Správný klobouk se vybírá podle obličeje, říká amatérský hatmaker celebrit

  10:06
Ani po pěti letech výroby klobouků s puncem jedinečnosti neuvažuje Pavel Vaněk ze Smrčné u Jihlavy o tom, že by pro něj měla být tato činnost něčím jiným než koníčkem. Mezi jeho zákazníky přitom patří řada celebrit včetně Taťány Kuchařové, Přemka Forejta či rapera Marpa a zpěváka Petra Harazina. „Nechci se toho stát otrokem,“ vysvětluje kloboučník.

Za rok vytvoří kloboučník – či hatmaker – Pavel Vaněk ve své smrčenské dílně několik desítek originálních klobouků. Nikdy nevytvoří totožný ani ve dvou stejných kopiích. A chce, aby to tak i zůstalo.

„Zatím si udržuju tvorbu klobouků jako hobby. Kdyby tomu tak nebylo, neslo by to s sebou i určitá rizika, protože nejsme již bohužel vyloženě klobouková země. V momentě, kdy bych se stal na té činnosti ekonomicky závislý, tak by mě to mohlo přestat bavit. A to bych nechtěl,“ říká osmačtyřicetiletý jihlavský rodák.

„Takto mám při výrobě klobouků volnost a čas, nemusím sekat jeden klobouk za druhým, je to pro mě tvůrčí tvorba. Nechci se toho stát otrokem. Díky tomu jsou moje klobouky i tak nějak raritní a neznamená to, že by každý, kdo jede kolem Smrčné, se tady u mě zastavil a odjel hned s hotovým kloboukem.“

Klobouky ho fascinovaly od dětství. Snad proto se kloboučníkem s puncem výlučnosti stal Pavel Vaněk během krátké doby. Když před pěti lety začínal jako samouk tvořit první, předcházely tomu dva roky teoretických příprav.

„Studoval jsem, jak se to dělá, koukal jsem na instruktážní videa, sháněl vybavení pro dílnu, pročítal staré modistické učebnice. Hned první klobouk se mi povedl. Dodnes ho mám schovaný a na něm ukazuji zákazníkům, jaké jsou možnosti tvarů koruny klobouku. Poměrně rychle se mi díky sociálním sítím podařilo získat první zákazníky,“ vzpomíná.

Formy na klobouky sehnal v Anglii i u truhlářů

K základnímu vybavení kloboučnické dílny patří formy na klobouky, kdy každá velikost musí mít tu svou. „Formy jsem sháněl u různých dodavatelů, což nebylo vůbec jednoduché. První jsem kupoval z Anglie od jejich tradičních výrobců. Bylo to poměrně finančně náročné. Pak jsem naštěstí sehnal truhláře, který je pro mě dokázal vyrobit, ono to pro jejich specifický oválný tvar není totiž vůbec jednoduché,“ vysvětluje Vaněk.

Dalšími nástroji jsou třeba patentní roztahovač klobouků nebo napařovací žehlička s vysokým výkonem, aby dokázala dostatečně propařit plsť klobouku, aby ji bylo možné ručně tvarovat.

Vaněk stejně tak jako kloboučníci po celém světě používá k tvorbě polotovary zvané kapelíny. Říká se jim také šišák či kaplína. Jejich materiálem je libovolně barvená plsť ze srsti králíka, bobra či třeba nutrie.

Kapelíny shání z Německa, Řecka či z Anglie. Zvolený kapelín natáhne na formu a po napaření dožehlí do požadovaného tvaru. Pak se ořízne okraj krempy a klobouk dostane základní tvar. Koruna se pak tvaruje pomocí dalšího napaření do jednoho ze šesti různých tvarů.

Pak dílo Vaněk dozdobuje. Nebo dotváří jeho charakter například citlivým opalováním povrchu, což klobouku dodá starší vzhled. „Různě přikládám doplňky, zkouším, zase sundávám, dozdobuju. Je to hodně věc pocitu a výsledek mých rozhovorů se zákazníkem.“

Klobouk je pro něj spíše výtvarným dílem

Jaké barvy klobouků lidé preferují? „Nejčastěji tmavé barvy, odstíny černé, hnědé, objeví se i světlé barvy, třeba béžová, ale ve volbě barev jsou zákazníci spíše usedlejší. Nesnaží se mít nějakou trendy barvu, která frčí, ale spíše si odstín ladí do celkového stylu. Chtějí odvážný klobouk, ale ne svítivě barevný, aby byl vidět na dálku. Také se to u nich vyvíjí. Na začátku si spousta zákazníků koupí klobouk s užší krempou, a když se pak s kloboukem sžijí, chtějí krempu širší. Na klobouku chtějí často mít starší věc jako ozdobu – šátek, kousek kůže, provázek, která bude součástí a ilustrací jejich životního příběhu,“ líčí Vaněk.

Klobouk je pro něj do značné míry výtvarné dílo. Ostatně i původní profesí byl výtvarník, umělecký rytec skla. „Přibližně před rokem jsem ještě vybrousil skleněný půllitr s motivem hlavy koně, který jsem věnoval jednomu mně velmi blízkému člověku, a tím jsem se rozloučil s nekomerční stránkou rytí skla. Dnes už se jen příležitostně věnuji rytí nápisů,“ vykládá Vaněk, jehož hlavní obživou je nyní prozaická činnost. Pracuje jako zaměstnanec v jedné jihlavské firmě. U výroby klobouků pak relaxuje.

Kloboučník by podle něj měl být tak trochu i stylistou. „Důležité je vybrat pro tvar obličeje správný klobouk a zároveň respektovat celkový image zákazníka. Základem je i dobře změřit obvod hlavy. Mnohé věci dokážeme se zákazníky ladit i po telefonu,“ podotýká.

Klobouk je parťák na cesty do každého počasí

Vaněk je přesvědčen, že zákazník by měl vědět, čím klobouk jako historická součást oděvu vlastně je, čemu a jak by měl nebo mohl sloužit. „Hodně lidí a prodejců říká, že klobouk není deštník, že by neměl zmoknout a tak dále… Já ale musím říct, že klobouk vznikl právě proto, aby chránil před deštěm, sluníčkem, před sněhem, zkrátka před nepřízní počasí,“ tvrdí.

„Z pramenů víme, že se historicky používal i třeba k občasnému nabírání vody, k rozdmýchání ohně, v létě je pak možné se jím ovívat místo vějíře. Dodnes jsou známé reklamní obrázky, kdy kovboj dává koni napít vody, kterou nabral do svého klobouku. Je to parťák na cesty. Klobouk je prakticky nezničitelný, je to dlouhodobá investice. Jediná možnost, jak jej zničit, je buď ho spálit, nebo rozsednout. Tak jako pes se ani klobouk nemá nechávat v rozpáleném autě. Klobouk se má nosit na hlavě,“ filozofuje hatmaker.

Značka Pavel Vaněk vyražená do koženého potního pásku klobouků ze Smrčné už je puncem kultu pro zasvěcené.