Začnu s dovolením oklikou. Nedávno jste, paní děkanko, uváděla výstavu věnovanou Zbyňku Sedláčkovi, který předčasně odešel ze světa. V lounské galerii GAML jsou shromážděny obrazy umělců, kterými se jako teoretik zabýval a jejichž díla třeba i vlastnil. Jak moc byl pro severočeskou uměleckou scénu pan Sedláček důležitý?
Začnu tím, že minulý čas změním na přítomný. Zbyněk Sedláček je pořád důležitý. V Galerii města Loun jsem na místě cítila neskutečnou energii, která vyzařovala jednak z uměleckých děl tam vystavených, tak samozřejmě i z osobnosti Zbyňka Sedláčka. Dokázal povědomí o takzvané Lounské škole, ale také o Ústeckém okruhu obsáhnout, převyprávět, interpretovat na odborné úrovni jak v regionu, tak v celé republice.
Ta výstava je pro mě takovým krásným zjevením, nečekala jsem, že na první podzimní termín v Lounech bude galerie tak skvěle navštívená. Zbyněk Sedláček sice zemřel před 10 lety, ale pro nás je stále milým a obdivovaným kolegou.
Tak zkusme upřesnit jeho důležitost.
Zbyněk Sedláček vyučoval u nás na Katedře dějin a umění, ještě když fakulta sídlila v ústecké Zelené škole v centru města a pak, bohužel jen krátce, pokračoval i tady v kampusu. Na jedné straně vyučoval dějiny a teorii, a také estetiku, ale na druhé straně byl kurátorem výstav současného umění, přičemž se věnoval autorům a autorkám pozdního modernismu, a pak mladým tvůrcům, kteří začínali být aktivní na přelomu tisíciletí.
Byl neskutečně agilní, měl rozhled, věděl přesně, co chce, jaké umělce oslovit, a byť měl svoje preference, které se týkaly především umění geometrického, minimalistického a konceptuálního, dokázal v obecné rovině s předstihem a za pochodu rozeznat kvalitu uměleckého díla, které se teprve rodilo. Když uvěřil nějakému autorskému přístupu, tak se mu věnoval a pečoval o něj, snažil se autora dosadit do širšího kontextu mimo region, vystavovat ho, vytvářet mu cestu, aby se prosadil v rámci národní umělecké scény.
Zdena Kolečková (1969)
|
Začal akademický rok. V jaké kondici do něj FUD vstupuje? Osobně mám za to, když zahlédnu výstupy z ateliéru a práce pedagogů, že FUD „jede“, že je dobře vnímaný. Nebo mluvím hlouposti?
To, co říkáte, nás samozřejmě těší, je to pro mne osobně velmi povzbuzující, ale také zavazující zjištění. Na druhou stranu vím, že je naše situace strašně křehká. Žijeme v poměrně velké nejistotě, která gradovala s covidem, válkou na Ukrajině, a následnou energetickou krizí, napětím na Blízkém východě, názorovou polarizací, včetně přezíravosti části společnosti právě vůči kultuře či současnému umění. Často musíme obhajovat svou pozici a vysvětlovat, proč severní Čechy potřebují umělce.
Naši kritici si neuvědomují, že naši studenti a absolventi navrhují lustry v Dubaji, realizují nové pražské tramvaje nebo vozy lanovky na Petřín, navrhují antidekubitní sedáky pro vozíčkáře, talíře pro osoby s poruchou koordinace pohybů, fotografují archeologický výzkum Egyptologického ústavu České akademie věd, pracují jako rytci ve Státní tiskárně cenin, v Národním divadle, v Galerii hlavního města Praha… Přiznám se, že vyvracení mýtu o druhořadém významu našeho oboru mi bere hodně energie.
Jak se toto podepisuje na škole a výuce v ní?
Jdeme dál, snažíme se o to, aby se zvyšovalo povědomí o nás a naší kvalitě, ale postupujeme mnohdy takovým přerývaným tempem v rámci toho, co je možné a na co máme síly a hlavně, co nám umožňují různé operační a grantové programy, kterými je nutné v současné době dofinancovávat chod školy a tvůrčí činnost. Vše ovlivňují finance a my se učíme žít s faktem, jak se naučit přizpůsobovat neustále se měnící situaci. Přirovnala bych to k chůzi po tekutém písku.
