Jenže...

„Na přelomu května a června jsem měl zlomenou kost v zápěstí,“ vzpomíná Pavlas. „Bohužel mi to zhatilo plány na start v závodě, na který jsem trénoval od konce listopadu. Měl to přitom být vrchol sezony.“

Nepříjemná komplikace.
Najednou mi chyběl cíl, protože celá sezona směřovala k tomu jednomu datu v červnu. Naráz nebyla možnost se toho závodu zúčastnit. Tak jsem šel na internet a začal hledat jiné závody, které by byly aspoň trochu podobné.

A vyšly z toho L'Etape na Slovensku a ve Slovinsku.
S trenérem jsme si řekli, že to zkusíme a pojedeme na co nejlepší výsledek. A to se naštěstí povedlo.

6 fotografií

Na Slovensku jste v celkovém hodnocení skončil druhý, o dva týdny později ve Slovinsku jedenáctý. S tím asi musí být spokojenost?
To ano. Oba závody se mi moc líbily. Už pro to, jak jsou zorganizované. Je to pod hlavičkou agentury, která organizuje samotnou Tour de France, takže ti lidé vědí, jak to dělat. A jak připravit naprosto úžasný závod.

V čem?
Jede se na uzavřené silnici, aby nebyla šance po cestě potkat jakékoliv auto nebo chodce. Což se v Česku na závodech Českého poháru nebo Kolo pro život může stát docela běžně. Za druhé to bylo v nádherné přírodě, ve Slovinsku byly naprosto úžasné scenérie.

Neříkejte mi, že jste během souboje s časem a soupeři měl příležitost vnímat okolí?
V závodě na to čas určitě není (usmívá se). Ale měl jsem to štěstí, že jsem si trať ve Slovinsku mohl projet dva dny předem, s mým taťkou. A to jsem čas koukat kolem sebe měl. Když jsem na něj na kopci čekal, měl jsem i čas něco vyfotit. Bylo to parádní.

Dají se zmiňované závody na Slovensku a ve Slovinsku srovnat s L'Etape v České republice?
Řekl bych, že 1Etape v Česku je rozhodně konkurenceschopná i ve srovnání se zahraničními závody. Každá 1Etape v každé zemi má své výhody a nějaké nevýhody. Například v Česku je výhodou start na Strahově. Ten sice není nejhezčí, ale nabízí výhodu s parkováním a s celým zázemím, všude je spoustu prostoru. Třeba ve Slovinsku byl start na náměstíčku, kde byli lidé dost namačkaní. Zatímco v Česku startuje kolem 3 tisíc účastníků, na Slovensku a ve Slovinsku jich bylo okolo 1 000 – 1 500. Je jasné, že kdyby tam startovalo 3 tisíce závodníků, asi by se tam nedalo vměstnat.

Jak se student gymnázia připravuje na mezinárodní závody?
Je za tím docela dost práce, ať už od toho listopadu, nebo přes celé léto. Já jsem měl to štěstí, že jsem i se zlomenou rukou mohl trénovat na trenažéru. Vypadl jsem z toho jen na týden, takže to naštěstí nebyla taková překážka. Díky technologiím, které momentálně jsou. A také díky tomu, že jsem měl odlehčenou sádru.

Nyní už vám začala škola. Kolo půjde stranou?
Vzhledem k tomu, že studuji na osmiletém gymnáziu a mým životním cílem je dostat se na medicínu, být doktor, kolo trochu stranou půjde. Hlavní pro mě bude škola, na sto procent. Ale rozhodně bych kolo neodkládal úplně, maximálně budou tréninkové dávky menší.

Když už zmiňujete medicínu, vím, že oba vaši rodiče jsou doktoři. A když to odlehčím, pro sportovce mají ideální kombinaci: tatínek je chirurg, maminka zubařka. Takže je o vás asi dobře postaráno.
Jo, je super mít takové zázemí. Taťka mi i spravoval ruku, rentgenoval mě, sádroval ji. Takže při nějakém zranění – které doufám, že nějakou dobu zase nenastane – mám nejlepší možnou péči.

Začínal jste na horském kole, nyní se věnujete silniční cyklistice. K čemu máte blíž?
Jakékoliv kolo je skvělé, super zábava. Ale momentálně mi dělá větší radost silniční cyklistika. Je rychlejší, svižnější. Když jedete průměr 30 kilometrů v hodině, je to jiné, než když jedete patnáctkou někde na vyprahlé louce. Ale na odreagování je horské kolo úplně úžasné, vyjet si s kamarády, nebo si i zazávodit. Ale v letošní sezoně rozhodně vede silniční cyklistika.

Prozraďte, jak jste se k cyklistice vlastně dostal?
Díky rodičům, hlavně taťkovi. Já upřímně říkám, že jsem cyklistiku jako dítě neměl rád, trošku jsem ji měl až znechucenou. Ale při pandemii covidu, kdy měl člověk více času pro sebe, jsem začal objevovat, že kolo může být super. Že to není jen o dřině, ale že na něm může být i zábava. I když teď vím, že je to hlavně o dřině (usmívá se). V roce 2020 jsme začali jezdit s taťkou, potom jsem dostal silniční kolo. Začal jsem jezdit s Denisou Bartizalovou, ta mě zasvětila do cyklistiky v Jihlavě. A právě s Denisou a s Honzou Stříteským jsme založili cyklistický tým Coffeedent Cycling Team.

Před rokem jste se stal mistrem Evropy v závodě na 12 hodin na horském kole. Jak vás tyto vytrvalostní závody baví?
Myslím si, že je to trochu extrém. Vzpomínám si na svůj start, kdy jsem byl po dojezdu úplně vyždímaný. Druhý den jsem byl rád, že jsem vstal z postele a došel na vyhlášení výsledků. Ale myslím, že je to určitě skvělý tip, jak vystoupit z komfortní zóny a poznat své hranice. Ale upřímně, asi mě baví více závody, kdy se člověk zmáčkne na pár hodin, než když se celý den snaží ze sebe vymáčknout úplně vše, do zbytku sil.

Dočetl jsem se o vás, že se věnujte také virtuální cyklistice. Co na tento nový styl říkáte?
Myslím si, že to má nějakou budoucnost. Vzhledem k tomu, že přes zimu hlavně tady v Evropě nejsou moc závody, nebo se člověku nechce jezdit v minus pěti stupních, je to skvělá alternativa, která vám umožní se úplně zmáčknout.

A jistě je to i o dost bezpečnější než jízda v plném provozu.
To určitě. Je to super pro nějaké extrémně těžké tréninky. Nemusíte řešit, jak moc se na kole kynkláte, abyste někomu nevjel do cesty. Člověk řeší jen sám sebe. Navíc můžete na kolo naskočit hned, neřešíte nějaké oblíkání do zimního oblečení, kdy na sebe musíte dát více vrstev. Stačí kraťasy, tričko, zapnout počítač a můžete šlapat na trenažéru.