Když se pětadvacetiletý Martin ráno chystá do stacionáře, jeho maminka si na chvíli sedne ke stolu a poslouchá, jak si v pokoji tiše povídá sám pro sebe. Dřív by jí to trhalo srdce, ale teď ne. Ví, že za pár minut půjde tam, kde mu rozumí. Martin žije s autismem. Neumí vždy popsat, co cítí, vyhýbá se hluku, dotekům i chaosu. Ale když ve stacionáři vezme do ruky štětec, svět se pro něj na chvíli uklidní.
Právě pro lidi, jako je Martin, vznikl v Mostě Denní stacionář pro osoby s poruchou autistického spektra (PAS). Nové zařízení otevřela nezisková organizace MOSŤÁČEK.CZ, z. s., která se dlouhodobě věnuje pomoci lidem s autismem. Rodina sem může umístit nemocného člena rodiny na část dne, anebo na celý, ovšem vyjma večerů a nocí.
Rekonstrukce staré budovy u děkanského kostela trvala zhruba rok a vyšla na 30 milionů korun. Většinu nákladů pokryl Národní plán obnovy, menší část uhradilo město Most.
„V Mostě podobné zařízení dosud chybělo, přitom zájem rodin je dlouhodobě obrovský,“ uvedla při slavnostním otevření náměstkyně primátora Markéta Stará.
Autismus dcery převrátil náš život. Každý malý pokrok nám dává naději |
„Zájem rodin je obrovský, už teď máme v pořadníku desítky žádostí,“ uvedla ředitelka organizace Helena Fadrhonsová. Připomněla, že Mosťáček začal už začátkem letošního roku poskytovat sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi s autismem. „Za tu dobu jsme pomohli více než padesáti rodinám. Právě díky tomu jsme si potvrdili, jak moc je potřeba podobné služby rozšiřovat i pro dospělé klienty,“ dodala.
Denní stacionář funguje od září a aktuálně spolupracuje s dvanácti rodinami. Kapacita zařízení je šest klientů současně, díky střídání během dne se však může postarat až o dvacet lidí. O každého klienta pečuje individuálně vyškolený tým – dvě sociální pracovnice a čtyři pracovnice v sociálních službách.
„Bylo nutné zajistit dostatek personálu, aby se každému klientovi mohl někdo věnovat individuálně,“ doplnila Fadrhonsová. Klienti zde rozvíjejí komunikační a sebeobslužné dovednosti a zapojují se i do rukodělných i vzdělávacích aktivit.
Nové zařízení pomáhá rodinám, které dosud často zůstávaly na péči o dospělé s autismem samy. Mnozí rodiče se tak třeba museli vzdát zaměstnání, aby mohli svým blízkým zajistit celodenní dohled.
„Dospělí s PAS jsou často neviditelná skupina, která po dosažení dospělosti zůstává bez podpory. Taková zařízení dávají jejich životu strukturu a rodinám konečně trochu klidu,“ uvedl náměstek hejtmana Ústeckého kraje Jiří Kulhánek.
Podle odborníků je vznik podobných zařízení v regionu zásadní. Jakub Albrecht, primář psychiatrického oddělení nemocnice v Mostě, upozorňuje, že u dospělých klientů s PAS se často objevují složité kombinace potíží. „Z psychiatrického hlediska mluvíme o poruchách emocí, chování, motoriky a sociální interakce. Každý člověk s autismem má trochu jiné projevy – nelze je jednoduše zařadit do jedné škatulky,“ vysvětluje.
Podle něj se moderní diagnostika odklání od dřívějšího dělení autismu na přesné kategorie. „Dřív byla snaha vytvářet podskupiny, dnes mluvíme o spektru. Ty projevy jsou natolik individuální, že nejde stanovit jednotný vzorec. Proto se také snažíme přizpůsobovat péči konkrétním potřebám každého klienta,“ dodává primář.
Že autisté nejsou moc na sex, je mýtus, říká dívka s autismem Dodo |
Na otázku, zda se dá s autismem „naučit žít“, odpovídá, že zásadní roli hraje propojení služeb a odborné péče. „V ideálním světě lze najít takovou konstelaci podpory, aby člověk mohl žít relativně běžný život, který ho neomezuje. Když má k dispozici služby jako stacionář, podporu rodiny a přístup k odborné léčbě, může být spokojený,“ říká Albrecht. „Naší snahou je, aby lidé s autismem mohli fungovat v běžném životě, chodit do chráněného zaměstnání nebo se zapojit do komunitních aktivit.“
Podle něj však existují i případy těžších forem autismu, které vyžadují dlouhodobý dohled. „Nejtěžší formy bývají často kombinované s hlubokou mentální retardací. Takoví lidé žijí jakoby ‚za sklem‘, jejich vnímání světa je jiné a někdy jsou nebezpeční sami sobě. Chronicky se poškozují, a proto je potřeba využívat dlouhodobé omezovací prostředky a farmakologickou léčbu, která minimalizuje riziko sebepoškozování,“ popisuje Albrecht.