Jaké to bylo, když jste se po smrti manžela rozhodla pokračovat v jeho živnosti?
Hana: Nebylo to vůbec jednoduché, ale říkali jsme si, že to zkusíme a že by byl manžel určitě pyšný, kdybychom v tom, co roky budoval, pokračovali. Cítila jsem, že musím. Všechno jsme se museli naučit za pochodu. S pomocí dvou šikovných řemeslníků, kteří s námi spolupracují, pokračujeme v tom, co manžel roky budoval.
Ondřej: My jsme vlastně neměli moc na výběr. Dílna nás totiž živila a živí, včetně splácení hypotéky. Museli jsme se rychle rozhodnout. Mohli jsme to buď prodat, nebo pokračovat. Rozhodli jsme se pokračovat kvůli odkazu táty.
Co pro vás osobně znamená, že pokračujete v rodinném podnikání nyní, po třech letech?
Ondřej: Pro mě to hodně znamená. Táta byl pro mě velkým vzorem. Že umřel, jsem se dozvěděl v den, kdy jsem maturoval. Původně jsem měl v plánu studovat vysokou školu, ale tahle událost mě postavila do pozice, kdy se starám o rodinu místo něj.
Hana: Prostřední syn se učí na truhláře, teď je ve druhém ročníku, rád by v rodinné firmě také pokračoval. Nejmladší syn je na základní škole, představy o budoucím povolání má různé.
Ondřej: Musím říct, že brácha je šikovnější než já. V řemeslu bude dobrý.
Ondřeji, vy jste se truhlářské řemeslo také vyučil?
Ondřej: Ne, po základní škole jsem studoval filmovou a televizní tvorbu v Praze. Chtěl jsem pokračovat na vysokou školu, byl jsem i přijat na scenáristiku. A nakonec jsem tady.
Mrzí vás to?
Ondřej: Ani ne. Sice mi škola vyšla vstříc a měl jsem odložené přijetí o dva roky, abych se rozhodl, jestli nastoupím, nebo ne. To bylo super, protože ty dva roky jsem mohl trávit v dílně. Dva roky uplynuly a nakonec jsem toho nevyužil.
Kde jste se tedy naučil pracovat se dřevem? Šel jste se třeba rychle doučit na učňák?
Ondřej: Ne. Všechno jsem se učil v naší truhlárně. Nejvíc mě naučil strejda, který tu s tátou dlouhé roky spolupracoval. Jako malý kluk jsem sice za tátou do truhlárny chodil, ale vždycky jsem si myslel, že jsem nešikovný na ruce a že ze mě truhlář nikdy nebude. Za ty tři roky, co tu jsem, jsem se něco málo přiučil. (smích)
Přemýšlíte o tom, že byste se k filmařskému oboru vrátil?
Ondřej: Určitě ano. Teď studuji na učilišti obor elektrikáře, abych si rozšířil znalosti. Myslím, že se to hodí. O vysoké škole ve filmařském oboru nadále uvažuji, chtěl bych se dostat na režii a scenáristiku do Zlína nebo na FAMU do Prahy. Určitě si chci podat přihlášku. Práce u filmařiny mě stále baví, ale chtěl bych zůstat i u truhlařiny.
Paní Křížková, vy jste se také naučila truhlařinu?
Hana: Víceméně ano. Manžel chtěl, abych se doma věnovala naplno dětem a chodu rodiny. On se staral o truhlárnu. V roce 2017 jsem začala podnikat ve své firmě na výrobu kotevních patek pro kotvení různých dřevostaveb. Je to náš patentovaný výrobek. Když manžel zemřel, musela jsem se pustit i do truhlařiny.
Neuměli péct, uvařit kávu, natož našlehat mléko. Přesto stvořili Cukrové nebe |
Byly chvíle, kdy jste si nebyla jistá?
Hana: Těch bylo. Třeba jsem vůbec naznala truhlářské názvosloví, například, co je rozvora (součást okenního kování – pozn. red.). Hodně velkou překážkou bylo to, že když manžel zemřel, lidé si mysleli, že je konec dílny. Přišli jsme o zákazníky a nějakou dobu trvalo, než se o nás zase dozvěděli. Zvládli jsem to i díky ostatním truhlářům z regionu, se kterými měl manžel dobré vztahy. Když jsem si nebyla s ničím jistá, zavolala jsem a poradili.
Jak máte se synem rozdělené role v podnikaní?
Ondřej: Já jsem hlavně na dílně. Mamka obstarává především administrativu – objednávky, faktury, jednání se zákazníky, nákup materiálu a podobně.
