Panská lázeň se ve Žďáře nacházela přímo při toku řeky Sázavy – v dnešní Nábřežní ulici pod knihovnou, kde fungovala po staletí. A účel měla postupem času nejen očistný a hygienický. Ještě ve druhé polovině 19. století se tam mohli lidé oddávat v neposlední řadě i slastnému odpočinku.
„Lázeň byla totiž vlastně také taková hospoda, kde si člověk mohl dopřát krásného pohodlí – teplou vodu, a to ve velkém. V té době to pro řadu lidí nebyl rozhodně standard,“ popsal Miloslav Lopaur, historik Regionálního muzea města Žďáru nad Sázavou, který provedl zájemce centrem města právě po stopách dávných „občerstvoven“.
Do lázně, jež se bourala až v šedesátých či 70. letech minulého století, se chodilo ve spodním prádle. Poté se lidé uchýlili do kulatých sudů. „V nich jste seděli až po krk. Starala se tam o vás nějaká dívka, která musela být samozřejmě pohledná. V tomto případě bylo tolerováno, a to dokonce i v barokní době, že s vámi toto děvče laškovalo. Pro hospodyně platilo totéž, ovšem laškoval s nimi mládenec,“ vylíčil historik.
Koupel si zájemci rovněž zpestřili dobrým pitím a jídlem – na prkno coby stoleček dostali třeba klášterské pivo. Právě panská lázeň byla totiž prvním místem ve městě, kde se toto tak trochu „VIP pivo“ ze sousedního Zámku Žďár podávalo.
Pivo bylo vždy výhodný byznys
Jinak totiž Žďáru dominovala produkce z městského pivovaru. Ten se nacházel na dnešním náměstí Republiky, zhruba v místech, kde teď stojí adventní stánky. Fungoval tam minimálně od šestnáctého až do konce 19. století. S liberalizací trhu po roce 1870 a následným přívalem konkurence se však do Žďáru začala stále víc dovážet piva i z jiných měst.
Zlatavý nápoj byl ostatně už od pradávna výborným byznysem. Třeba pro Žďár znamenal městský pivovar významný obrat – kolem třiceti procent městských příjmů.
V nejstarší třešťské hospodě se stále rituálně popíjí absinth z fontány |
„Je ale třeba brát v potaz i vysoké náklady. To byl mimo jiné sládek, nákup sladu, chmele,“ vypočítal historik. Chmel se dokonce pěstoval i domácí, velká chmelnice stávala v místech, kde je dnes Obchodní dům Kinský. Později už ale spotřebu nedokázala pokrýt a plodina se musela od 19. století i dovážet.
Šenkovat městské pivo, tedy nabízet jej v šenku, mohl v podstatě každý z takzvaných právovárečných měšťanů žijících na rynku. V publikaci Žďárský uličník I, jejímž autorem je právě Miloslav Lopaur, se uvádí, že v roce 1407 bylo ve městě 34 krčem; ovšem jejich počet byl proměnlivý. Údaj z roku 1667 hovoří dokonce o 51 šencích.
Lavice, sudy a už se pilo!
O tom, že se pivu a hospodám ve městě dařilo, svědčí ostatně i fakt, že toto číslo bylo v platnosti ještě koncem 19. století. Řada šenků ovšem rozlévala hlavně o svátcích a trzích. Že je otevřeno, hosté poznali podle vyvěšeného slaměného věnečku či třeba korbelu.
„Nebyly to ale hospody, jak je známe dnes. Šlo v podstatě o průjezdy, kde se dalo pár sudů, dvě lavice, a to bylo všechno. Napíchl se sud a pilo se,“ nastínil na komentované vycházce Lopaur, a to právě v jednom z těchto dávných šenků – v přízemí současného Čechova domu na Havlíčkově náměstí.
Panská lázeň se ve Žďáře nacházela až do 2. poloviny 19. století při řece Sázavě, v dnešní Nábřežní ulici. Kromě koupele si tam lidé dopřávali třeba i pivo a dobré jídlo.
Dalším byla třeba dnešní Stará radnice, která měla i jedno zajímavé specifikum. Proměnila se totiž od zhruba 17. století ve vinárnu. „Mnoho vináren tehdy nebylo, jen Táferna, a tou druhou byla právě Stará radnice. To byla jediná místa v panství, kde jste si mohli koupit víno,“ podotkl Lopaur.
I v mázhausu ve Staré radnici se samozřejmě kdysi šenkovalo městské pivo, to se však změnilo s příchodem Františka kardinála z Ditrichštejna. „Ten si vynutil na městu, že se tady bude prodávat jeho víno, takže se otevřela vinárna a ve městě se prodávala panská vína,“ vzpomněl přímo před žďárskou Starou radnicí historik a dodal, že na odbyt šlo tehdy především červené.
Kořalku dostávaly běžně i děti
A co se nespotřebovalo, nazmar nepřišlo. Ze zbytků se pálila takzvaná vínovice; totéž se činilo i se zbylým pivem, z něj vznikala pivovice.
Ostatně pálenky byly v minulosti také nedílnou součástí hospod. Kromě zmíněných variant se přibližně od 17. až 18. století začala ve větším nabízet i žitná. A byť se pálilo v podstatě vždy, největší rozmach kořalek přišel zkraje devatenáctého století.
„Zpočátku tu byla snaha o regulativy, omezení konzumu tvrdého alkoholu – třeba na 50 litrů prodaného piva připadal litr kořalky. Ale zda se to dodržovalo, těžko říct,“ podotkl Lopaur. S liberalizací koncem 18. století se tvrdý alkohol dostával stále víc ke slovu a časem byl k dostání ve všech hospodách. Trend palíren byl nemalým výdělkem mnoha lidí.
