Věnujete se krajkářství, vytváříte textilní náramky. Bývají lidé překvapení, když vidí muže paličkovat?
Není to posměšné, jak si mnoho lidí myslí. Nepaličkovaly jen ženy, ale i muži a děti. Krajka byla v minulosti hlavně pod horami, kde bylo stříbro, třeba v Annabergu. Žíla ale došla. A co teď? Ženy paličkovaly, protože se drahé krajky kupovaly na módu, a muži paličkovali také, jinak by nevydělávali. Paličkovali i námořníci. A vojáci také ve volném čase dělali textilní výrobky, když nemohli být venku. Textilní artefakty, které vytvořili, mají mnozí doma dodnes. Krajce se prostě věnovali i muži.

A jak jste se ke krajce dostal vy?
Odjakživa mě zajímaly různé nástroje, sbírám je. Na vysoké škole už jsem sbíral věci na len. Ani jsem nevěděl, jak fungují, ale zajímalo mě to a líbilo se mi to. V Praze jsem na inzerát koupil kolovrat a naučil jsem se příst. Následně jsem se naučil pěstovat len. Získal jsem další nářadí – lamačky a všelijaké hřebeny.

Na UMPRUM, kde jsem studoval sklářství, v textilních ateliérech děvčata paličkovala. Textilní výtvarnice tenkrát vymyslely i prostorovou krajku – udělaly v podstatě sochu. Říkal jsem si, jak to asi dělají. Okukoval jsem to a sehnal jsem si své první paličky. Šel jsem za kolegyní, ať mě naučí začátky, takový jednodušší vzorník. Když se člověk naučí základy, může s tím už pracovat i jinak.

Bylo pro vás obtížné naučit se paličkovat?
Zpočátku nám nešlo namotat vlákno na paličku. Musí se na ní udělat specifická smyčka, která se zaklesne, aby nit držela. Přišel jsem se svou křehkou nití za kolegyní a nezvládli jsme to. Až u paní profesorky Marie Vaňkové jsme přišli na to, že držíme paličky obráceně. Ale nakonec jsem se to naučil. Dostal jsem se k tomu tedy obráceně než jiní, nikdo nepřinesl svoji nit. A to jsem byl navíc sklář.

Na své šperky si sám pěstujete a zpracováváte len. Co všechno to obnáší?
Když máte semínka a vyhnojený pozemek, můžete vysévat hned mezi zimou a jarem. Semínko se musí do hlíny vpravit lehce. Důležité je, aby na len pršelo, protože rostliny na vlákno musí být co nejdelší. Když rostlina není tak vytáhlá, je pak vlákno drsnější. A dále je to jako s krtkem, když šil kalhotky. Vytrhám len a jedním stvolem rostliny zavážu. Připravím si bidlo, abych mohl vytrhaný len opřít. On pak uschne a já ho odrbu drhlem, špičatým vykovaným nástrojem. Tak se rostlina odsemení. Semínka vyválím a uložím, používají se třeba na pečivo či do polévky. Len poté může zůstat, jak je, na půdě.

Při zpracování se pak len nejdříve rozmělní paličkou – tou rozbušíme tvrdé spodky stvolů. Na lamačce se poté zbaví pazdeří, tedy kousíčků slámy. Pak se vezmou kovové kartáče různé hustoty, a tím se pročesávají budoucí vlákna, no a poté už máte vyčesaná vlákna na přízi. Pěstování lnu je ale stále obtížnější. Rostliny napadají škůdci a divoká prasata vyhrabávají cibulky.

Vaše náramky nejsou jen ze lnu. Jaké další materiály používáte na zdobení?
Abych neměl výčitky, že opouštím sklo, tak jsem do náramků používal korálky. Ty jsou ale těžké, a proto se náramek často otáčí. Zkusil jsem tedy použít i drůbeží kosti, hlavně husí. Zjistil jsem, že kostní hmota naroste podle toho, jak je pták krmený. Ptáci z velkochovu mají šedé kosti, měkké, nevhodné – není to už pomalu ani kost. Sháněl jsem tedy, kdo má husy na potoce, a získal jsem duté kosti z křídel. Neumím totiž pracovat s kovem, tak jsem ho nahradil právě kostmi.

Šperky jste vystavoval a dosud vystavujete. Lze je někde i koupit?
Abych paličkoval pro prodej, na to nejsem zařízený. Navíc to je časově náročné, vyrobit náramek trvá třeba dva dny i více. Vytvářím je tedy hlavně na výstavy. Teď je třeba do konce března výstava ve Vamberku, kde vystavuji jak náramky, tak autorské vánoční ozdoby. Náramky vyrábím také jako dárky nebo třeba jako poděkování.

