Takhle to vypadá, když si ke stolu posadíte dvě neřízené střely. „My si asi budeme skákat do řeči, jestli to nevadí. Ale s tím určitě počítáte,“ usměje se hned na začátku Kamil Marek. Pak už jenom stačí naťuknout téma a nechat pány vyprávět. Kdy se rozhodli stát se záchranářem, potažmo policistou?
Prokop: Vystudoval jsem střední školu ekonomického směru, ale když jsem v létě 1997 odjel na Moravu pomáhat při povodních, něco se ve mně hnulo. Najednou jsem cítil, že chci pomáhat lidem. Napadlo mě, že bych se mohl dát k hasičům, ale když jsme se rozhlédl kolem sebe a viděl ty chlapy o rozměrech Arnolda Schwarzeneggera… Vždyť já měřím 165 centimetrů. Tenkrát jsem ještě k tomu vážil asi jenom 45 kilo.
Kamil: Teď máš kolik?
Prokop: Asi 65. No… byly Vánoce, takže spíš k 70 kilům. Zkrátka přirovnání „chlap jak hora“ ke mně fakt nesedí. Když jsem nastoupil na záchranku, oblékal jsem uniformu XXS.
Kamil: Počkej, to existuje? Co to je za velikost, proboha?
Prokop: Museli mi ji nechat ušít. Zatímco do výšky mám dneska o centimetr míň, co do oblečení už oblékám i emko. Akorát boty mám teda pořád 38,5. Kolegové se mi samozřejmě smějí. Rád bych upozornil, že velikost nohy nebo nosu vůbec nesouvisí s velikostí jiného orgánu. Ale abych se vrátil k otázce, protože v Ústí v daný rok neotevírali obor zdravotnický záchranář, vystudoval jsem všeobecnou sestru a nastoupil do nemocnice, kde jsem vystřídal několik oddělení. Později jsem nastoupil i na toho zdravotnického záchranáře a postupně došel až k magisterskému titulu.
Kamil: Já jsem vystudovaný učitel pro druhý stupeň základní školy a střední školy. Učil jsem tělocvik a občanku. Jednou dokonce hrozilo, že bych mohl učit hudebku, což mě vyděsilo, protože s tím předmětem jsem neměl vůbec žádné zkušenosti, nehraji na žádný nástroj. Pro mě i pro žáky by to byla katastrofa. S možností jít k policii jsem koketoval dlouho. Inspirací mi byli mí nejbližší, protože uniformu obléká mamka a oblékali ji i taťka a děda. Nejprve jsem sloužil v Litoměřicích, odkud pocházím. Pak jsem chvilinku dělal tiskového mluvčího a preventistu v Lounech, až jsem dostal absolutně nečekanou nabídku dělat vedoucího mluvčích v Ústeckém kraji.
Moje začátky v téhle roli byly úplně šílené. Najednou jsem musel říkat svým kolegům, kteří mě zaučovali, co mají dělat. Stoupnout si před kameru znamenalo stres jako blázen. Musím se k něčemu přiznat. Už jen to, že jsem se stal učitelem, pro mě znamenalo vystoupit z komfortní zóny, protože já jako dítě nesnášel vystupovat před třídou a říkat básničku. Býval jsem tak nervózní, že jsem musel stát zády. A pak najednou jsem měl skoro denně mluvit na kameru, do diktafonů…
Prokop: Taky na sebe něco prásknu. V pubertě jsem strašně koktal. Pořád jsem zadrhával. Na střední se mi holky hrozně smály. Před tabulí jsem si radši nechal dát pětku, než abych promluvil. Zachránila mě moje třídní, která ostatní učitele přemluvila, aby mě nezkoušeli a dávali mi psát písemky a seminárky navíc. Z tohohle pohledu byla skvělá vyšší odborná škola a studium na všeobecnou sestru. Tam se mi spolužačky naopak nesmály vůbec.
Navíc jsem fungoval jako propojka mezi holkami na VOŠce a kluky ze záchranářského oboru, kde jsem měl kamaráda. Díky mně vznikla řada vztahů. A řada už jich teda taky zanikla, ale to sem nepatří. Jak už jsem řekl, než jsem přišel k záchrance, pracoval jsem v nemocnici, mimo jiné i na gastroenterologii, kde mi pan primář jednou zadal připravit přednášku na chystanou konferenci. Já a přednášet? Ale dal jsem to, a tím vlastně odstartovala moje komunikační kariéra.
