iDNES.cz

Naše vlaky se objevily i ve filmech, říká zakladatel spolku Loko-Motiv

  7:08
Téměř 30 let opravuje parta železničních nadšenců vyřazené historické mašinky a vagony, které by jinak skončily sešrotované. Pavel Adam ze spolku Loko-Motiv přibližuje, co už se podařilo zachránit i jakou potíží jsou peníze.

Pořádají řadu akcí s historickými kolejovými vozidly pro veřejnost a propagují význam železnice, stejně jako technický a stavitelský um našich předků. Zázemí mají ve výtopně naproti nádraží v Křimově na Chomutovsku. „Renovace historických kolejových vozů je z 99 procent špinavá a těžká práce zadarmo. Děláme ji ale srdcem,“ říká místopředseda spolku Loko-Motiv Chomutov Pavel Adam.

Kdy naposledy jste jel vlakem?
To bylo 18. srpna z Klášterce nad Ohří do Vejprt jako strojvedoucí v rámci naší jízdy historického cyklovlaku na krušnohorské trati. Tyto cyklovlaky se těší velkému zájmu u veřejnosti a jsou oblíbené.

Spolek Loko-Motiv byl zapsán v roce 1994. Co předcházelo jeho založení?
Může za to velká záliba, řekl bych až úchylka zvaná železnice. Už za komunistů jsem chodil po nádražích a zapisoval si čísla lokomotiv, tenkrát to bylo zakázané a utajené. Se železnicí jsem spojil profesní život, přes 21 let jsem pracoval jako strojvedoucí. A takových se nás dalo dohromady víc. V roce 1991 přišla myšlenka zachránit historický motorový vůz M131.1513, kterému se říká Hurvínek. V té době byl vyřazený, nebyl provozuschopný. Sloužil jako králíkárna v jednom zemědělském podniku. Na začátku jsme byli dva a postupně se přidali další nadšenci. O tři roky později jsme zaregistrovali občanské sdružení. Zrenovovaný Hurvínek vyjel na trať v roce 1995 a od té doby stále jezdí a je naším stěžejním vozidlem.

Kolik železničních vozů se vám podařilo zrenovovat?
Vedle Hurvínka je to dalších pět vozů a na dalších několika průběžně pracujeme. Hotový je přípojný vůz za Hurvínka, dvě posunovací lokomotivy T211.0608 a T211.0120. Rozpracovaný je druhý motorový vůz M240.033 z počátku 60. let minulého století, který je nyní ve specializované firmě v Českých Budějovicích, kde opravují karoserii. Opravována je i naše motorová lokomotiva T334.0894 – Rosnička. Čeká nás i rozsáhlá oprava na dalším našem unikátu – motorovém vozu M120.485 zvaném Věžák. Dnes je již opravená střecha, ale to hlavní – výměna motoru a oprava vozové skříně, interiéru a elektroinstalace – nás teprve čeká. Zatím mají přednost tzv. důležitější věci, ale železniční fandové se dočkají. Část oprav se realizovala již i na druhém motorovém vozu M131.1179.

Jinak by skončily ve šrotu?
Zřejmě ano. Když jsme je získali, byly všechny již mimo provoz a značně zchátralé. To platilo i pro přípojný vůz BDlm k motorovým vozům řady M131.1, který je v majetku Národního technického muzea v Praze. I tento vůz vyžadoval rozsáhlou opravu.

Kolik vás je?
Je nás méně, než bychom si přáli. V současné době je ve spolku deset lidí. Většina je spojena se železnicí i v rámci profese, není to ale pravidlem, máme mezi sebou strojaře nebo chemika. Trápí nás to, že nám chybí mladí, kteří by to tu po nás převzali. Někteří zájemci, když zjistí, že to není jen o ježdění, ale z 99 procent o dřině, špinavé práci a zadarmo, kdy tomu musí věnovat svůj volný čas, zase odejdou. Jiným zase chybí disciplína, kdy je nutné dodržovat drážní zákony a předpisy, a další jsou „já všechno vím a znám“, ale v praxi jsou nepoužitelní. Mezi sebe ani nechceme žádné filuty, kteří v tom vidí možnost zisku. Noví nástupci, to je opravdu velký problém, nejen v naší činnosti. S tímto se potýká řada nejrůznějších spolků napříč republikou.

Jaký největší unikát máte ve sbírce?
Unikátů máme více, ale opravdovou lahůdkou je rakouská parní lokomotiva 414.407 z roku 1896, které se říká Prachárna. Vyrobena byla v Rakousko-Uhersku, a dnes je jí tedy již 124 let. Zatím je stále rezatá, ale doufám, že se dožiji toho, že se ji podaří zrenovovat a vyjede na trať. V 60. letech minulého století, kdy přestala jezdit na železnici, patřila již k velice přestárlým strojům na mokrou páru a s plochými šoupátky. Tehdejší Československé státní dráhy tuto lokomotivu nenechaly sešrotovat, ale odprodaly ji. A tak několik dalších let mašinka vytápěla průmyslové prostory. Když byl její technický stav již zcela neudržitelný, tak byla ponechána svému osudu.

