Odehrává se na Šumavě, ale kvůli ceně se Vůně vanilky točila i na Vysočině

  9:34
I když film Vůně vanilky působí dojmem, že se odehrává na Šumavě v roce 1945, jeho velká část ve skutečnosti vznikala na Vysočině. Před necelými dvaceti lety ho režisér Jiří Strach natáčel v osadě Jedlina, která spadá pod Chýstovice na Pelhřimovsku.

Barbora Munzarová si ve filmu Vůně vanilky zahrála cukrářku, Jiří Dvořák amerického vojáka. | foto: Archiv MAFRA

Dodnes v osadě stojí statek, který ve filmu z doby osvobození obývali herci Jana Hlaváčová, její dcera Barbora Munzarová či Jiří Schmitzer ve svých postavách. A pak tam přijeli na dvůr v džípu osvobozující američtí vojáci v podání herců Jiřího Dvořáka či Aleše Hámy.

Ve filmu České televize z roku 2001 se objevuje třeba i jedlinský rybník, který je obecní. „Místní hasiči v něm mají ryby, každoročně bývá výlov,“ popsal jeden z tamních pamětníků natáčení.

Po břehu tohoto rybníka se na úplném konci filmu procházejí právě Bára Munzarová s Jiřím Schmitzerem. A za nimi se rozprostírá krásná krajina Vysočiny markýrující Šumavu.

„Chodil jsem se dívat na natáčení. Třeba pár koní, s nímž přijel na statek pro dorty herec Ladislav Županič, půjčil filmařům jeden chovatel z Košetic,“ vybavil si místní pamětník.

Malá obec s návsí větší než Staroměstské náměstí

Munzarová v roli Onč pekla v Jedlině dorty a cukroví. A jednoho dne se rozhodla, že s americkými vojáky odjede. Zalíbil se jí Stanley, jehož hrál Jiří Dvořák. Munzarová s Dvořákem byli tehdy partneři na začátku vztahu i ve skutečnosti.

Blízko Jedliny vznikla také scéna, kdy se Onč udělalo oko na punčoše. A Stanley jí dal náhradní, aby si je převlékla v rozpadlé stodole u cesty. „To stavení už dávno není rozpadlé jako v době filmování. Měli ho postupně dva majitelé a dnes je to vyšperkovaná stavba,“ sdělil jeden z místních obyvatel.

Za vidění kromě Jedliny stojí i sousední Chýstovice s domy ve stylu selského baroka. Přestože má tato obec pouhých 33 obyvatel, což ji řadí v tomto ohledu mezi nejmenší v Česku, pyšní se zároveň obří návsí. Ta je dokonce rozměrnější než Staroměstské náměstí v Praze.

Vůně vanilky byl jedním z prvních výrazných filmů režiséra Jiřího Stracha. Zaujal ho scénář Lucie Konášové, s níž později spolupracoval i na pohádce Anděl Páně.

Jedlina je Praze blíž než Šumava, navíc leží u D1

Strach neváhal do rolí matky a dcery obsadit herečky, jež jsou jimi i ve skutečnosti. Zařídil tak jejich první setkání před kamerou. A Jana Hlaváčová a Bára Munzarová zvládly i scénu s fackou, kterou filmová matka pleskla dceři.

V rolích vojáků herci Aleš Háma a Pavel Kříž mluví ve filmu plynulou angličtinou. Někteří jejich kolegové byli nadabováni.

Statek na Vysočině si filmaři vybrali nejen kvůli tomu, že je mnohem blíže Praze než Šumava, a navíc stojí poblíž dálnice D1. To výrobu filmu zlevnilo. Obdivovaná krajina této části Pelhřimovska Šumavu připomíná.

„Natáčeli jsme i v Plzni a v klášteře Plasy. Co jsem si ale opravdu musel vytrucovat, to bylo náměstí Kašperských Hor, které předepisoval scénář,“ popsal po natáčení Jiří Strach.

A vybavil si i natáčení v Plzni. „Nechali jsme zavřít půl města a odklonit tramvaje, křičel jsem do megafonu, rozdával úkoly jako Napoleon a vžíval se do pocitu, že jsem Otakar Vávra a filmuju Osvobození Prahy. Jenže za pár minut se z davu diváků ozvala jakási maminka: Tak už jsi viděl Lotranda a jdeme domů,“ popsal s úsměvem režisér, známý i jako herec z pohádky Lotrando a Zubejda.

Inspirací byl skutečný příběh scenáristčiny pratety

Film z konce druhé světové války měl původně název Druhá šance. Vůně vanilky ale nakonec přišla tvůrcům výstižnější.

Inspirací pro hlavní roli se scenáristce stala její prateta, která se ve 20. letech minulého století jako mladá dívka vyučila v Londýně cukrářkou. Zhruba po pěti letech se vrátila domů na Šumavu, kde s manželem hospodařila na malém statku. Jako vyhlášenou cukrářku ji znalo široké okolí.

Skutečným základem příběhu byla epizoda z konce války, kdy na statek zavítala skupinka amerických průzkumníků. „Ten šok, kdy na ně promluvila venkovanka s šátkem na hlavě plynulou angličtinou s londýnským akcentem, musel být ohromný,“ uvedla scenáristka Lucie Konášová.

Na základě tohoto momentu napsala fiktivní příběh.

Autor: