Zajímalo mě, jak konec války vnímali civilisté, říká o nové knize badatel

  16:08
Badatel Zdeněk Prukner se v posledních letech intenzivně věnoval závěru druhé světové války na Třebíčsku. Dosud informace o tomto období ani zdaleka nejsou ucelené. Na základě svého bádání napsal článek do muzejního sborníku. Jenže zpracovaných témat přibývalo, až vydaly na celou knížku.

Badatel Zdeněk Prukner se svou nedávno vydanou knihou Konec války na Třebíčsku, kterou připravoval několik let. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

„Snažil jsem se i sám pro sebe vyplňovat bádáním o konci války na Třebíčsku bílá místa, protože k tomuto tématu toho moc nevyšlo, a pokud, tak to byly články v novinách těsně po konci války nebo ty, které vyšly před rokem 1989. I s těmito zdroji jsem pracoval,“ vypráví badatel.

Dával dohromady fotky, mluvil s lidmi, četl kroniky a deníky. „Myslím, že nejautentičtější jsou dobové záznamy. I když si u článku z roku 1946 odmyslíme dobovou ideologii, tak těžko se v něm psala lež o něčem, co ti lidé ještě měli v živé paměti,“ míní Prukner.

Jaký tedy byl konec války na Třebíčsku?
K masakrům tady došlo, ale přímé bojové střety zde nebyly, pokud nebudu počítat letecké útoky. Pro Třebíč bylo štěstí, že fronta se tímto směrem pohnula až ze 7. na 8. května 1945. Ještě 8. května německé tanky Panther ze 6. tankové divize bránily u Zástavky u Brna údolí, aby tudy neprošla Rudá armáda na Náměšťsko. Takže sem přišla Rudá armáda až poté, co už Němci utíkali, protože už byla vyhlášena kapitulace. To neznamená, že na Třebíčsku nebyly oběti. Byly tady masivní frontové útoky sovětského letectva, které stály desítky životů, ani ne tak vojáků, jako civilistů.

Fotogalerie

Měly ty události nějaký společný znak?
Nebylo to snad ani šlendriánem, každá armáda si před sebou při postupu čistí cestu, aby měla co nejmenší ztráty. Bohužel útoky sovětského letectva došly občas až tak daleko, že v Hrotovicích bylo po shozu pum 150 mrtvých. Podobný útok byl i v Opatově, kde byli také mrtví a zranění. Také tam sovětské Lavočkiny odhodily pumy, existuje k tomu sovětské hlášení. Nedaleko byly vybombardované Dalešice - 27 mrtvých, dva mrtví ve Valči... Ono se dnes říká, že se Rusové neuměli trefit. Ale pro srovnání: 18. března Američané sestřelili v leteckém souboji dva německé Heinkely, jeden spadl u Slaviček, druhý u Studence. Oni ale v hlášení o souboji uvedli, že se odehrál někde u Balatonu. Ani nevěděli, jestli jsou nad Maďarskem, nebo nad protektorátem…

Co popravy českých civilistů?
Stalo se několik případů, kdy němečtí vojáci popravili nebo zastřelili české civilisty. V Petrovicích u Třebíče v rámci stanného práva popravili čtyři mladé chlapce. Já jsem v Německu objevil fotografii adjutanta Grädlera, který tu popravu nařídil. Jiný případ byl ve Stropešíně. Německé tanky při ústupu naložily dva české civilisty jako rukojmí s tím, že je za řekou Jihlavou propustí. Místo toho je za řekou zastřelili. Přes Střítež u Třebíče ustupovaly německé jednotky, občané je sledovali z lavičky a pokuřovali. Němec střelbou ze samopalu jednoho zastřelil a jednoho těžce zranil.

Nejznámějším případem masakru civilistů na Vysočině je Velké Meziříčí...
Dopad na Třebíč to mělo například v tom, že příbuzní obětí z Velkého Meziříčí se po válce někdy mstili. Setkal jsem se s pánem, který byl v Rudíkově u popravy dvanácti Němců. Říkal: Udělal bych to asi znovu, nechápete tu zoufalost, když kolem vás všechny postřílí... Ale sám uznával, že oni popravili tehdy nevinné lidi. Dalšímu, který s ním tehdy střílel, kováři, kterému zabili dva bratry, se při střelbě klepaly ruce a brečel. Ty chlapy to do smrti mrzelo, ve vsi se říkalo, že se to nikdy nemělo stát. Pohledem dnešní doby to ale nelze soudit. Nemůžeme se vcítit do jejich pocitů.

Co jste se dočetl v denících?
Měl jsem v rukou několik dobových deníků, kde si lidé den za dnem zapisovali, co se dělo, a nepočítali s tím, že to někdy bude číst někdo jiný. To je případ Hartvíkovic, kdy můj známý našel u popelnic vyhozený sešitek. Ukázalo se, že to byly záznamy od ledna do května 1945. Tak detailní zápisy z války jsem ještě neviděl. Dnes ještě žije pár pamětníků, s kterými se bavím už několik let. Mým koníčkem je tramping a tak se o totéž snažím, i když jsem na čundru potkám někde nějakého dědečka, tak se s ním dám do hovoru, poslouchám jeho vzpomínky. V knize jsem zpracoval 26 obcí z Třebíčska, kam na konci války v dubnu 1945 přišla německá 6. tanková divize. Snažil jsem se zaměřit na to, jak to vnímali civilisté, to bylo pro mě významnější, než jak to viděl Rus nebo Němec, nebo kolik projelo tanků.