Bohumír Veselý, který žil v letech 1886 až 1961, bydlel v domě číslo 36 ve Veselské ulici. „Jeho otec Karel byl obuvník z Polné, přestěhoval se sem, provozoval trafiku a hokynářství, později hostinec a obchod se smíšeným zbožím,“ líčí žďárský historik Stanislav Mikule.
Obávaná bitevní loď rakousko-uherského námořnictva měla na délku 151 metrů. Sloužilo na ní 1 087 námořníků včetně Bohumíra Veselého.
Životní příběh námořníka ze Žďáru jej zaujal natolik, že tuto postavu ztvárnil při červnové Muzejní noci. Zároveň je tomuto muži věnována část aktuální výstavy Žďár na sklonku monarchie. Ta potrvá ve žďárském Regionálním muzeu až do 9. září.
Karel Veselý měl hostinec naproti Smeykalově vile. „Jeho manželka skvěle vařila, mířili sem i lidé z okolí. Vyhlášená byla například její svíčková,“ popisuje Mikule.
Jejich syn Bohumír však pro kuchyni nebo obchod nevyrostl - už ve čtrnácti letech utekl k námořnictvu. „Začínal na plachetnicích, nakonec se dostal na slavnou loď Viribus Unitis. Její název znamená Spojenými silami, což bylo heslo císaře Františka Josefa. Například stříbrná pětikoruna z té doby má toto heslo vyraženo po obvodu,“ vysvětluje historik.
Zbraně z Plzně, pancéřování z Vítkovic, elektrorozvody z Prahy
Viribus Unitis bylo plovoucí monstrum. Tento moderní dreadnought (bitevní loď s větším počtem těžkých děl) třídy Tegetthoff se pyšnil délkou 151 metrů, šířkou 27 metrů a ponorem přes 8 metrů.
„Loď měla čtyři věže s celkem 12 děly ráže 305 mm. Byla to první bitevní loď na světě se třemi děly na jedné věži,“ vyzdvihuje Stanislav Mikule.
V národnostně hodně promíchané posádce sloužilo celkem 1 087 mužů, z toho 31 důstojníků. Na lodi se mísily němčina a maďarština, sloužili na ní kromě Čechů i Srbové, Chorvati a Italové…
Češi v posádce se přesto mohli cítit skoro jako doma. „Zbraně byly vyrobené v plzeňské Škodovce, ve Vítkovicích zase udělali pancéřování, Kolben Praha vyrobil všechno, co souviselo s elektřinou,“ popisuje historik zapojení firem z českých zemí.
Když ji Ferdinand d’Este viděl poprvé, usmíval se. Podruhé už ne
Cena lodi se z původně ohlášených 60 milionů korun, proti čemuž se stavěli někteří poslanci říšské rady včetně Tomáše Garrigua Masaryka, nakonec vyšplhala na 82 milionů. Armáda ji začala používat v roce 1912.
„Když ji o rok dříve spouštěli na vodu, byl tomu přítomen i následník trůnu František Ferdinand d’Este. Tehdy se prý usmíval. S touto lodí se setkal ještě jednou, ale to už se neusmíval. Viribus Unitis převážela po atentátu v Sarajevu jeho a manželčiny ostatky do Terstu,“ připomíná Mikule smutnou epizodu.
Během války Viribus Unitis většinou kotvil v Pule a strážil jadranské pobřeží. Jeho konec byl však tragický. Po vzpouře Čechů a Chorvatů na konci října se zastřelil korvetní kapitán Alexander Miloševič. Rakouský císař Karel I. se rozhodl zanedlouho vydat loďstvo na Jadranu vznikajícímu státu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Zkázu způsobila „pijavice“, loď se potopila během 14 minut
V situaci, kdy velení ve všeobecném zmatku a po odchodu námořníků věrných císaři převzal Chorvat Janko Vuković de Podkapelski, se loď v noci na 1. listopadu stala terčem útoku italské speciální jednotky.
Konstruktér Raffaele Rossetti sestrojil mignattu (pijavici), dvoumístné torpédo s odnímatelnými magnetickými náložemi. Společně s Raffaelem Paoluccim na mignattě připluli do pulského přístavu a umístili první minu na kotvící loď. Než stačili umístit druhou, byli zadrženi.
„Ti dva nevěděli, že je loď v mírovém stavu a už nepatří Rakousku, jejich důstojníci to však vědět museli. Italové se zřejmě obávali silného námořnictva nově vznikajícího státu v Jaderském moři,“ zamýšlí se historik Mikule.
K výbuchu došlo podle svědků kolem tři čtvrtě na sedm ráno. Záhy vybuchl i muniční sklad na lodi a ta během pouhých 14 minut klesla ke dnu. Kolik námořníků přesně zahynulo, není kvůli stavu posádky jasné. Uvádí se obvykle kolem čtyř set obětí.
Poručík Bohumír Veselý se naopak v pořádku dostal na břeh.
Veselý přežil i další explozi při likvidování munice v Brně
„Jako Žďárák je uváděn i další přeživší, Stanislav Němec. Problém je, že toho ve Žďáře zatím nemáme nijak doloženého. Mohl být z nejbližšího okolí,“ zmiňuje historik Stanislav Mikule.
Zatímco vzpomínky některých českých námořníků na zkázu Viribu Unitis se dochovaly, Bohumír Veselý mlčel. „O svých zážitcích nikdy nemluvil, a to ani před rodinou. Ten zážitek musel být otřesný,“ zmínil Mikule s tím, že Veselého příbuzní žijí ve Žďáře dodnes.
Bohumír Veselý měl štěstí v neštěstí ještě jednou. Rok po návratu se v Brně podílel na likvidaci válečné munice. „Došlo při tom k výbuchu, při kterém zemřelo třináct lidí. Veselý opět přežil, měl poškozenou jen levou ruku, kterou měl pak trvale zkroucenou,“ vypráví historik.
Za svého spolupracovníka si jej pak vybral olomoucký sochař Josef Hladík. Shodou okolností vytvořil v roce 1931 sochu pro novou žďárskou sokolovnu. „Soše sokola cvičícího prostná modeloval spodní část těla právě podle dobře stavěného bývalého námořníka Veselého,“ přidává zajímavost znalec místních dějin.