Jako hasič se o sebe musíte trochu bát, nesmíte být magor, říká mluvčí Kavka |
Šestačtyřicetiletý Prokop Voleník je mluvčím Zdravotnické záchranné služby Ústeckého kraje deset let, o devět let mladší Kamil Marek slouží u policie od sedmadvaceti a krajským šéfem mluvčích je třetí rok. „Ty toho napovídáš hrozně moc. Já v tom rozhovoru vůbec nebudu,“ říká Marek až roztomile vyčítavě směrem k Voleníkovi. Když jeho „rozhovorový“ parťák mluví, často nedočkavě poposedává a dělá si poznámky, aby nezapomněl, co má na srdci. „To jsi pořád tak ukecaný?“ hází Marek další otázku do placu sám.
Prokop: Já jsem šíleně upovídaný v práci. Nebo když se dostanu do nějaké společnosti. Ale doma kolikrát dokážu být úplně ticho. Záleží, co mám za sebou. Když v rámci své funkce na záchrance vedu osmihodinové školení o první pomoci, což je taková moje one man show, kdy se snažím o zábavnou formu, tak pak potřebuji klid. Plně chápu herecké velikány, kteří se před lidmi takzvaně vydali a doma už s nimi nic moc nebylo.
Kamil: Rozumím tomu. Dřív jsem hodně přednášel o tématech týkajících se policejní prevence a doma jsem pak vždycky chtěl klid. Jen jsem si pustil muziku a unikl do svého světa. Teď už žádné přednášky nemám, dělají je spíše kolegové. (Kamil Marek je vedoucím Oddělení tisku a prevence Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, kde pod něj spadá několik lidí. Například mluvčí jednotlivých okresů – pozn. redakce)
Prokop: Já mám školeních a promo záchranářských akcí pro veřejnost či firmy pořád dost a jak jsem se před lety postupně úplně přestal bát vystupovat před lidmi, tak si to teď užívám.
Mluvčí Zdravotnické záchranné služby Ústeckého kraje Prokop Voleník (vlevo) a mluvčí Policie ČR v Ústeckém kraji Kamil Marek
Oba pánové podle všeho dělají svoji práci dobře. Voleník byl už několikrát oceněn v celorepublikové anketě Mluvčí roku. Marek se může chlubit trofejí Policista roku 2024 v Ústeckém kraji. Nadřízení vyzdvihli jeho nadšení pro práci, kterým strhává i ostatní. Takže zběhnutí z učitelské profese k policejní uniformě bylo podle všeho dobrým rozhodnutím...
Kamil: Bylo. Původně mě víc lákala část s názvem prevence, ale dneska jsem asi fakt nadšenější jako mluvka. Ale před kamerou jsem pořád docela nervózní, což je způsobeno i tím, že si musíme hodně hlídat terminologii. Nemůžu třeba říct vyšetřování, když je případ stále ještě ve fázi prověřování. Pořád musíme dbát na presumpci neviny. Nepodsouvat informace. Někdy určitě působíme hrozně strojeně, ale jinak to nejde. Já jsem typ, co by toho novinářům namluvil hodně, ale ono to fakt nejde. Kartáč kvůli přílišné sdílnosti jsem naštěstí zatím nikdy nedostal, protože vše konzultuji s kolegy z příslušných útvarů.
Prokop: Mluvčí nikdy nesmí lhát. Vždycky říká pravdu, jen ji často zkrátka nemůže říct celou. Já jsem před lety byl za krajským policejním šéfem, abychom si přesně ujasnili, co můžeme jako záchranka pouštět, když jde o událost, k níž se vztahuje policejní vyšetřování. Hodně mě proškolilo úmrtí pana senátora Kubery. Tehdy mi nepřišlo, že bych si měl kvůli něčemu dávat pozor na jazyk, ale je to nutné. Když řeknete, že jste pacienta transportovali do kardiocentra, je jasné, že má problém se srdcem. Celkově máme povinnou základní mlčenlivost, proto třeba říkám, že pacient utrpěl „středně vážná zranění“ a nic víc.
