iDNES.cz

Titulu si vážím, říká oceněná advokátka, jež hájila sestru z Rumburku

  8:02
Ústecká advokátka Iva Jónová získala titul Právník roku 2017 v oblasti trestního práva. „Beru ho jako ocenění všech advokátů, kteří pracují v této oblasti na základě obhajoby ex offo,“ říká žena, která obhajovala i zdravotní sestru z Rumburku Věru Marešovou, jež čelila podezření ze zabití pacientů.

Advokátka Iva Jónová. | foto: Iveta Lhotská, MAFRA

Zdravotní sestře Marešové hrozilo doživotí, nakonec byla zproštěna obžaloby. K dobrému konci advokátka Jónová pomohla například i zoufalým klientům, kteří přes 20 let bojovali v soudních síních o svůj majetek. 

Na fotografii oceněných právníků stojíte úplně na kraji, trochu stranou, a příliš se neusmíváte. Jako kdyby pro vás byl ten slavnostní akt spíše utrpení…
Ano, když jsem snímek viděla, všimla jsem si, že stojím stranou. Určitě jsem ale netrpěla (úsměv). Tak dlouho nás různě posouvali, až jsem zapomněla přistoupit tak, jak bych měla. A nakonec to vypadá, jak to vypadá.

Co pro vás to ocenění znamená?
Považuji ho jednoznačně za velice prestižní, proto jsem ho přijala s pokorou. 

Řekla jste, že je tento typ obhajoby podle vás podceňovaný a nedoceněný...
Myslím, že to tak je. Lidé, tím samozřejmě nemyslím advokáty samotné, předpokládají, že když jste přidělen ex offo, případu nevěnujete takovou pozornost. Tímto názorem se dříve nijak netajila ani bývalá ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Já mám ale zkušenosti úplně opačné. Setkala jsem se jen s advokáty, kteří i při přidělení věci soudem pracovali naplno.

Právě senátorka Emmerová názor změnila a podala návrh, aby vás jmenovali Právníkem roku, a připojila se tak k nominaci od odborné komise Advokátní komory. Mohla se totiž takříkajíc zblízka podívat na vaši práci, protože jste spolu navázaly spolupráci v rámci vaší nejznámější kauzy – zdravotní sestry z rumburské nemocnice Marešové, k němuž jste se dostala právě jako ex offo. Jaký přívlastek byste tomu případu s mírným odstupem času přisoudila?
Asi přívlastek mimořádný, protože podobný případ, když pominu heparinového vraha, v Česku nebyl. Šest vražd takhle pohromadě se hned tak nevidí. Mimořádný byl už jen tím, kolik se toho posuzovalo. Vždyť na samém začátku posuzoval znalec ve spolupráci s nemocnicí 300 případů, z nichž nakonec zbylo šest. Dnes považuji za obrovskou ostudu, že tolik lékařů a zdravotních pracovníků nevědělo, že po smrti v těle pacienta draslík tak výrazně stoupá a že tyto hodnoty po smrti pacienta nejsou relevantní (sestra byla podezřelá, že pacienty zabíjela podáním dávky draslíku přímo do žíly – pozn. red.). To se přitom učí na fakultách ve druhém ročníku. A že to nevěděl znalec, považuji za ostudu dvojnásobnou.

Iva Jónová

  • narodila se v roce 1964 v Roudnici nad Labem
  • vystudovala gymnázium v Roudnici nad Labem a práva na Západočeské univerzitě v Plzni
  • v minulosti pracovala například na živnostenském odboru Okresního úřadu v Litoměřicích nebo jako právnička na ústecké Univerzitě J. E. Purkyně

Donutil vás ten případ, abyste se sama vzdělávala?
Hodně. Stahovala jsem si příručky z internetu, koupila jsem si i několik knížek. Chodila jsem na konzultace k soudnímu znalci. Té problematice jsem ve finále skutečně rozuměla.

Jaká byla spolupráce s paní Marešovou?
Perfektní. Například hned na samém začátku si vypůjčila trestní zákoník, trestní řád, vazební předpisy, vězeňské předpisy a všechno si to nastudovala. Byl to po celou dobu ukázkový klient, se kterým se velmi dobře komunikovalo. S oblibou říkám, že v sobě měla vojenský dril.

Co vás jako první napadlo, když vás policie na samém začátku s případem seznámila?
Že je to nelogické. Policisté mi tehdy zhruba řekli, čeho se ta věc týká. Oponovala jsem, že si myslím, že to nemůže být úmysl. Proč by to dělala? Že si chtěla ulehčit práci? Vždyť si ji naopak přidělala. Musela se postarat o tělo, o administrativu, a tudíž zůstat v nemocnici i po pracovní době.

Kauza měla obrovskou mediální pozornost. Vnímala jste to negativně?
Je pravda, že jsem negativně vnímala skutečnost, že kvůli médiím se veškeré informace projednávané u soudu dostaly do veřejného prostoru a snadno se tak k nim mohli dostat svědci, kteří následně vypovídali. U některých jsem pak pozorovala, že z toho těží a založili své výpovědi na znalosti těchto informací. Byly to výpovědi vedené zejména v neprospěch paní Marešové.

Případ ještě nekončí, protože Marešová požaduje po státu odškodnění. Kdyby už ale měl za sebou napsanou tu pomyslnou tečku, byly byste i tak v kontaktu?
Myslím, že ano. Mám s paní Marešovou a její dcerou Agátou nadstandardní vztah. Ale takových případů je víc. Když ten klient dobře spolupracuje, není důvod ho nemít.

Přibyla vám po kauze Marešová práce?
Je pravda, že musím některé věci v poslední době i odmítat, protože už bych je nezvládla, ale že bych zaznamenala nějaký dramatický nárůst, to ne. Už i předtím jsem byla hodně vytížená. Doneslo se ke mně jenom od některých advokátů, že jejich klienti třeba pronesli, že si vezmou Jónovou a ta je z toho vyseká. Stačilo ale, aby jim vysvětlili, že i oni jsou kompetentní (úsměv).

O případu paní Marešové jste kdysi řekla, že je pro vás nezapomenutelný. Jaké jiné si tohle hodnocení ve vaší dosavadní kariéře zaslouží?
Určitě restituční kauza, během které se jednalo o veškerý majetek mých klientů. Kauza začala v roce 1992. Klienti totiž v minulosti koupili pozemky, na kterých postavili domy značné hodnoty. Do Česka se po revoluci vrátil restituent a chtěl zpět svoje pozemky a spolu s tím i ty domy, které na nich stály. Zákon skutečně nahrával tomu, že by měl dostat všechno. Několikrát se rozhodlo ve prospěch obou stran. Ti lidé se nakonec zdravotně zhroutili a jejich děti se rozhodly najmout mě. Podařilo se nám pak najít cestičky, kterými nakonec spor příbuzní vyhráli a ještě byli odškodněni.

Vždycky jste chtěla být právnička?
Vždycky ne. Jako malá jsem chtěla být učitelkou nebo lékařkou. O medicíně jsem uvažovala ještě na gymnáziu. Tehdy mě uchvátil bílý plášť, když jsme je museli nosit na chemii. Nakonec ale vyhrála práva. Velkou roli v tom sehrál fakt, že mí známí jsou právníci.

zpět na článek