž se nejvíc proslavil coby osobní servisman Lukáše Bauera.
Pro reprezentanty mazal celkem čtrnáct sezon včetně čtyř olympiád. V éře po roce 2001 se podílel na největších úspěších českého lyžování. Když od týmu odešel, začal v roce 2017 dělat na vývoji nejvyšší řady lyží v novoměstském Sportenu, přejmenovaném nedávno na Kästle.
„Zkušeností z lyžování má dost,“ prohodil jeho otec.
Ve Skandinávii měnil sklo a kořalku za vybavení
A hned nezapomene dodat, jak těžké bylo v jeho éře sehnat kvalitní lyže. „Já pořád kupoval ojeté. Když jsme byli ve Skandinávii, měnili jsme sklo či kořalku za lyže, hole a vosky. Jednou jsem vyměnil soupravu broušeného skla za lyže Sandström. Když jsem na nich pak vyhrál v Novém Městě kvalifikační závod, přišel za mnou ředitel Sportu (předchůdce Sportenu - pozn. red.), jestli bych jim ty lyže dal. Samozřejmě je rozřezali na dílky a zkoumali je. Podle těch lyží pak vyráběli řadu lyží Triumf. Slíbili, že mi pak budou lyže dávat. Ale dělali je strašně měkké,“ vzpomíná bývalý reprezentační lyžař.
Během sportovní kariéry vystřídal celou řadu profesí. Stavěl například silnici mezi Rokytnem a Medlovem, pak i základy tamního velkého hotelu. Nejraději ale pracoval v lese, kde si dokázal vydělat tolik, aby uživil smečku psů.
Vít Fousek se totiž stal i úspěšným musherem. To když ho naštvali kluci z Fryšavy, kteří přestali chodit na tréninky, a s koučováním mládeže praštil.
„Začalo to jedním malamutem, s nímž jsem chodil běhat. Pak jsme sehnali huskyho, s ním jsem začal jezdit skijöring. Pořád jsme vyhrávali, i když moc netáhl, šňůra byla pořád prověšená. Já jsem totiž stíhal tempo, jaké běžel,“ dodává se smíchem Fousek. Řídil také čtyřspřeží, jednu chvíli měli Fouskovi i se štěňaty celkem 24 psů...
O většinu památek na své někdejší úspěchy přišel. „Všechno mi shořelo při požáru samoty u Vlachovic v šestašedesátém roce. Něco málo z pozdějších let mám ve sklepě, ale to ani nemá cenu vytahovat,“ ošívá se. Na fotografování pak přece jen donesl lyže, na nichž startoval v Grenoblu. Tam, kde legendární skokan Jiří Raška získal zlatou a stříbrnou medaili.
I v osmdesáti letech je Vít Fousek plný sil. O projížďky na lyžích po okolních pláních jej sice letos připravila mizerná zima, ale často vyráží do terénu s trekingovými holemi.
Žádnou oslavu svého jubilea neplánoval. „Na to já vůbec nejsem, žádná nebude. Nejlépe se cítím v lese. Je tam klid a pohoda.“