Kamil: Kapitolou sama pro sebe jsou cizinci. My neříkáme národnost, pokud k tomu není pádný důvod. Když pak čtu na internetu komentáře, že to určitě byl Ukrajinec a že je akorát chráníme… To protáčím oči. Nebo když se stane smrtelná dopravní nehoda, nemůžeme ji medializovat hned, protože nejprve musíme vyrozumět pozůstalé. Bylo by hrozné, kdyby se tak strašnou věc dozvěděli z médií třeba podle zveřejněných fotek u článku.
Prokop: Bohužel už neovlivníme kroky lidí, kteří se u takových událostí vyskytnou. Stalo se, že někdo se ocitl u tragické nehody, udělal fotky a hodil je na sociální sítě. Odtud je převzalo jedno nejmenované médium. Zavolal jsem tehdy do redakce a poprosil je, jestli by ty snímky nemohli dát pryč. Naštěstí zafungovaly přátelské vztahy s novináři a fotky od článku zmizely. Jestli jsem za něco fakt rád, tak že se mi v rámci Ústeckého kraje podařilo vytvořit mezi mnou a novináři profesionální přátelství. S novináři se potkávám, bavíme se o soukromí, ale zároveň navzájem respektujeme své pracovní role.
Kamil: Když jsi zmínil sociální sítě, ty nám samozřejmě do práce zasahují hodně. Na síti X zveřejňujeme ty nejdůležitější informace. Novináři nám samozřejmě volají a často chtějí bližší detaily, ale většinou v té době není možné říct víc. Další podrobnosti pak zase dáváme na X. V podstatě se dá říct, že jsme dnes spíš PR než mluvčí, zkrátka se snažíme dělat svému zaměstnavateli dobré jméno.
Prokop: U nás mám já na starosti instagramový účet, takže se vlastně učím se sociálními sítěmi, protože přece jen už mám svůj věk. Facebookový profil řeší můj kolega Patrik Cmorej.
Ráno, ještě než šla moje směna domů, jsme se dozvěděli, že umřel. Seděli jsme a do jednoho brečeli.
Prokop Voleníkmluvčí Zdravotnické záchranné služby Ústeckého kraje
Moment, moment. Tady se musíme pozastavit. Prokop Voleník má od loňska parťáka, už není mluvčím 24/7.
Prokop: Jsem za to, že mi Patrik kryje záda, hodně rád, protože pokud jsem byl předtím na dovče na území EU, což jsem většinou byl, normálně jsem komunikoval s novináři. Až loni jsem poprvé zažil opravdové volno. Po deseti letech jsem měl úplně volné Vánoce a telefon využíval jen na focení. Ale pracovní nutkání má člověk pořád, to přiznávám. I při dovolené jsem byl v práci na poradě, abych zůstal v obraze.
Kamil: Já taky i při dovolené třeba sleduji e-mail. U policie se informace strašně rychle mění, proto je dobré být pořád v jejich toku. Jinak je to u nás tak, že když jsem při volnu v Česku, měl bych být k zastižení na služebním telefonu. Proto už spíš jezdím za hranice. Tam nejsem k dispozici novinářům, ale kolegům na soukromém čísle ano. Co si ale budeme povídat, s drinkem na pláži se i pracovní záležitosti řeší docela dobře.
Prokop: Když se bavíme o těch telefonátech, vytanula mi na mysl nejexponovanější pracovní událost. Když v lednu 2020 vyhořel domov pro hendikepované ve Vejprtech, což si vyžádalo několik mrtvých, měl jsem ten den 300 hovorů. Něco takového jsem do té doby ani od té doby nezažil. Pamatuji si, jak mi tehdy jeden novinář volal a říká: „Prokope, už mezi nás musíš přijít osobně, už to jinak nejde. Je nás tady strašně moc.“
Kamil: Ty ještě pořád jezdíš i sanitkou, viď?
Prokop: Mám tři služby do měsíce. Zrovna včera jsem jezdil. Během dvanáctihodinové směny jsme měli jedenáct výjezdů a z toho pět k lidem pod vlivem alkoholu nebo drog. No jo, Ústecký kraj. Máme u nás v kraji šíleně vysokou výjezdovost – loni 111 tisíc výjezdů. Ale já si ty služby pořád užívám. Chci si udržet kontakt s urgentní medicínou.
