„Tvar památníku je jakousi kopií vchodu do podzemní továrny Richard, proto jsme pro něj vybrali místo hned vedle vstupů C a D, kde byly hromadné hroby. Památník, pro který jsme zvolili betonové a železné prvky, jaké se v dole používaly, bude otevřený do krajiny a bude vytvářet iluzi perspektivního prostoru. Uvnitř bude zakomponovaná deska ukazující mapu podzemního prostoru,“ říká badatel Tomáš Rotbauer, který za iniciativou vzniku památníku stojí.

15 fotografií

Nové umělecké dílo, které připomene válečnou tragédii, vzniká za podpory lidí, jimž není historie lhostejná. Podílejí se na něm vlastní prací, penězi i časem. „Velmi mě těší spolupráce se sochařem Liborem Pisklákem, ale chtěl bych také poděkovat Petru Soldatekovi, který na památník poskytl svůj pozemek, a Tomáši Davidovi, bez jejichž podpory by toto dílo nevzniklo,“ podotýká Rotbauer, civilním povoláním městský policista.

Půdorys památníku bude měřit pět krát pět metrů a vysoký bude tři metry. Pietní místo doplní také lavičky a místa na odložení kol. Protože strom je symbol života a v této lokalitě se dříve pěstovaly hrušky, které vězni tajně ujídali, bude u památníku vysazeno symbolických dvanáct hrušní. Prostor pro památník se už rýsuje, místo je vysekáno a zanedlouho se začne stavět základ památníku a jeho skelet.

„Protože jde o odlehlé místo za městem, vybrali jsme beton, který by měl odolat snahám o případné poškození. Otevření památníku plánujeme na začátek září. Do 8. května bychom to sice možná zvládli, ale řada lidí, které chceme pozvat, se bude v tento den účastnit 80. výročí konce války někde jinde. Proto jsme se rozhodli termín otevření posunout,“ doplňuje Rotbauer.

O využití památníku podle Rotbauera nebude nouze. Už nyní se například hlásí školy, které by chtěly, aby zde jeho tvůrci mohli dělat přednášky pod širým nebem. „Přímo v místě, kde se tragédie druhé světové války odehrávaly, to totiž bude mít ještě větší sílu. Na umučené a utýrané lidi je potřeba vzpomenout, protože zlo postupuje i dnes, sice pomalu, ale stále,“ říká badatel.

V posledních letech války, kdy byl německý průmysl stále více ohrožován leteckými nálety spojenců, nacisté rozhodli o přemístění části zbrojní výroby do podzemních továren. U Litoměřic k tomu chtěli využít bývalý vápencový důl pod kopcem Bídnice, který ležel jen několik set metrů od dělostřeleckých kasáren. Československá armáda je opustila po okupaci českého pohraničí v roce 1938.

„V kasárnách byly pro koncentrační tábor vyčleněny vojenské hospodářské budovy, jako je jízdárna, stáje a sklady. Bývalé ubikace československých vojáků naopak obsadil personál SS z koncentračního tábora, strážní jednotka SS a částečně i příslušníci SS Fürungsstabu B5. V dalších budovách ubytovali německé a totálně nasazené české i zahraniční dělníky,“ uvádí historička Miroslava Langhamerová, která je autorkou řady publikací o koncentračních táborech a nacistických věznicích.

Než byl litoměřický koncentrační tábor připraven, byli přivezení vězni ubytováni v prostorách policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Okolo vznikajícího litoměřického tábora i kolem celého Richardu museli vězni postavit oplocení, do něhož pak byl puštěn elektrický proud. Na oplocení použili na šest tisíc betonových sloupků s izolátory. Záměrem SS Fürungsstabu B5 (velitelství pozemních staveb) totiž bylo nasadit zde v budoucnu deset a půl tisíce vězňů v třísměnném provozu, proto byl tábor rozšiřován o typizované dřevěné baráky známé z velkých koncentračních táborů.

„Na budování Richardu se podílelo 47 státních i soukromých německých firem. Nepohodlné lidi ze všech zemí, jež nacisté okupovali, nahnali do nucených prací. Na podzemní práce bylo potřeba lamačů, tesařů, zedníků a betonářů, ale tu nejhorší práci, třeba nošení pytlů s těžkým vápnem, museli dělat židé nebo další lidé, které nacisté chtěli takzvaně ‚upracovat k smrti‘. Jedním z těchto komand byli židé z varšavského ghetta. Tito stateční Poláci se sice esesákům hrdinně bránili, ale ti, kteří nebyli postříleni, byli nahnáni do Richardu, kde drtivá většina z nich zemřela,“ uvádí badatel.

Vápencový důl nacisti měnili v obří továrnu. Teď sem míří radioaktivní odpad

Vězni litoměřického koncentráku byli vedle židů a Čechů také Norové, Němci, Jugoslávci, Rusové a Poláci. Protože koncentrační tábor v Litoměřicích byl pobočkou hlavního koncentračního tábora v bavorském Flossenbürgu, nacisté už v něm vybírali vězně, kteří měli potřebné specializace, a ty posílali do Litoměřic.

Hlavní práce řídili profesionálové z německých firem, pomáhali jim svobodní dělníci, kteří byli placeni, a hrubé a podřadné práce museli vykonávat nuceně nasazení nepohodlní lidé a zotročení vězni.

„Rozšířit původní malé štoly do obrovských rozměrů potřebných pro továrnu byla totiž naprosto šílená dřina. A desítky kilometrů zde nacisté zvládli vybudovat za pouhých 13 měsíců. Vězni museli otročit v opravdu strašlivých podmínkách. Podle řady svědectví je v okolí Richardu ještě mnoho neobjevených hromadných hrobů a počet zemřelých tak bude ještě mnohem vyšší než uváděných pět tisíc, možná více než dvojnásobně,“ poznamenává Rotbauer.

V Richardu musely pracovat i ženy. Vězeňkyně byly ubytovány v dřevěných barácích a byly sem dovezeny na práci v továrně Kalkspat (součást továrny Richard), budované pro koncern Osram. Například v průběhu března a dubna 1945 nacisté do Litoměřic dopravili okolo 900 žen. Také mnohé z nich zde byly zavražděny.

Místo, kde vězně ničili nacisti, se mění. U podzemní továrny jsou lavičky

„Před časem mi jeden bývalý stavitel vyprávěl, jak v Litoměřicích v lokalitě na Cihelně, kde se v sedmdesátých letech budovalo panelové sídliště, bagristé odhalili rozsáhlý hromadný hrob. Protože se však musel plnit plán pětiletky, místo se prostě jen zalilo betonem. Ze svědectví přeživších vězňů jsem vyčetl, že by mohlo jít o dvě až tři stovky židovských dívek maďarského původu ve věku od 18 do 28 let, které si velitel v létě 1944 vybral pro práci v dílnách Osramu. Střelbu z místa hromadného hrobu vězni slyšeli 28. dubna 1945,“ vypráví badatel.

Tomáš Rotbauer, který už řadu let vyhledává svědectví a dokumenty vztahující se k podzemní továrně Richard, má za to, že řada skutečností stále zůstává neprobádána.

„Prosím kohokoliv, kdo by třeba v pozůstalosti svých blízkých našel cokoli, co se týká Richardu, aby mě kontaktoval. Budu velice vděčný,“ žádá badatel.