Jaké to je, když se v truhlárně z rolí matky a syna změníte na kolegy?
Hana: Občas je to na nervy. (oba se rozesmějí)
Ondřej: Je to fajn. Navzájem se snažíme v dílně doplňovat. Zároveň si uvědomuji, že máma má kromě truhlárny ještě starosti s domácností, péčí o mladší bratry, máme domácí zvířata... Takže se snažím jí tady co nejvíc pomáhat.
Ondřeji, jaké je to pokračovat v otcově podnikání? Cítíte tlak, nebo je to pro vás inspirace?
Ondřej: Je to trochu od obojího. Táta dělal velké zakázky a krásné věci. Je tam i nátlak. Kolikrát jsem slyšel poznámku: „No jo. Tam dělal jeho táta, on to neumí, to bude stát za prd.“ Byl to tlak, jak se k tomu postavit. Ale věřím, že by byl táta na nás hrdý, jak firmu vedeme a kam se posouváme.
S jakým dřevem nejraději pracujete a proč?
Ondřej: Mně se vždycky dřevo líbilo, vonělo mi. Teď mě práce se dřevem baví možná i víc než filmařina. Proti tomu, co jsem si zkusil s elektřinou, je to krásně čistá práce. Jo, je tu prach, ale dřevo voní, vidíte ty roky v něm, historii toho samotného stromu. Když si vezmu fošnu, dokážu spočítat, jak starý byl strom, ze kterého je. Každý druh dřeva se chová jinak a má jiné podbarvení. Mně se hrozně líbí ořech, ale nejraději pracuji s dubem, který je hodně tvrdý a dobře se s ním pracuje.
Odkud berete dřevo?
Ondřej: Máme jen regionální zpracovatele.
Na jaký sortiment se nyní zaměřujete?
Ondřej: Vyrábíme hlavně na zakázku okna, schody, nábytek, dveře, pergoly. Nedávno jsme dodělali zakázku na dubové rošty na kachlová kamna. Vyrábíme z masivu i lamina. Mezi naše zákazníky patří také obce, pro které jsme dělali turistická posezení, prodejní stánky, pivní sety na akce obcí či dřevěné fotopointy. Teď máme na dílně útulnu, která bude umístěna v Krušných horách.
Mezi vaše zákazníky patří rovněž památkové instituce. Jak moc se práce pro ně liší a v čem je taková zakázka pro vás nejzajímavější?
Ondřej: Práce pro památkové úřady je náročnější. Musíme se řídit historickými postupy a materiály. Například jsme dělali 28 oken na zámek ve Stvolínkách a učil jsem se, jak používat staré typy pantů nebo že místo lišt se podél skla dává tmel. Je to sice složitější, ale zajímavější. Ten pocit, když se pak projdete po zámku a můžete říct, že ta okna jsou z naší dílny, je skvělý.
Váš otec vyráběl dřevěné konstrukce na automobilové veterány, uměl je i renovovat. V komunitě majitelů takových aut měl dobré jméno. Troufnete si na to?
Ondřej: Časem ano. Až ještě víc vychytám řemeslo. Já mám auta rád, máme dokonce jednoho veterána. Táta plánoval, že ho v důchodu zrenovuje. Jednou bych to rád udělal já.
Přineslo vám nedávné ocenění nějaké nové zakázky?
Hana: Myslím, že je to ještě krátká doba. Jsme za něj velmi rádi, dali jsme o sobě vědět širší veřejnosti.
Ondřeji, co byste poradil mladým lidem, kteří uvažují o učení truhlařiny?
Ondřej: Určitě to není lehká práce. Jedna z nejtěžších věcí je komunikace s lidmi. Všechno, co zákazník chce, si musíte poznamenat a lpět na tom, aby to tak bylo. Důležité je držet vysokou kvalitu a dělat to čestně. Nesnažit se na tom vyloženě vydělat na úkor kvality. Chci dělat řemeslo prostě s čistým svědomím.
Jaké máte podnikatelské plány?
Ondřej: Snažíme se rozjet e-shop s hotovými produkty. Bude to doplněk k zakázkové výrobě, která nás živí nejvíc. Práce je hodně, ale začátek roku bývá volnější, tak se to dá doplnit tímhle. Je to i chvíle pro kreativitu. Zakázkovou výrobu děláme podle představ zákazníka. Takhle se budu moci nějakým způsobem vyjádřit ve dřevě. Rád bych třeba vyzkoušel vylévání epoxidu do dřeva. Přemýšlím i o investici do nového CNC stroje do dílny, což by nám pomohlo se zakázkami a využívat by ho mohli i truhláři z regionu.