Kamil: Spousta lidí si asi myslí, že jen odříkáváme naučené věty, ale tak tomu opravdu není. U nás se naše oddělení zabývá prevencí, náborem, všemi možnými policejními akcemi. Řešíme i žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Jo a taky třeba chodby na krajském ředitelství jsem vyzdobil. Ale to asi nepište, aby mi nezačali říkat nástěnkář.
Bruslím po dálnici a lezu do ledu, nudné zprávy nikoho nezaujmou, říká mluvčí ŘSD |
Pánové, kdy jste se při své práci dojali?
Kamil: To se mi stalo mockrát. Kolikrát jsem svoje emoce ani sám sobě nedokázal vysvětlit. Třeba když jsem ještě pochůzkařil v Litoměřicích, přivolal nás pán, že mu do baráku vlezla bývalá partnerka, silná alkoholička. Tak jsme ji jeli vykázat. Neměla kde složit hlavu. Ani jeden z nich to neměl zrovna jednoduché. Když jsem viděl, jak se v tom někteří lidé plácají, jak svůj život nezvládají… Doma jsem si sedl a regulérně se rozbrečel. Dneska se při práci tiskového snažím nedívat na fotky z případů, abych si kauzy až příliš nepouštěl k tělu. A co mě ničí, to jsou týraná zvířata. Tohle nesnesu.
Prokop: Když jsem ještě nebyl mluvčí a čistě sloužil na sanitce, volali nás k případu malého chlapce v pěstounské péči, kde docházelo k násilí. Víc bych to nerozebíral. Dojížděli jsme na heliport, abychom ho převzali od kolegů z vrtulníku. Když jsem viděl jeho obličej… Jak byl zaintubovaný. Vypadlo ze mě: „No ty vole, ten vypadá.“ Doktor z vrtulníku mi na to odpověděl: „A to počkej, až ho rozbalíme“. Ráno, ještě než šla moje směna domů, jsme se dozvěděli, že umřel. Seděli jsme a do jednoho brečeli. Vím, že lidi jsou různí, ale stejně jsem se ptal sám sebe, proč se tohle musí dít. Mráz mi dodnes přejíždí po zádech, když si vzpomenu na vyprávění kolegů, jak stáli na dálnici a sledovali hořící auto, které předtím vybouchlo. Nemohli se přiblížit. Jen mlčky bezmocně sledovali, jak lidé uvnitř umírají hroznou smrtí. To si člověk hluboce uloží.
Na obou zpovídaných je znát pohnutí. Jejich práce samozřejmě není jen o tragédiích. Nastal čas na nějaký humorný případ.
Prokop: Jednou jsme vyráželi k případu, kdy všechno nasvědčovalo trestnému činu, domácímu násilí. Měli jsme info o bodnutém muži a jeho ženě se zlomenou nohou. V kuchyni ležel na zemi asi stokilový pán. Pod sebou měl židli a pod tou židlí měla nohu jeho paní. Šlo o seniory kolem sedmdesátky. Když jsme přijeli, pořád se smáli a pusinkovali. Byli týden novomanželé. Ukázalo se, že při chystání oběda chtěl pán od paní podat nůž. Jak mu ho podávala, on se zhoupnul na židli, zavrávoral a začal padat. Jak při tom mával rukou, vrazil si nůž do zad. Ona se ho snažila zachytit, ale místo toho upadla. Naštěstí u sebe měli telefony, tak si přivolali pomoc.
Kamil: Bez humoru si naši práci neumím představit. Naštěstí mám kolem sebe super kolegy a vedení, které náš smysl pro humor chápe. Abychom nepůsobili pořád jen vážně, snažíme se točit vtipná videa.
Prokop: Máte je super. U nás zveřejňuje vtipná videa na sítích právě můj kolega Patrik pod pseudonymem Saniťák ze severu. Prezentuje v nich práci záchranky s typickým černým humorem.
Kamil: Letos bychom mohli vymyslet nějaké společné video. Policie + záchranka.
Prokop: Já jsem pro. Ale do ledového Labe, kam jsi ty kvůli pozvánce na Den s IZS vlezl loni, mě nikdo nedostane.
Kamil: Vymyslíme něco přijatelnějšího.