Byl jste jeden z těch, kteří uměli vyrábět košíky z proutí, ve skanzenu v Zubrnicích jste pletení dokonce předváděl návštěvníkům. Co všechno z proutí ještě děláte?
Na Velikonoce pletu pomlázky. (směje se) Ale pletení košíků mě vždycky zajímalo. Když jsem byl v Praze ve škole, tak jsem vždycky šel na procházku, vlezl jsem k potoku, nařezal jsem si pruty a z nich jsem něco udělal. Když mě někde zaujal tvar, tak jsem si to „půjčil“ a podle toho jsem to upletl. V Rumunsku jsem třeba dostal pletenou formu na chleba. Dělají je tam ze slámy a prasečí kůže, máčejí to v modré skalici, je to hodně pevné. Chtěl jsem si to také zkusit, jenže kde bych vzal prase? Ale mám králíky, tak jsem zkusil vyčinit kůži – vyplácal jsem na to asi tři. Myslel jsem si, že to nezvládnu, ale nakonec jsem ošatku z kůží a proutí upletl. Nebo jsem z proutí upletl káču, ale to už je trochu techničtější.

Na půdách horských chalup se často ukrývají poklady, libují si krajkářky

Už jsme zmínili, že jste vystudoval sklářské výtvarnictví. Pracujete ještě se sklem?
Používám do náramků korálky, jak jsem říkal. Ale kdybych chtěl dělat to, co jsem studoval, tak bych musel mít sklárnu, umět vyrábět suroviny, mít pec a specifické barvy, auto… Je mi to líto, ale nejde to.

Součástí vaší tvorby je i grafika. Věnujete se pořád suché jehle?
Věnuji. Suchá jehla má výhodu, neleptá se kyselinou. Tiskne se z desky, kterou poznamenáte jehlou. Hrot udělá na ploše brázdu a materiál udělá takové kudrlinky. Když se leptá, tak se ale plech natře asfaltovým či jiným lakem. V tomhle případě se prorývá kryt, a když se to dá i s krytem do kyseliny, tak se vyhloubí jen to, kam se dostane kyselina. Vznikne ďolík, z toho se pak tiskne. Suchá jehla je bez tekutiny. Tím pádem je to z mého pohledu jednodušší, odpadá ten krycí lak. Můžu tedy destičku nosit s sebou a rýpat kdekoliv, nejsem závislý na dílně.

V minulosti jste se věnoval také malbě, ale nakonec u vás zvítězilo právě paličkování. Proč?
Paličkování si můžu vzít kamkoliv s sebou. Můžu být venku, můžu u toho i koukat na televizi, když dělám něco jednoduchého. A díky paličkování jsem se dostal i do světa.

V 70. letech jste začal působit na ústecké vysoké škole, později jste na univerzitě na postupně vznikající umělecké fakultě vedl ateliér Přírodních materiálů. Učíte dodnes. Jací byli studenti dříve a jací jsou nyní?
Když jsem přišel na školu do Železného Brodu, byli jsme rozvrstvení po dílnách, a aby se neučilo málo lidí, tak se třídy spojovaly. Byl třeba první ročník s druhým, jindy zase se třetím nebo čtvrtým. Poznali jsme tak všechny studenty, vnímali korekce učitelů. Bylo to pro nás informativní. Byly to pro mě nejdůležitější čtyři roky, bez toho by to nešlo. Starší studenti navíc nosili profesorům své kresby, které dělali mimo školu. Nechápali jsme to – kreslili si jen tak venku. Pak nás pozvali, ať jdeme s nimi, a my jsme šli. Kreslili jsme si venku pro sebe – ne to, co jsme se naučili při výuce, ale naopak, co jsme si my studovali.

Myslím si, že to tady teď vůbec nefunguje, aby někdo přinesl něco, co udělal doma přes prázdniny nebo přes Vánoce. Přitom to považuji za strašně důležité. Pan profesor Stanislav Libenský se mi nesmál, jak co dělám, vážil si toho. Vždycky na něj vzpomínám, jak jsme se učili vnímat barvy, dívali jsme se, jak kreslil. To už dnes podle mě neexistuje.

Vznikala u horníků, nit chránila košilka. Krušnohorskou krajku chtěla i Sissi

Chtěl byste po sobě zanechat nějaký odkaz? Zajímá vás stopa, kterou jste zanechal v umění nebo ve svých studentech?
Odkaz? Pokud všechno nespálím, tak budou mít ostatní starosti, co s tím vším udělat. (směje se) Absolventi vzpomínají, jaké to bylo, když jsme na sebe měli víc času. Sice se nesmělo zvát si studenty do ateliéru, ale já jsem to porušoval a myslím, že to nebylo špatné. Studenti viděli tvorbu v reálu. Bylo něco jiného vidět to a mluvit o tom, než to poslouchat na přednáškách. Jako když jsme my chodili s těmi staršími ven…