Samozřejmě vždycky vysoké školy žehraly na stav financí, ale možnosti státního rozpočtu jsou čím dál víc limitovány celou řadou faktorů. Krizové momenty, které musí vláda prioritně sanovat, potom mají často „dojezdový“ konkrétní dopad na financování vysokých škol, což je problematické, zvlášť v době, kdy je důraz na technologický vývoj vyšší než v minulých letech a kvůli potřebě náročných investic do výuky je nutné hledat další zdroje.
Rozumím tomu tak, že chod školy a třeba i platy musíte řešit přes granty?
Ano, částečně, pokud chceme být dobří, nemáme jinou možnost. Vysoké školy jsou velice často vnímané jako součást školství obecně. Býváme srovnáváni s regionálním školstvím, ale ve vysokém školství je situace odlišná, navíc hodně diverzifikovaná podle oborů a podle toho, na které vysoké škole člověk působí, a také do jakých dalších projektů je zaangažovaný. A zrovna umělecké školství je v porovnání s ostatními obory ve financování takovou Popelkou. Přitom si současná česká společnost neuvědomuje, do jaké míry úroveň vizuální komunikace, kterou u nás vyučujeme, ovlivňuje celkovou společenskou úroveň i kvalitu každého života, například vytvářením designu každodenních předmětů, grafického designu nebo designu spojeného s digitálními technologiemi a online prostředím.
Můžeme k tomu, co je s novým akademickým rokem nového na FUDu?
Předně jsme pozměnili personální složení. Budeme mít nová vedení hned několika ateliérů, kdy došlo k přirozené generační výměně, a pak k tomu, že se někteří pedagogové rozhodli odejít na jinou vysokou školu, anebo se věnovat výlučně vlastní tvůrčí praxi. Vůbec se ale nerozcházíme ve zlém. Konkrétní příklad: minulý semestr bylo vypsáno výběrové řízení na post vedoucího ateliéru fotografie na UMPRUM a v něm zvítězili naši dva kolegové – Jiří Thýn a Václav Kopecký. I když u nás odvedli během čtyř let skvělou práci, tak chápu jejich motivaci jít na UMPRUM do Prahy. To, že uspěli, jen potvrzuje jejich výjimečně úspěšný umělecký i pedagogický přístup. Podobná situace nastala i v ateliéru Time-based media.
Jsme zvědaví, jak změnu přijmou studenti, jak se nové vedení ateliérů na škole „zabydlí“ a jak škola změny „ustojí“. Chci říci, že přenastavení vedení dvou významných ateliérů poměrně viditelně změní celkovou situaci ve škole. Osobně si myslím, že spolu s příchodem dalších mladších pedagogů nebude naše koncepční uvažování tolik uzavřené v mé generaci, které je kolem 50 let, ale posune se blíž k mladším ročníkům. A současní studenti volají po tom, aby měli mladé pedagogy. V širším časovém horizontu tak připravujeme prostor pro mezigenerační proměnu, která může proběhnout za deset patnáct dvacet let…
Učitel se musí neustále vzdělávat. Děkan UJEP o úrovni pedagogů i platech |
To je zajímavé, jeden by řekl, že prostě vezmete nejlepšího v konkurzu a s nejlepším životopisem.
To není tak snadné. Na uměleckých školách obvykle ve výběrových řízeních neexistuje jedno nejlepší řešení. Jde sice primárně o to, co mohou umělecky noví pedagogové nabídnout, ale kromě výchozího stavu tvorby uchazeče musíme přemýšlet i o potenciálu jeho budoucího směřování, protože etablovat se v umění či designu nějakou dobu trvá, ale zároveň se při rozhodování uvažuje i o určité návaznosti na to, co zde již bylo vybudováno. Máme zodpovědnost za vývoj oboru, ale i za studenty, kteří se nacházejí v půlce svého studia, anebo přišli původně studovat za konkrétním vedoucím ateliéru.