„Hlína“ je památkou na staré cihláře, bývala hospodou rockových mániček |
Rozšiřovala se i nabídka. V 19. století se objevily tresti a lidé tak mohli popíjet pálenky s příchutěmi kmínu, vanilky či různých směsí koření. „Kořalny je připravovaly studenou cestou, prostě si odkoupily líh – pálenku a ochucovaly ji právě trestěmi,“ přiblížil historik. S rozmachem tvrdého alkoholu také bujel alkoholismus, jenž se postupně stal společenským problémem.
„Teprve za první republiky začala existovat nějaká prevence,“ zmínil Lopaur. Jinak podle něj děti dříve běžně dostávaly coby pokrm chleba máčený v kořalce. Chudí to brali jako jídlo s vysokou energetickou hodnotou, navíc snadno a cenově dostupné. Za návykovou látku lihoviny nikdo nepovažoval.
Schůze, soudy i tancovačky
Lopaur při exkurzi žďárským centrem zdůraznil, že hostince a hospody však zdaleka nebyly jen místy, kde se konzumovalo pivo a další alkohol, ale i dějišti velkých setkání. „Scházelo se tam vedení obcí, později cechy a následně spolky. Byla to významná centra společenského života, překračující hranice města,“ řekl historik.
Takovouto „baštou“ vedení Žďáru byl Dům U Černého orla – Obecník, kde se scházela městská rada. Odehrávaly se tam rovněž výroční soudy, hlavní oslavy, taneční zábavy – nic z toho se totiž neobešlo bez piva. Dům, jenž stál na místě dnešního horního parkoviště na náměstí Republiky, fungoval také jako zájezdní hostinec. Jeho éra trvala do závěru 19. století; v devadesátých letech se po změně majitele stal Vašátkovou obuvnickou továrnou.
Své „základny“ měly i jednotlivé cechy, třeba řezníci, papírníci. Ve Žďáře je pak typickou ukázkou cechovní hospody Veliš, jehož budova je dokonce chloubou náměstí dodnes. V minulosti byl centrem, kde se scházeli hlavně koželuhové a jircháři.
„Konaly se tam jejich výroční schůze, přijímání nových mistrů, tovaryšů, učňů,“ vyjmenoval Lopaur a dodal, že právě cechy byly nesmírně důležité – odehrával se kolem nich čilý společenský život, než byly v 19. století zrušeny.
První skutečná kavárna
Ze žďárských pohostinských perliček vyzdvihl Lopaur také první místní kavárnu, kde se říkalo i „u bilijáru“, neboť si tam hosté, převážně měšťané, mohli pobyt zpříjemnit i hraním kulečníku. Jak je uvedeno ve Žďárském uličníku, v přízemí se nacházela i takzvaná habalda, tedy hlavní sklad tabáku.
Každopádně v první půli 19. století byla kavárna, na jejímž místě nyní stojí Česká spořitelna, skutečnou novinkou.
Kde se zastavil Žižka a dluh zanechal Hašek. Hostinec má pamětní desky |
„Je s tím spojena i osobnost Kašpara Hürbeina, kapitálově velmi zdatného, který ji provozoval asi dvacet let. Na Žďársko přišel z Nizozemska po skončení napoleonských válek a zavedl nové druhy lnu i modernější postupy zpracování. Po jeho smrti už ale kavárna pokračování neměla,“ vylíčil Lopaur s tím, že nebyl ani důvod, protože stále víc dobře zavedených hospod tento mok nabízelo.
Kromě kulečníku, jejž si hosté mohli užít třeba i v hotelu Veliš, byly oblíbeným zpestřením návštěv hospod rovněž pobyty na přilehlých zahrádkách – a s tím související hraní kuželek. Kuželny, které se začaly budovat zhruba ve druhé polovině 19. století, se ve Žďáře nacházely například u Süssů, v Táferně či při hotelu Škoda.
Lákadlem řeznické delikatesy
Významným lákadlem, které mělo přitáhnout do zařízení hosty, byly i lahůdky, jež se tam podávaly. V oblibě byla zvláště kombinace pohostinství s řeznictvím, protože mastné lidé s chutí zalili pivem.
„Byl to dobrý šolich – mít ke svému řeznickému právu ještě šenk,“ konstatoval historik. Jak se píše ve Žďárském uličníku, jedním z takových řezníků byl třeba Jan Süss. Ten provozoval hostinec „u brány“ – dnešní Süssův hostinec.
Zhruba na místě části stávající knihovny fungovalo třeba i Ubrovo řeznictví a velká hospoda, založená zkraje minulého století. Lidé tam pivem zapíjeli třeba klobásy, tlačenku a uzené nebo krkovičku s hrachem.
V postních dnech se zase chystala rybí jídla. „U Ubrů se konávaly i taneční zábavy. Patřil k nim totiž ještě dům v dnešní Nábřežní ulici, kde byla v patře tančírna,“ připomněl Lopaur.
Americká ledárna
Rodina Škodů, rovněž řeznická, provozovala třeba známý hotel Škoda, jenž stával zhruba naproti současnému Čechovu domu. Dříve nesl pojmenování U Bílé růže, podle domovního znamení. Pyšnil se už zmíněnou kuželnou a i další zajímavostí – americkou ledárnou umístěnou ve dvoře.
Sběratel vlastní i alkoholové pohlednice vlnící se nabumbané Jihlavy |
„Všechny hospody tehdy potřebovaly led. Lámal se na řece, protože v té době běžně zamrzala. Zedníci potom z ledových kostek stavěli zeď dokola uvnitř sklepa. Vydržela obvykle až hluboko do léta,“ popsal Lopaur a dodal, že Škodovi si později zbudovali ledárnu v patře; šlo už o tepelně izolovaný prostor.