„Vodu v podzemí stále máme, jen je v hlouběji uložených kolektorech. Pod dno současných vysychajících studní tak musíme jít často minimálně o dalších deset metrů,“ popisuje zkušenosti z poslední doby hydrogeolog Jiří Starý, jenž se zabývá mimo jiné i budováním studní či průzkumných hydrogeologických vrtů pro obce i jednotlivé domácnosti.

Fotogalerie zobrazit 3 fotografie

Jak je na tom momentálně Ústecký kraj se zásobami podzemní vody?
Je třeba se na to podívat ze dvou stran. Z pohledu takzvaných mělkých zvodní, z nichž lidé běžně čerpají vodu domovními studnami a které sucho a nedostatek srážek ohrožuje nejvíce, je to problém. V kraji však máme i hluboce uložené zásoby podzemní vody, které jsou poměrně kapacitní a zatím se jich dlouhodobá sucha zásadně nedotýkají. Několik takových vodonosných vrstev, tzv. kolektorů, které mají velké zásoby vody, lze najít v oblasti Českého středohoří, Labských pískovců či Českosaského Švýcarska. Tam jsou dokumentovány útvary podzemních vod místy až do hloubky 800 metrů. V absolutním srovnání se zbytkem republiky je na tom Ústecký kraj velice dobře.

Hrozí nám nedostatek vody?
Využitelné zásoby podzemní vody v rámci Ústeckého kraje jsou momentálně zhruba tři tisíce litrů za sekundu, což je objektivní odhad zpracovaný na základě matematických modelů. Na základě povolených odběrů nyní využíváme kolem 640 litrů za sekundu. Celá struktura má obrovské zásoby vody a není zdaleka vytěžována tak, jak by mohla být. Druhou věcí jsou však zásoby vody v malých hloubkách pět až dvacet metrů, odkud se voda ztrácí. Respektive její hladina zaklesává poměrně zásadním způsobem do spodních vrstev. Například hodnoticí zpráva Českého hydrometeorologického ústavu z letošního května upozorňuje na to, že 80 procent mělkých vrtů, které ústav sleduje, má hluboce podnormální stav. I na tom je zřetelně vidět, jak hladina vody v mělké zvodni ubývá. A je to způsobeno hlavně deficitem dešťových srážek, který se kumuluje již od roku 2015.

Kolik srážek teď v přírodě chybí?
Posledních pět let je srážkově podprůměrných. V celkových úhrnech chybí 15 procent srážkové vody, což je obrovské množství. Pokud by se to vyčíslilo výškou vodního sloupce, tak správně by mělo za posledních pět let napadnout cca 3,5 metru srážek. Nám nyní chybí za toto období půl metru srážek, což představuje tři čtvrtiny jednoho průměrného ročního srážkového úhrnu. Ani letošní rok se zatím nevyvíjí srážkově dobře. Zejména sněhové srážky, které se velkou měrou podílejí na plynulém doplňování podzemních vod, jsou v posledních letech výrazně deficitní, především ve středních a nižších polohách. Málo srážkové vody se kumulativně projevuje jak dlouhodobým poklesem hladiny spodních vod, tak nedostatkem množství vody v povrchových tocích. V dubnu 2020 měly řeky obecně čtvrtinový průtok než v té samé době v předchozích letech.

S nedostatkem vody se dlouhodobě potýká Lounsko a Žatecko. Je ještě někde v kraji podobná situace?
Se zásadním úbytkem spodní vody se potýkají i vrcholové partie Českého středohoří. I když jsou o dost výše, tak i zde dochází k postupnému vyprazdňování mělkých zvodní, respektive k zaklesávání hladiny vody do nižších vrstev. Například v okolí Milešovky je hned několik velkých obcí, kde jsou po celý rok vidět suchá koryta potoků. Na jaře přitom bývala plná vody a i v létě v nich voda běžně protékala. Když zde děláme vrty a čerpací zkoušky, při nichž vodu odpouštíme do potoka, naplní se i studny v okolních zahrádkách. Tři týdny, kdy teče voda potokem, mají lidé vody ve studních dost. Jakmile však s čerpáním přestaneme, potok vyschne a s ním i okolní studny. Tady je vidět, jak je vše provázané. Tím, že hladina podzemní vody výrazně poklesla, nedokáže plnit koryta toků.

Je těžké v naší krajině najít nové zdroje vody pro studny či vrty?
Vodu v podzemí stále máme, jen je v hlouběji uložených kolektorech. Aktuální situace je tedy taková, že si zájemci musí objednávat vrtané studny místo šachtových či kopaných, které jim vysychají. Abychom lidem vodu poskytli, musíme ve vrtu dosáhnout alespoň deseti- až patnáctimetrového sloupce vody, aby to bylo z hlediska technologického provozovatelné. Pod dno současné vysychající studny tak musíme jít často minimálně o dalších deset metrů. Standardní hloubky studní se nyní pohybují od dvaceti do padesáti metrů. Kopané studny v nížinách mívaly dřív běžně kolem pěti až deseti metrů. V horských oblastech a vrchovinách bývaly hlubší, kolem deseti až dvaceti metrů.

Stoupá v důsledku sucha v posledních letech zájem o vaše služby? Pokud vás osloví zákazník s tím, že by chtěl vyvrtat na svém pozemku studnu, kolik času to zabere, než mu opravdu poteče voda z kohoutku?
Momentálně jak já, tak i kolegové řešíme obrovský převis poptávky. Z mého pohledu zájem o tyto práce oproti době před pěti lety narostl čtyřnásobně. I čekací lhůty jsou poměrně dlouhé. Obecně platí, že celková doba od objednání až po puštění vody z kohoutku může trvat pět až sedm měsíců. Nejpozději do roka by však mělo být vše hotové.

Jaké jsou průměrné náklady na vyvrtání studny či vrtu? Zřejmě rozhoduje i hloubka či složitost terénu.
Zásadní věcí jsou geologické podmínky lokality, kde budete vrtat. V pískovci či žule to jde obvykle velice dobře. Tam, kde jsou ale například jíly, nesoudržné sutě, štěrky či tekuté písky, cena narůstá. Pak rozhoduje i hloubka vrtu či průměr vrtání. U třicetimetrové studny, která se dělá zřejmě nejčastěji, se náklady pohybují mezi 40 až 100 tisíci korun za provedení vrtu. Následující práce, jako jsou instalace armatur, čerpadel, testování a zpracování dokumentace, stojí od 40 do 60 tisíc korun. Kompletní vrt, včetně všech náležitostí, tak může vyjít na 80 až 160 tisíc korun.

Setkáváte se ve svém oboru také s nepoctivými firmami?
Je to asi stejné jako v každém oboru. Stává se, že si lidé objednají vrtné firmy s nevhodnou technologií či slabší vrtnou soupravou, tyto firmy k vrtání někdy ani nepřizvou zákonem požadovaný geologický dozor, na danou lokalitu nestačí a pak po neúspěšném pokusu se vše musí dělat znovu s jinou vrtnou firmou za přítomnosti hydrogeologa. To už je ale za jiných technologických podmínek a je to také finančně náročnější. Speciálně v Ústeckém kraji se vyskytuje dost lokalit, kde jsou podmínky pro vrtání docela složité.

Stalo se vám, že jste při vrtání studny nebo vrtu na vodu nenarazili, i když podle původních propočtů voda měla v podzemí být?
Ještě se mi naštěstí nikdy nestalo, že bychom vyvrtali zcela suchý vrt. Podzemní voda je všude. Otázkou je, v jakém množství a v jaké hloubce. Stává se, že vrt má podle horniny, v níž se vyskytuje, velice nízkou vydatnost. Většinou však na tento problém upozorňujeme dopředu, aby s tím zákazník počítal. Tento problém se dá řešit vhodnou akumulační nádobou, která se třeba během noci zaplní a pro běžné domácí využívání tak i málo vydatný vrt postačí.

Jak poznáte, kde máte v krajině vrtat?
Když nás zákazník osloví, tak dokážeme pomocí geologických map a archivních sond, jejichž data archivuje a poskytuje Česká geologická služba, dále formou detailní prohlídky terénu a případně dalších doplňkových kroků, jako je proutkaření či geofyzikální průzkum, určit vhodné umístění vrtu.

Využíváte i v dnešní moderní době služeb proutkařů?
Ano, jejich služby využíváme často. Zvláště v oblastech, kde převažují ruly, žuly, svory, čediče, tedy v pevných horninách, které mají převážně puklinovou propustnost. Voda tu přednostně proudí po puklinách a proutkař má schopnost tyto pukliny identifikovat. Proutkaři tak často mohou pomoci identifikovat zóny se živějším oběhem podzemní vody. Znalosti proutkaře je důležité spojit s objektivními geologickými poznatky a se znalostmi o proudění vody a charakteru zvodní, které má zase hydrogeolog. Podél řek, kde jsou štěrky či písky, není proutkař tak potřebný. V těchto místech totiž proudí voda víceméně homogenně v pórech.

Dokážete odhadnout vývoj zásob vody v kraji v blízké i vzdálené budoucnosti? A je tu případně nějaké řešení, kde vodu dál brát?
To je poměrně složitá otázka. Zatím to nevypadá, že by se mělo něco v brzké době zásadně změnit. Nikdo dnes nedokáže přesně říci, jak to bude s hydrologickým režimem vypadat za pět let, zda bude lépe, či hůře. Spíše se ale s přihlédnutím ke globálnímu vývoji klimatu obecně počítá s horší variantou. Jednou cestou jsou hlubší vrty, které si již teď lidé objednávají. Je to však otázka financí a ne každý si hluboký vrt může dovolit. Jen na povrchové zdroje, jako jsou přehrady, které se úspěšně plní především při jarních táních či přívalových srážkách, však není možné se spoléhat.

Je možné vodou nějak víc šetřit. Pomáhají kroky, jako je například větší využívání dešťové vody v domácnostech?
Každý takový krok je vítaný a má pozitivní efekt. Je to ale jen jedna část mozaiky. Je potřeba změnit celkový přístup k hospodaření s vodou. Nikoliv jen v rovině jednotlivých domácností, ale i z hlediska průmyslu a zemědělství. Velkým problémem jsou například plošné meliorace v polích, které urychlují odtok podzemní vody z krajiny a předčasně zbavují pole vláhy. Také dříve budované meliorační kanály ve vysokohorských rašeliništích způsobují markantní úbytek vody v nejvyšších polohách a postupný zánik cenných biotopů. Zpevňování, prohlubování a narovnávání povrchových toků je dalším zásadním problémem, který urychluje povrchový a podzemní odtok. Navíc tím, jak spodní voda zaklesává hlouběji, přetrhává se tzv. kapilární třáseň, která stoupá z hladiny podzemní vody směrem k půdnímu profilu. Ten pak není dotován podzemní vodou a je zcela odkázán na dešťové srážky, kterých je ale nedostatek. Tím se uzavírá začarovaný kruh, který má za následek prohlubující se sucho v zemi.