Samozřejmě se snažíme vybrat ty nejvhodnější vyučující – jen musíme zkrátka přemýšlet komplexně jako již zmiňovaný kolega Sedláček. Vnímat současnost s ohledem na budoucnost. Ateliérová výuka je navíc náročná v míře soužití, v nastavení komunikace, důvěry mezi pedagogy a studenty. Nejde jen o to předávat oborové know-how, ale vytvářet také zázemí pro osobnostní rozvoj studentů. Velmi zjednodušeně řečeno je problematické přijímat umělecky excelentního, leč excentrického, arogantního, sebestředného pedagoga…
Neboli vaši studenti také vybírají nové pedagogy, kteří je pak povedou?
Není to tak, že by studenti byli členy výběrové komise. Myslím, že by to nebylo dobré, protože nemohou posoudit dosah změn, které se třeba teprve chystají, nicméně nacházíme cesty, jimiž dokážeme zachytit studentské podněty. Včetně možnosti anonymního hodnocení výuky, které je standardem současné vysokoškolské praxe.
Míváme zasedání akademické obce, kde studenti mohou ventilovat svoje problémy a představy. Můžeme se spolu bavit o tom, co je třeba zlepšit, nebo třeba i o tom, co studenty štve. Studenti jsou rovněž členy akademického senátu. Nicméně jedním z takových poměrně častých podnětů právě je, že by rádi byli u rozhodovacího procesu, kdo na školu přichází, jak to znají z uměleckých akademií, kde v rámci konkurzů probíhají veřejné prezentace jednotlivých uchazečů. To u nás ale není, přinejmenším za mého mandátu, na pořadu dne.
O jakou fakultu a jaký ateliér je největší zájem? A vzhledem k tomu, že je vám přes 30, tak pozorujete změny zájmu v době?
Poohlédnu-li se těch 30 let zpátky, tak mohu potvrdit, že se zájem mění v souvislosti s různými vnějšími podněty, například krizovými obdobími, která prožívala konkrétní výrobní odvětví, anebo naopak v souvislosti s dobovým boomem určitých technologií. Uchazeči (ale i jejich rodiče) samozřejmě touží po tom, aby se po škole dobře uživili. Pak se snaží orientovat na ty katedry a ta pracoviště, o nichž si myslí, že jim k tomu pomůžou. Já ale můžu potvrdit, že naše škola je tak široce a racionálně rozkročená, že v každém námi realizovaném studijním programu mohou uchazeči po vystudování najít dobré uplatnění.
Můžete rozvést ony krize, které vedou ke změnám preferencí uchazečů o studium?
Vzpomínáte si na globální ekonomickou krizi 2008–2009? Stačí, aby přišla krize sklářského, keramického nebo textilního průmyslu, a už se nám to projeví na množství uchazečů. Je to ještě složitější… Napřed opadá zájem o studium těchto oborů na středních odborných školách, klesá množství a kolísá kvalita jejich absolventů, a to se v odstupu následně propisuje u přijímacích zkoušek na vysoké školy. Také víme, že třeba v důsledku geopolitických konfliktů a pohybů na globálním trhu, asijské nadprodukce, mají čeští výrobci, včetně designérů problém s odbytištěm výrobků a musí hledat nová řešení, inovovat způsoby přemýšlení, jak se z původní masové výroby přeorientovat na kvalitní produkci malosériovou nebo solitérní.
Zaregistroval jste diskuse ohledně slow-fashion, tedy udržitelné módy, umělé inteligence anebo green-designu? To jsou další výzvy, které ovšem současnou krizi nerovnováhy a nadprodukce přeměňují v udržitelný potenciál. Těmto podnětům se musíme přizpůsobit, abychom získali kvalitní uchazeče, dobré studenty a výjimečné absolventy v blízké budoucnosti. V důsledku války v postsovětském prostoru došlo rovněž k poklesu uchazečů z východní Evropy. Obecně se v případě uchazečů ze zahraničí vyrovnáváme se striktně nastavenou vízovou politikou. Ta je však v současné složité době nutností. Nežehrám, jen se snažím zkompletovat výzvy, kterým průběžně čelíme. Ale vedle již zmiňovaných faktorů ovlivňují u uchazečů výběr ateliéru do velké míry také média a sociální sítě. Pak nám vychází, že dlouhodobě je velký zájem o studium grafického designu, vizuální komunikace jako takové, fotografie a interiérového designu.
Kdo jsou vaši studenti? Jde hlavně o 18leté lidi po střední škole nebo máte více těch, kteří se na přijímačky hlásí opakovaně a třeba i v pozdějším věku?
Něco jako profil typického uchazeče neexistuje. Máme mladší i starší. Většinově představitele generace Z. Uchazeče z regionu, z Prahy a středních Čech i odlehlých krajů. Už k nám nechodí jen studenti z uměleckých škol, ale i z gymnázií nebo různých průmyslovek. Změna spektra uchazečů souvisí s již opakovaně zmiňovaným rozvojem technologií, a to jak v designu, tak i ve volném umění. Čechy i cizince, a samozřejmě i Slováky. Realizujeme totiž magisterský studijní program v angličtině Fine art – Photography, ale také k nám přijíždějí zahraniční studenti na Erasmus nebo u nás studují doktorský program.
Ale abych se vrátila k vaší otázce, uchazeči se k nám hlásí i opakovaně, když neuspějí, ale zase takový přetlak, jako jsme měli kdysi, už zaznamenáváme pouze u těch nejpreferovanějších ateliérů. V zemi je totiž víc uměleckých škol, než bývalo, a i portfolium našich ateliérů je širší, takže zájem je rozprostřenější. Nyní ještě přijímáme uchazeče, kteří se většinově narodili v době populační stagnace. Musíme se ale předem připravit na vlnu zájmu, až k nám doroste generace dnešních žáků základních škol.
Kampus ústecké univerzity je po sedmi letech hotový, stál 2,5 miliardy |
Jste ve funkci zhruba rok a půl. Mohla byste jednoduše říci, čeho v ní chcete dosáhnout?
Sportovní terminologií bych vám odpověděla tak, že jsme odehráli první třetinu zápasu. Známe své slabiny, ale jsme spokojeni s naším dosavadním týmovým výkonem, jen nesmíme polevit ve hře a naopak musíme chytře rozvrhnout své síly a uhrát co nejlepší výsledek. Jak jsem již zmiňovala, v posledních letech je třeba více než kdy jindy reagovat na konkrétní výzvy daného roku. Žádný geniální stratég nemohl předem předvídat covidovou pandemii, ani sociální dopady, které vyplynuly z dlouhodobé izolace především mladých lidí.
Kandidovala jsem s programem, v němž jsem si dala za cíl přizpůsobit školu době, reagovat na nové trendy i technologie s nimi související tím, že jimi školu dovybavíme. Před dvěma lety se škola ještě nacházela v částečné postcovidové hibernaci. Nemohl za ni předcházející děkan, ostatně i já jsem byla ve vedení, byla jsem tehdy proděkankou, dělali jsme, co jsme mohli. Došlo však k tomu, že se škola po pandemii potřebovala znovu nadechnout a aktivizovat. Chtěla jsem, aby kolegové vyučující i studenti vzali značku FUD opravdu znovu za svoji. Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti se návrat z home office režimu a online výuky zpět do jediných možných funkčních kolejí v tvůrčí praxi realizuje složitěji. Umění a design i výuka s nimi spojená jsou přece o fyzickém setkávání, o sdílení zkušeností, interakci, o konfrontaci s publikem.
A daří se vám to?
