iDNES.cz

Zarazila mě chudoba. Ústí je zajímavě rozporuplné, říká německá spisovatelka

  8:50,  aktualizováno  8:50
Když německá spisovatelka Peggy Mädlerová před několika týdny poprvé vystoupila z vlaku v Ústí nad Labem, uviděla město, které na ni působilo rozpolceně. Rezidenční pobyt tady si vylosovala v rámci projektu, jehož cílem je představit v její domovině Česko pohledem německých autorů. Bude tedy psát povídku z Ústí.

Německá spisovatelka Peggy Mädlerová. | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

Věděla jste něco o Ústí nad Labem, než jste sem přijela na rezidenční pobyt?
Ano, věděla. Pocházím z Drážďan, a tak pro mě Ústí nad Labem vždy bylo známé především jako velký dopravní uzel na cestě do Prahy. Věděla jsem, že jím lidé projíždějí, ale osobní zkušenost jsem do této doby neměla. O to víc mě zajímalo, co objevím, když se tu opravdu zastavím a zůstanu delší dobu.

Jaký byl váš první dojem z města?
První, čeho jsem si všimla, byla určitá ambivalence. Přijela jsem odpoledne, šla rovnou do centra a hned mě zarazilo množství chudoby, které se tam nedalo přehlédnout. Druhý den jsem se prošla do čtvrti Severní Terasa a naopak jsem měla pocit, že se shora dívám na město, které muselo být kdysi velmi bohaté a hrdé. Ten kontrast – rozervané centrum plné problémů a čtvrti, kde je stále cítit dávná prosperita – to byl pro mě velmi silný první dojem. Ústí nad Labem je rozporuplné město, ale právě ta jeho rozpolcenost ho dělá nesmírně zajímavým.

Peggy Mädlerová (1976)

Německá spisovatelka Peggy Mädlerová.
  • Německá spisovatelka, dramaturgyně a pedagožka, která žije v Berlíně.
  • Ve svých knihách se věnuje tématům identity, paměti a dědictví NDR; za román Wohin wir gehen (Kam kráčíme) získala v roce 2019 literární cenu Theodora Fontane (prestižní německá literární cena, kterou uděluje město Neuruppin a spolková země Braniborsko jako dvouleté stipendium pro výrazné současné autory).
  • Kritika pochválila její debutový román Legende vom Glück des Menschen (Legenda o lidském štěstí, 2011) a nejnovější knihu Drei ostdeutsche Frauen betrinken sich und gründen den idealen Staat (Tři východní Němky se opijí a založí ideální stát, 2024), která vznikla ve spolupráci s Annett Gröschnerovou a Wenke Seemannovou.

Do Ústí jste přijela v rámci literární rezidence Minout Prahu / Jenseits von Prag, za níž stojí brněnské nakladatelství Větrné mlýny. Jak vznikl tento projekt, kdy nakladatelství pozvalo 12 německých a švýcarských autorů na měsíční pobyty do všech krajských měst Česka, vyjma Prahy, s cílem ukázat sídla bez klišé a skrze literární povídky zachytit jejich atmosféru?
Česká republika bude příští rok poprvé v historii hlavním hostem na Frankfurtském knižním veletrhu – což je obrovská událost. Cílem je představit českou literaturu německému publiku, ale to není úplně snadné, protože česká literatura je u nás málo známá a je tak trochu na okraji. Proto vznikl nápad: ukázat Česko prostřednictvím pohledu německých a švýcarských autorů. Oni mají ve svých zemích své čtenáře, a tím, že budou psát o České republice, vlastně udělají zemi jakousi službu – zprostředkují její atmosféru a život lidem, kteří by ji jinak nepoznali.

Zároveň jsme chtěli jít proti stereotypům. Praha je krásná, ale je to klišé, zná ji každý. Proto jsme zvolili menší a méně známá města, kde se dá objevit opravdový život, který turistům obvykle zůstává skrytý.

Proč jste se právě vy rozhodla do projektu zapojit?
Když mě oslovili, věděla jsem jen, že půjde o pobyt v České republice. To pro mě bylo rozhodující, protože k Česku mám silné osobní pouto. Už v dětství jsme sem jezdili s rodiči z bývalé NDR, mám s tím spojené rodinné vzpomínky, a dokonce i můj první polibek se odehrál v Praze. Také pro svůj román jsem hodně čerpala právě z českého prostředí.

Samotná města se losovala a já dostala Ústí nad Labem. Byla jsem za to moc ráda, přitahují mě místa, která jsou trochu mimo hlavní proud. A musím říct, že se mi hned potvrdilo, co mi vyprávěli místní: že Ústí člověku přiroste k srdci. Potkávala jsem lidi, kteří tu žijí krátce, a přesto říkali, že se jim město stalo domovem. Přitom samozřejmě cítíte tu těžkou historii – odsun, ztrátu kořenů, to, že lidé přišli a dlouho tu neměli vztah k místu. To všechno město poznamenalo. Ale právě dnes vidím opak – lidé se znají, drží spolu a vytvářejí novou základnu pro budoucnost. Je to pro mě nesmírně silný paradox.

Jak moc vás během rezidence ovlivnila čeština? Slyšíte ji, ale pokoušíte se domluvit? Pracujete ve svých textech nějak s jazykovou bariérou nebo vícejazyčností?
Je to fascinující téma. Přestože je historie vztahu mezi Němci a Čechy složitá, často se mi stávalo, že lidé ke mně začali mluvit německy. Jako by každý „vytáhl“ z paměti nějakého prastrýce nebo babičku, kteří kdysi německy mluvili. Dorozumívali se se mnou často lámaně, ale ta snaha tam byla. To mě velmi dojalo.

Naopak moje čeština je bohužel mizivá. Tolikrát jsem se pokusila promluvit, ale většinou mi nerozumí ani obyčejné „na shledanou“. To je pro mě zvláštní i při psaní. Hlavní postava povídky se pohybuje v českém městě, ale protože já česky neumím, přemýšlí německy. Je to vlastně schizofrenní pocit. Uvažuji proto, že to do povídky zakomponuji – třeba prostřednictvím setkání autorky s postavou, kde by se jazyková bariéra i vzájemné porozumění staly součástí příběhu.

Navštívila jste i jiná místa mimo centrum? Je něco, co byste doporučila jiným návštěvníkům?
Rozhodně bych doporučila koupaliště v Brné, to je úžasné místo. A vůbec se mi líbí, že na obou koncích města jsou kopce, odkud jsou nádherné výhledy. Ústí je sevřené mezi přírodou a díky tomu se dá neustále nacházet něco krásného k objevování.

Chtěl jsem vám pomoct rozložit turistický ruch. Dan Brown exkluzivně, nejen o Praze

Můžete naznačit, o čem vaše „ústecká“ povídka bude?
Stále se rozhoduji. Uvažuji, zda hlavní postavou bude Češka, nebo Němka. Pokud by to byla Němka, bylo by pro mě jednodušší vžít se do jejího nitra. Ale velmi mě láká představa české dívky, protože pak by do hry vstoupilo téma rodiny, přátel a jejich pohledu na to, zda v Ústí zůstat, nebo odejít. Vlastně je to hledání místa, kam člověk patří, kde může zakořenit – a to je téma, které se v Ústí nad Labem samo nabízí.

zpět na článek