Letos dvaačtyřicetiletá Martina se před lety při práci v zahraničí seznámila s mužem, s nímž pak strávila tři a půl roku. Zapadalo to do jejího tehdejšího životního stylu. „Chtěla jsem být volná, užívat si, zmizet ven a pryč, nebyla jsem v kontaktu se svou rodinou,“ vzpomíná.
Jenže její partner se začal projevovat jako domácí despota a násilník. Nakonec se Martina se svými dvěma malými dětmi rozhodla pro útěk od tohoto muže a uchýlila se do azylového domu. Současně však musela řešit svou neschopnost splácet dluh.
Podanou ruku našla v třebíčském Al Pasu Vysočina. Tak se nazývá terénní sociální program pod tamní pobočkou charity. Ten nabízí pomoc lidem, kteří mohou například trpět kriminální činností svých blízkých nebo je čeká propuštění z vězení a oni se potřebují adaptovat na život bez mříží – a pokud možno se naučit žít bezúhonně, aby se už do vězení nemuseli vracet.
Al Paso takové potřebné lidi i aktivně vyhledává, pracuje s nimi například už ve věznicích a pomáhá jim pak se zajištěním bydlení či práce a sociální podpory na nejbližší období. Martině pomohli s řešením splátek a obstaráním podnájmu.
„Dnes mám své tři děti ve své péči, vrátil se mi i třetí syn, který byl u pěstounů. Děti chodí do školy a do školky, já jsem si našla nové přátele a také svou cestu k víře,“ líčí Martina. „Potkávám lidi zvláštní náhodou, tím, že mi je život postaví do cesty. Je to nějaký osud. Tak vnímám i setkání s touto službou. A vím, jak snadno může nastat situace, z níž si člověk sám nepomůže,“ uvažuje žena.
„Jenom vydržet“
Jiným případem je šestašedesátiletá Oldřiška Tylichová, další klientka Al Pasa. Odbyla si několikaletý pobyt ve vězení. Když se přiblížilo její propuštění, věděla, že už nemá nic.
„Přišla jsem o všechno: o rodinu, majetek. Patřila jsem k vyšší střední vrstvě, měla jsem všechno. Dnes nemám nic. Ale žiju. Bez pomoci Al Pasa bych už neexistovala,“ říká žena se slzami na tvářích v malé garsonce v panelovém domě na okraji Třebíče.
Chodí o berlích, prozatím jen přežívá. Al Paso jí pomohlo najít ubytování a pomáhá jí i s návštěvami lékaře či s převozy do nemocnice.
Žena má vážné potíže se srdcem a s kolenem. „Zdravotně si zatím nemohu dovolit ani procházku venku. Ve vězení je málo pohybu, tam jsem přibrala, zdraví to odneslo. Je to tam těžké po psychické i fyzické stránce. Teď jsem venku, už mě vlastně nic netrápí, jenom vydržet,“ pokouší se usmívat Oldřiška Tylichová.
A aktuální příklad do třetice: pracovnice Al Pasa pomohla zajistit klientce, starší ženě žijící na sociálním dně, jejíž syn je ve vězení, do jejího extrémně bídného venkovského příbytku alespoň venkovní toaletu. Samozřejmost? Nikoli pro každého.
Většinu klientů tvoří muži
Třebíčské Al Paso je v současnosti na Vysočině jediným programem svého druhu. „Prioritou je pro nás působení v oblasti Kraje Vysočina, ale chtěli bychom spolupracovat se všemi věznicemi v republice. Zatím se nám to daří asi u patnácti z nich. Zajíždíme provádět osvětové přednášky a konzultace například do věznic ve Světlé nad Sázavou, Rapoticích, Kuřimi, Břeclavi, Znojmu či Brně,“ přibližuje třebíčský koordinátor služby Al Paso Zdeněk Kosmák.
Služba funguje od roku 2014. Vězni se mohou o Al Pasu dozvědět na vězeňských besedách, od sociálních kurátorů a Probační a mediační služby, s nimiž Al Paso spolupracuje.
„Vyjíždíme do terénu po celém kraji, ročně službou projde kolem stovky klientů. Z osmdesáti procent jsou to muži. Klient nás kontaktuje, my se s ním setkáme – poprvé na nějakém veřejně dostupném místě, pokud ho lépe neznáme, nechodíme za ním například do bytu. Mluvíme s ním o tom, co ho čeká, jak my můžeme pomoci. Vše je založeno na jeho aktivním přístupu a dobrovolnosti. Doprovázíme pak klienta třeba na úřady, za sociálním kurátorem, na úřad práce, pomáháme vyřizovat dávky hmotné nouze,“ vysvětluje Kosmák.
Podle něj velká část veřejnosti službu Al Paso nevnímá pozitivně. „Říkají si: člověk se sám dostal do vězení, tak ať si také sám pomůže, když ho z vězení propustí. Jenže i když tato služba není zisková, návratnost má. Když si vezmeme, že náklady na den jednoho vězně ve věznici jsou 1 700 korun, tak rozpočet malé služby se třemi pracovníky a malou kanceláří je podstatně menší. I kdyby jeden z našich klientů začal pracovat, vydělávat a odvádět daně, tedy se nevrátil do vězení, i tak by to mělo větší ekonomický přínos pro společnost, než jsou náklady naší služby,“ řekl Kosmák.
Vděčnost je vidět
Dobrým impulzem podle Kosmáka je, když si člověk uvědomí, že by měl něco ve svém životě změnit, a pochopí, že on sám udělal něco špatně, nikoli že ho společnost nespravedlivě hodnotí.
„Už když se toto stane, tak z toho mám dobrý pocit. Teď jsme měli klienta, který neměl ani telefon, ostýchal se říct si o pomoc, ale ozval se a podařilo se nám pro něj sehnat ubytování. Teď už se rýsuje, že se pro něj najde i práce,“ líčí Kosmák.
„Na úřadě mu sociální kurátorka nemohla hned pomoci, protože možností dostupného bydlení je nedostatek a firem zaměstnávajících osoby s trestní minulostí je málo. Proto se klient na doporučení sociální kurátorky obrátil na naši službu. Bylo na něm vidět, že je nám vděčný,“ dodává koordinátor.
