Josefa Chvalinu znají filmoví diváci třeba z komedie Hostinec U kamenného stolu. Ucházel se tam jako směšný mladík Percy o jednu z dívek, jež pak daly přednost Rudolfu Hrušínskému a Svatopluku Benešovi v rolích bratrů z hostince.
Chvalina měl filmové zkušenosti už před příchodem do Třebíče. Debutoval v roce 1939 v komedii Studujeme za školou. V době třebíčského angažmá točil v roce 1943 na Barrandově film Bláhový sen s Natašou Gollovou v hlavní roli.
V Horáckém divadle hrál často třeba s Otou Sklenčkou. Kupříkladu ve hrách Na Valdštejnské šachtě či Hvězdy nad hradem. Později se oba často potkávali při práci v Praze. Chvalina za dvaašedesát let svého života stihl více než stovku rolí před kamerou.
Narodil se před sto lety v Praze a herectví vystudoval za války. Na jevišti začínal v Brně, pak šel do Třebíče. Poté se vrátil do rodné Prahy, kde zůstal už po zbytek života. Jeho ženou byla herečka Lída Vostrčilová. Byli spolu více než třicet let.
„Kde ten můj páneček jenom je?“
Chvalina bral život včetně divadla s humorem a nadhledem, což potvrdil třeba jeho kolega Pavel Zedníček. „V 70. letech se v Divadle Na zábradlí hrál Don Juan, kterého ztvárnil Josef Chvalina jako zestárlého seladona v kolečkovém křesle. On byl vyhlášený recesista. Zapomněl text, tak během představení odešel do šatny, tam si zapálil cigáro a nalistoval příslušnou pasáž ve scénáři. A Karel Augusta, který hrál jeho sluhu, na jevišti celou dobu stál jako blbec s tím prázdným vozíčkem a opakoval: ‚Kde ten můj páneček jenom je?‘ Chvalina si do toho vozíku konečně sedl, nadechl se a zjistil, že to zase zapomněl. Tak tu celou anabázi zopakoval. A pak se teprve nastartoval,“ zavzpomínal nedávno Zedníček v časopise Téma.
Chvalina také přednášel na lidové konzervatoři herectví, účinkoval v poetické kavárně Viola a pěstoval růže. „Snad je měl rád proto, že shledal pravdivým výrok francouzského dekadenta Remi de Gourmonta: Budeme-li časem na světě vším smutni, potěšme se, vdechujíce růže,“ citovala jednou jeho žena, která žila v letech 1918 až 2003.
Na Josefa Chvalinu a jeho paní dodnes s úctou vzpomíná herec Jiří Štěpnička. Patřili totiž podle něj začátkem padesátých let mezi pouhé čtyři lidi z celého Vinohradského divadla, kteří odmítli podepsat dokument odsuzující čin jeho mámy Jiřiny Štěpničkové. Té se tehdy nepovedl útěk na Západ s malým synem Jiřím, protože se vše odehrálo v režii Státní bezpečnosti. Štěpničková pak musela do kriminálu.
Josef Chvalina zemřel v roce 1982 na srdeční infarkt.