Později se řízením osudu dostala do depa. Tady ji chtěli nadšenci a tehdejší svazáci opravit, natřít a použít jako vystavenou lokomotivu na pomník. Ani tento plán nevyšel. Neměl podporu z patřičných míst. A tak nešťastná prachárna další dlouhá léta chátrala. Málem skončila ve šrotu, aby se splnil socialistický závazek na sběr šrotu. Po roce 1989 se dokonce uvažovalo, že když nikomu nepatří, tak by se mohla vyměnit do Rakouska za počítače. Rádi bychom ji kompletně a najednou zrenovovali, bude to ale velmi náročná a finančně nákladná práce. Lokomotiva je deponována před výtopnou na Křimově. Proto je z lokomotivy sundáno vše, co by šlo jednoduše odcizit, a je připravený postup celé renovace. Vše se ale musí provést, až bude dostatek financí na celou opravu. Nechceme dopadnout jako jiní, kteří s velkým elánem lokomotivu rozebrali, ale neměli již další prostředky na její opravu. A po letech po rozebrání, kdy se třeba naskytne nějaká možnost začít rozebranou lokomotivu opravovat a montovat, tak zjistili, jak těžko se dávají díly dohromady.

Kde získáváte náhradní díly k opravě vozů?
Řada dílů se dnes už nedá vůbec sehnat. Co jde, se snažíme udělat si sami. Občas pomůžou kolegové nebo je musíme nechat vyrobit na zakázku. Je to složité a mnohdy velice zdlouhavé.

Kromě železničních vozů opravujete i výtopnu, kde sídlíte, jak jste daleko?
Tyto prostory jsme získali v roce 1996, bylo to zde úplně zničené po požáru. Správní budova, tzv. „kasárna“, byla zcela vyhořelá. Od požáru byla silně poničena i střecha remízy. Na řadu přišlo nekonečné vyvážení sutě, úprava prostranství okolo výtopny, zasklívání oken a řada dalších stavebních prací. V roce 2000 se podařilo objekt výtopny od ČD odkoupit. Hotovo nebude asi nikdy, ale řekl bych, že dnes je ze stavební činnosti hotovo zhruba třicet procent.

Další věcí, do kterých jsme se museli pustit, bylo zabezpečení před zloději. Vykradli nás dvakrát a způsobili nenahraditelné škody. Ukradli věci, které se dnes těžko dají vyrobit nově, a získali pár tisíců ve šrotu. Další velkou akcí byla stavba nové střechy, kterou jsme prováděli vlastními silami, neboť v řadách spolku je i šikovný tesař. Naší ideou je oprava celé budovy a vybudování muzejní expozice pro veřejnost a kvalitní zázemí pro členy spolku. Postupně opravujeme i pražce na kolejích před výtopnou.

Kromě záchrany historických kolejových vozidel a budovy, čemu se dál věnujete?
Už osmým rokem zajišťujeme na horské dráze Chomutov–Vejprty jízdy historického cyklovlaku, letos vyjel jen pětkrát. Bohužel na víc jízd nemáme finanční prostředky, jezdíme podle získaných peněz, neboť z jízdného náklady na provoz nezaplatíte. Naše společnost za dobu své činnosti uspořádala více než 120 akcí určených široké veřejnosti, včetně čtyř ročníků velkých mezinárodních akcí pod názvem Česko-saský železniční festival. Jezdíme i s parními lokomotivami, které vlastní jiné spolky. Kolegové nám rádi vypomohou a my si této spolupráce velice vážíme.

Samozřejmě dnes připravit a zaplatit jízdu parního vlaku je velice náročné. Nejenže musíte sehnat to správné uhlí, musíte zajistit dostatek vody podél jízdy pro parní lokomotivu a zároveň splnit řadu předpisů. Naše vlaky se objevily i v několika filmech, například v Želarech, Hlídač č. 47 a Jak jsem obsluhoval anglického krále. Velká část železničních scén v těchto filmech se natáčela na krásné horské dráze Chomutov–Vejprty.

Opravy i provoz historických kolejových vozů jsou finančně náročné. Jak se vám daří získávat peníze?
Je to velký problém, všechno je o penězích a každý rok je nejistý a dopředu nevíme, kolik prostředků na opravu a aktivity získáme. Provoz vlaků a opravy financujeme z několika zdrojů, kromě spolkových příspěvků členů, které pokrývají jen malou část nákladů, je to hlavně podpora měst podél trati Klášterec nad Ohří – Chomutov – Vejprty. Podporuje nás i obec Křimov i Ústecký kraj. V neposlední řadě můžeme fungovat i díky sponzorským darům od několika firem z našeho kraje a řady dalších našich podporovatelů. Všech, kteří si váží naší technické historie a není jim lhostejný odkaz našich předků a rozhodli se nás podporovat, si velice vážíme. Bez těchto subjektů a lidí by to opravdu nešlo.

Z Hurvínka spolku Loko-Motiv se točil i jeden díl seriálu Na co zírá mašinfíra:

zpět na článek