Před 90 lety zpustošila Žďársko vichřice, která lámala stromy jako třísky

  10:18
„Lesy za Žďárem neexistují,“ poznamenal si uznávaný profesor brněnské lesnické vysoké školy Josef Opletal ve svých pamětech ke kalamitě, která Žďársko postihla před 90 lety. Tehdy se do lesů s přimrzlým sněhem na větvích opřel silný vichr. Výsledkem byla kalamita nebývalého rozsahu, kterou dělníci likvidovali několik dalších let.

Po kalamitě v roce 1930 přišlo Žďársko o velkou část lesů. | foto: Archiv Regionálního muzea

„Rozpoutala se sněhová bouře a vichřice na našem Horácku. Ve dnech 26. až 28. října pustošila naše lesy, dosud největší a jediné bohatství našeho kraje, v takové míře, že není pamětníků podobné pohromy. Nejvíce však byly poškozeny lesy velkostatku zámecko-žďárského. V některém revíru až na 80 procent polomu,“ napsal v roce 1930 kronikář tehdejší samostatné obce Zámek Žďár.

Ušetřeny od velkých škod byly pouze nižší polohy, kde pršelo, a také naopak nejvyšší partie kolem Žákovy hory či Tisůvky, kde padal suchý sníh, který se na stromy nelepil. Jen v lesích velkostatku - ještě před pozemkovou reformou čítajícího přes 12 tisíc hektarů - bylo zasaženo 11 tisíc hektarů lesních porostů.

„Vlhký sníh hnaný silným větrem nachytal se na kmeny stromů. Těžká váha množství sněhu přelámala lesní velikány jako třísky,“ zapsal kronikář Velké Losenice.

„Poněvadž bylo nutné zpracovati ohromné množství dříví, sem tam přeházené, co možná nejrychleji a místní dělníci nestačili, muselo lesní družstvo i velkostatek Zámek Žďár zjednati několik set drvařů ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, kterým byly v lesích postaveny boudy,“ najdeme v losenické kronice.

Půl metru sněhu, zrušené oslavy a strhané vedení

Nebývale silný nástup zimy, kdy podle některých údajů napadlo během pár dní půl metru sněhu, celou oblast paralyzoval. Na mnoha místech rušili oslavu vzniku republiky, závějemi se nedalo projet, telegrafní a telefonní linky byly strhané, sloupy vyvrácené. Mimo provoz byla i železniční trať mezi Německým Brodem a Brnem.

„Město a okolí bylo od poštovního, telefonního a telegrafního spojení a bez světla též, než se vše opravilo,“ píše žďárský kronikář.

Celkově v lesích podle některých údajů leželo 3,5 milionu kubíků dřeva. Ze Žďárských hor, jak se této oblasti říkávalo, se stala jedna velká paseka. „Z krásných lesů našich zbyly jen veliké lesní pláně, jak žalující hřbitovy, na macešské výkony živlů přírodních,“ rozohnil se žďárský kronikář.

Hajný Tlustý, který trasu ze Žďáru do Kocandy obvykle zvládl za tři hodiny, ji tehdy překonával 12 hodin. I když sloužil jako kanonýr na frontě, nic podobného prý nezažil. Jeho žena, která na něj při vichřici čekala v hájovně, z toho dostala „otřes nervu“.

Postavili parní pily i úzkokolejné dráhy

Kalamita přišla zrovna v době, kdy vrcholila pozemková reforma a zámecký velkostatek značnou část svých lesů předal vzniknuvšímu lesnímu družstvu v Přibyslavi. Majitelkám velkostatku Klotyldě Festeticsové a Eleonoře Kinské, babičce dnešního majitele žďárského zámku Constantina Kinského, však přesto zůstalo přes 5 tisíc hektarů poškozeného lesa.

Pohled do historie Lesní dráhy na Žďársku

  • Lesní dráha Najdek - Račín spojovala dvě polesí (podle kterých dostala oficiální název) žďárského zámeckého velkostatku. V provozu byla od listopadu 1931, na jejím začátku v lese Roudni (nad rybníkem Dívka u dnešních Hamrů nad Sázavou) vyrostla parní pila poháněná lokomobilou a další stavby jako srub správce provozu, výtopna, kantýna či ubytovna pro 50 dělníků. Dráha křižovala silnici mezi Račínem a Polničkou, vedla téměř až k rybníku Velké Dářko, měřila necelých 10 km, původní projekt přitom počítal s kratší dráhou (7,5 km). Náklady na její zprovoznění přesáhly milion korun. Po dráze bylo přepraveno 150 tisíc kubíků dřeva. Její část dnes slouží jako odvozní cesta i lyžařům.
  • Druhá dráha Městec - Cikháj vedla od hájovny Borky (u silnice I/37) kolem kopce Tisůvky až za obec Cikháj, kde stála u silnice do Herálce další parní pila. Pila se třemi katry a další infrastrukturou (kantýna, skladiště kulatiny a řeziva, kancelář a byt správce, ubytovna) vznikla i na Borkách, celý areál pily měl na délku přes 400 metrů. Projekt dráhy vznikl už v roce 1916, nakonec však za války nebyl využit. Náklady na zprovoznění 10 km dlouhé dráhy byly 1 135 000 Kč. Městecká dráha přepravila 130 tisíc kubíků dřeva. Po zpracování kalamity majitelé prodali použitelný materiál obou drah za 680 tisíc.
  • Třetí lesní dráha fungovala v letech 1931-1933 mezi osadou Lány u Kameniček až k Herálci.