Já myslím, že ano, snaží se o to celý tým mých spolupracovníků. Ovšem objektivně posoudit to musí jiní, především naši studenti. Klíčové je, že se o FUDu ví, že je v kontextu českých vysokých uměleckých škol pevně zakořeněný. Nebudeme akademií typu UMPRUM nebo AVU, ale chceme být viditelnou a specifickou fakultní školou, která může pomoci transformaci kulturního prostředí regionu a Ústí, a to s ambicemi zasahovat do národního a mezinárodního kontextu. Chceme také vytvářet podmínky pro to, aby se na FUDu v různých pozicích objevovali naši absolventi, kteří tady pak zůstanou a přispějí k obecné kultivaci tohoto místa. Například v Domě umění Ústí nad Labem, který je naší laboratoří, a ve kterém realizujeme prestižní mezinárodní výstavní program, ale kde prezentujeme i tvorbu mladší generace umělců, anebo zvukové umění.
Od příštího roku rovněž rozjedeme nový typ bakalářského studia orientovaného na produkci v kulturních a kreativních odvětvích. V rámci projektu Region univerzitě – univerzita regionu propojíme lokální řemeslníky, umělce, designéry, a budeme se jim věnovat v rámci kreativních kurzů i diskusních stolů o tom, jak rozvíjet potenciál jejich firem. Ve všech těchto projektech vytváříme prostor pro nové pracovní pozice, o které mohou usilovat i naši absolventi.
Jste profesorka a umělkyně, takže víte, co se děje na scéně. Nedávno vystoupily desítky etablovaných umělců a teoretiků proti vedení AVU, Národní galerie a také proti současnému formátu Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jaký je váš osobní pohled na toto protestní vystoupení i s tím vědomím, že jste „zaujatá“, protože působíte i v orgánech AVU.
V této otázce nemohu v žádném případě vystupovat za školu, tedy vyjadřovat se jako zástupkyně jedné umělecké instituce k druhé. Mohu mluvit jen za Zdenu Kolečkovou. Co je mi ve věci této petice strašně líto, je bulvarizace současného umění a současného uměleckého školství v mediálním prostoru. V důsledku toho, jak mizí recenzenti či kulturní redaktoři z redakcí novin a časopisů, a současnému umění jako takovému se věnuje menší prostor, přestává být veřejnost vnímavá k tomu, jaké výstavy probíhají, a zajímá ji spíš sledování negativních, pokud možno skandálních zpráv, které s kulturním provozem nepřímo souvisejí. To, co se dostává do veřejného prostoru ze světa umění, jsou potom spíš marginálie, anebo takové názorové přestřelky.
Já, když zvažuju, jestli se pod nějakou petici podepíšu, tak si napřed přečtu, jaký má obsah, jak je formulována, kdo ji sepsal a kdo již podepsal a jestli existuje šance, že když se podepíšu, přispěju k nějakému řešení. Ale u této petice vlastně žádné řešení nalézt možné není. Je pouhým výkřikem. Říkáte, že se pod ni podepsalo množství osobností, ale myslím si, že u nás jsou podobné akce velice často motivované nějakou vztahovou mapou, která na naší umělecké scéně chtě nechtě vzniká. Když jste insider, a vidíte jedno jméno pod peticí, pak chápete, proč je tam zároveň další a další a v jakém jsou vztahu. A hovoříme o umění, tedy o oblasti plné emocí.
Součástí vámi zmíněné petice byl i odsudek českého zastoupení na aktuálním ročníku Benátského bienále. Pro pořádek zmíním, že jsem byla členkou odborné poroty jmenované Národní galerií pro obsazení československého pavilonu na letošním Bienále v Benátkách. Je mi strašně líto, že v mediálních kulturních válkách bylo znevažováno i jméno Evy Koťátkové, která nás v Benátkách úspěšně reprezentuje a která patří mezi v cizině nejznámější české umělce. Tady však došlo k nešťastnému vnímání jejího projektu a bohužel se potvrdilo to, k čemu v Čechách dochází opakovaně, tedy k jakési stigmatizaci umělců československého pavilonu, a to samotnými zástupci umělecké scény. Takřka po každém výběrovém řízení na české scéně následují odsudky a negativní recenze na projekt i znevažování samotného procesu výběru. Je to škoda, my, Češi, jako bychom přes závist a pocit křivdy nedokázali ocenit úspěch druhých. A potom se divíme, že nás na západ od našich hranic nikdo nezná.