Zdroj: Miroslav Kružík (vlastivědný sborník Západní Morava, ročník 2002) a webové stránky obce Herálec

Archivář Miroslav Kružík ve svém článku o lesních úzkorozchodných železnicích na Ždársku, který vyšel ve vlastivědném sborníku Západní Morava v roce 2002, zmiňuje, že už dva týdny po polomu bylo rozhodnuto o postavení nových pil a také zřízení lesní dráhy, která by zajistila rychlou a efektivní přepravu dřeva z lesa na okolní pily.

Reakce lesního úřadu byla poměrně rychlá, přestože bylo komplikací například i to, že plánované lesní dráhy se klikatily přes tehdy platné zemské hranice Čech a Moravy a musely je tedy schvalovat v různých úsecích různé úřady. Do značné míry přípravy koordinoval právě Josef Opletal coby vrchní inspektor velkostatku.

Už během tuhé zimy začali najatí dělníci zpracovávat dřevo a inženýři v terénu obhlíželi, kudy úzkorozchodnou železnici vést. Hned na jaře 1931 ji v polesí Najdek - Račín vyměřili, začala se stavět a v listopadu už v prořídlých lesích mezi Hamry a Velkým Dářkem houkaly malé lokomotivy na trati s rozchodem 760 mm, které stačily pouze tři metry široké náspy.

Druhou lesní dráhu postavili dělníci v polesí Městec - Cikháj, kde stačilo oprášit plány, které měli lesníci už v roce 1916 a které do té doby zůstaly nevyužity.

Železnici pokládalo 150 dělníků z Podkarpatské Rusi

Do obou lesních drah investoval velkostatek celkem přes dva miliony korun. Z ekonomických důvodů koupil použité koleje a zařízení. Například benzinová lokomotiva Montania stála 48 tisíc korun, za sedmitunovou parní lokomotivu „Ilonku“, využívanou do té doby v Bělé pod Bezdězem, zaplatil velkostatek 35 tisíc korun, silnější tříosá parní lokomotiva, která utáhla 80 tun, stála dvakrát tolik.

Železniční svršky obou hlavních tratí podle historiků stavělo asi 150 dělníků z Podkarpatské Rusi. Celkově do regionu přišly pomoci tisíce dělníků, mnozí i s koňmi. Objevili se hlavně Rusíni, ale také Rumuni, Poláci či Slováci.

„Tehdejší lesníci konali velmi racionálně. Najali dělníky, vyprojektovali a vybudovali lesní železnici. Na konečné stanici postavili pily, aby se rychle vypořádali s polomem. Ke zpracování kalamitního dřeva se využívaly i stávající pily, které byly například v Milovech, Herálci, Žďáře nebo Novém Městě,“ připomíná emeritní děkan brněnské lesnické a dřevařské fakulty Ladislav Slonek, jehož předci měli pilu v Novém Městě na Moravě.

„Proto mě bolí, že dřevo při dnešní kůrovcové kalamitě v takové míře vyvážíme na pily kousek za hranicemi a ztrácíme tím přidanou hodnotu, kterou bychom získali jeho zpracováním v místě,“ poukazuje.

Přírodní pohroma jako záchrana pro mnohé lidi

Mnoha místním lidem kalamita přinesla živobytí. Hamerský kameník Václav Vašek život na lesní dráze popsal v románu Opožděný umíráček. V roce 1938 vycházel jako románová příloha Českého slova a loni jej knižně vydala obec Hamry.

„Bylo nade vší pochybnost jasno, že obnovením práce a jejím soustředění v Habrech (románový název Hamrů) zadrží se umíráček, chystající odzvonit životu i v tomto kraji následkem hospodářské krise a Habry vyvstanou jako oasa v okolním kraji,“ napsal Václav. Podle kronik si hospodář s párem koní vydělal za odvoz dříví 120 korun denně.

Těleso dráhy v račínských lesích dodnes zčásti využívají kromě lesníků cyklisté či běžkaři, aniž by mnozí tušili, že se tam dávno před nimi proháněly vláčky se dřevem.

Autor: