Zatímco jiní jsou na Štědrý den doma z práce, jdou pro Betlémské světlo nebo třeba na poslední chvíli balí dárky, on vstává ještě za tmy a vyráží do sklárny. S kolegy se tu chopí píšťal a pod rukama se jim rodí křehká krása. Že o Vánocích pracuje, ale Jiřímu Pačinkovi, uměleckému skláři a rodákovi z Litoměřic, nevadí – ze štědrodenního tvoření už se tu stala tradice, která vábí dokonce i lidi mimo obor.

„Já vždycky udělám bramborový salát, někdo zase přinese řízky, jiný klobásy… Taky už máme spoustu přátel, kteří sem za námi chodí, za ty roky se to naučili,“ popisuje mistr sklář, jak to chodí o svátcích u něj v Pačinek Glass v Kunraticích u Cvikova na Českolipsku. „Přinese se cukroví, hrajou se koledy, dáme si pivko, je to v přátelském duchu. Je to náš rituál a děláme to už od začátku firmy,“ dodává.

11 fotografií

Vánoce už pomalu klepou na dveře. Jak se to odráží u vás ve sklárně? Máte tu před svátky větší „frmol“?
Když to vezmu z hlediska návštěvnosti – v létě v sezoně se k nám jezdí podívat víc lidí, teď v zimě to trochu opadá. Nyní k nám přijíždějí spíš místní než turisté. Máme už spoustu známých, kteří se sem vrací, vodí sem své děti a rodiny. Hostů je tedy méně, ale zase jezdí řízeně. Chtějí něco hezkého vidět, navštívit nás, podpořit, koupit si dárek na Vánoce. Pořád to tedy v tomhle ohledu funguje.

Pokud jde o výrobu, je v zimním období většinou čas na to, abychom se věnovali vlastním projektům. Abych to vysvětlil: naše sklárna se teď trochu víc odpoutala od zákazníků a odběratelů. Doba byla všelijaká, divoká, a my jsme zjistili, že na nich nemůžeme být zcela závislí. Začali jsme proto tvořit spíš vlastní produkty a snažíme se to tu dělat po našem. Nějaké stálé zákazníky jsme si „ponechali“, ale jinak to funguje tak, že co si seženeme za práci, to máme. A když není práce „za peníze“, tak se věnujeme našim nápadům a novým designům. Většinou to bývá právě takhle v zimě. Před svátky se dohání resty a po Novém roce už je klid. Pro mě to je ideální čas, kdy tvořit. Máme příští rok v létě výstavu v Polsku, beru tam i mého syna Jirku. Já i on se budeme připravovat a chystat nové kusy.

Jak je to nyní se skleněnými dárky pod stromeček? Jsou u lidí populární
Spousta lidí si myslí, že skleněný dárek od Pačinka bude drahý, ale to není pravda. Snažím se lidem vyjít vstříc. Vždy říkám: Kolik chcete utratit peněz? A budu se snažit vytvořit něco v té hodnotě, když to tedy není padesát korun. Když mi lidé dají důvěru a zároveň i finanční rozpětí, tak můžu řádit. Vyrobit věc, která může být jednoduchá, ale i složitá. Baví mě, když si někdo „vymýšlí“ tematické dárky, které bychom mohli pro jejich nejbližší připravit. Takhle to děláme a lidé zjišťují, že to funguje. Můžu říct, že jsem překvapený, jak se lidé mají rádi a jak umí být štědří. Kolikrát jim říkám, že už je nějaká částka na skleněný dárek moc, že by to bylo zbytečné, ať si šetří ještě na něco jiného.

Musím říct, že vánoční dárky jsou pro mě srdeční záležitost. Před pár lety, když jsem si sám rozbaloval o Vánocích dárek, mi došlo, že si třeba v tu samou chvíli někde rozbalují naše sklo a že někomu udělalo radost. Dojalo mě, že jsme součástí těch dárků. Hezké bylo i to, že mi v další dny nebo třeba ještě ten den poslali lidé zprávu „Pane Pačinku, tak už jste u nás doma“. Je to hrozně příjemné a je to i takový důvod, proč mě sklářství baví, i když jsou trochu složitější období.

Jak dlouho se na takové dílo na přání čeká? Kdybych si něco „naporoučela“ teď, necelý týden před Vánoci, stihli byste mi to ještě vyrobit pod stromeček? Takový last minute dárek?
Když to bude něco velkého, tak ne, ale jinak se snažíme. Vlastně to u nás není úplně neobvyklé. Někteří lidé chodí na poslední chvíli a přijedou skutečně až na Štědrý den dopoledne, často i s tím, kdo má být obdarován. Já tu pak dárek před nimi vytvořím, nějakou tu drobnost. Obdarovaný to má tedy i jako zážitek.

Všimla jsem si, že děláte i šperky. Přívěsky ve tvaru vánočních hvězd, kapiček… Budete tuhle oblast rozšiřovat?
Stoprocentně. Šperky jsou taková staronová věc, dělali jsme je už před několika lety. Jen jsme se tomu nevěnovali tolik. Teď jsme ale založili e-shop a trochu se to změnilo. Když si mohou lidé takhle na dálku něco koupit, za rozumné peníze a zároveň krásu pro ženy, tak je to super. Tak jsme se ve špercích našli, byť je to složité. Jinak totiž děláme spíš velké věci, na píšťale nejde dělat takové „křehotinky“. Moje žena mě ale ponoukla k tomu, abych dělal i jemné výrobky. A zjistili jsme, že to půjde.

Už máme i další vize, další plány. Máme vymyšlené další přívěsky na krk pro ženy, a dokonce i pro pány. Jsou to taky kapičky, ale chlapské. V jiných barvách, chceme něco dát i dovnitř. Pak různé kostičky nebo hranatější věci, které chlapi unosí, ale nechci předbíhat.

Vedle skleněných přívěsků děláte třeba i objekty se zimním designem, které vypadají, jako by byly omrzlé. Jak tohoto vzhledu docílíte, jakou techniku na to používáte?
Sklářství mě baví a snažíme se, aby bylo sklo zajímavé, nebylo fádní. Je to ale často metoda pokus – omyl. Něco se povede a vypadá to dobře, jiné kusy ne. Na zmraženiny, jak tomu říkáme, se použijí střípky, které se na objekt nalepí, nebo třeba nějaké kuličky. Ale nemůžu zase prozradit všechno, co kdyby to četli i jiní skláři. Na druhou stranu, já to stejně všechno vykecám nebo ukážu. (směje se)

Vánoce jsou svátky spojené s mnoha tradicemi. Máte u vás ve sklárně také nějakou?
Chtěli jsme tady péct vánočky, ale to se moc nedaří. Pořád nějak nedokážeme v tom našem soukolí dát lidi dohromady. Jsme celý rok vytížení a já jim přeju, aby si šli o svátcích odpočinout, k rodinám, dětem… To v běžném životě nemají. Ale něco přece jen na Vánoce děláme. 24. prosince jsme třeba s bezdětnými kluky nebo staršími skláři od rána do jedné hodiny ve sklárně a děláme sklo – ať už dárky, nebo jen něco pro radost. Já vždycky udělám bramborový salát, to je moje obliba, někdo zase přinese řízky, jiný klobásy… Taky už máme spoustu přátel, kteří sem za námi chodí, za ty roky se to naučili. Je jich víc a víc, už to začíná být trochu divočina. Ale přinese se cukroví, hrajou se koledy, dáme si pivko, je to v přátelském duchu. Je to náš rituál a děláme to už od začátku firmy.

Tu a tam pořádáte také akce pro veřejnost, třeba v Křišťálovém chrámu u sklárny. Chystáte něco i na letošní advent či Vánoce?
Ano, něco jsme si připravili. V Křišťálovém chrámu jsou zavěšené stromečky a ozdoby od společnosti Decor by Glassor, se kterou spolupracujeme. O sobotách probíhají vánoční zpívání, jsou i prohlídky. Musím ale říct, že už akce neděláme tak ve velkém. Dříve jsme jich pořádali strašně moc, teď už jsme to trochu očesali. Zabere to hodně času a úsilí, takže už to děláme poklidněji. Ale lidé na to pořád čekají a přicházejí.

Český sklářský mistr se díky svému umu stal francouzským rytířem

Za vaší tvorbou mohou nyní zájemci zavítat i do pražské botanické zahrady. Se svým týmem jste sem připravil instalace inspirované rostlinami a zvířaty pro výstavu Křišťálová zahrada – Skleněná symfonie. Povězte, na co všechno se mohou její návštěvníci těšit? A jaký největší objekt jste tam připravili? Díla pro „botanku“ jsou vážně obrovská…
Letos jsme to asi zase přepískli. Myslel jsem, že to bude menší, ale nějak se nám to utrhlo ze řetězu. Máme třeba třímetrové rákosí, které je dělané z několika částí. Je tam také ohromná plastika z uranového skla, která zabírá celý velký plac – ze země tam lezou uranové bubliny. Je to ohromné.

Ale jsou tam i jemňoulinké kytičky ze skla, které jsme vyráběli po vzoru toho, co skutečně roste v zahradě. Je to nádherné, skutečně jsem se v tom našel. Uvědomil jsem si, že i tak malinká věc může být půvabná a krásná. Dokonce jsme vymysleli i systém, že se to bude moci prodávat. Inspirovala nás k tomu děvčata ze zahrady, která se úplně rozplývala, když to viděla. Tyhle drobné květiny jsou ke koupi jak v botanické zahradě, tak u nás ve sklárně.

Zmínil jste uranové sklo. Jak se s ním pracuje?
Je to úplně stejné jako s obyčejným sklem. Základ je křišťál a my do té směsi přidáme oxid uranu. Ten má podobu prášku. Není to nebezpečné, není se čeho bát. Oxid zabarví sklo do žluta a to má poté tu vlastnost, že když se nasvítí od slunce nebo UV světlem, tak svítí. Problém je ale v tom, že je agresivní a pánev, kterou máme v peci, rozežírá. Pánev proto rychleji odchází. V mnoha sklárnách se proto uranové sklo dělá až na samém konci životnosti pánve. Ale ta barva je žádaná a my ji máme rádi, je krásná.

Letošní rok byl pro Pačinek Glass nabitý – kromě zmíněných plastik do botanické zahrady jste vyráběli například maskota pro český pavilon na světové výstavě Expo v Ósace nebo trofeje pro anketu Zlatý volant v novém designu. Dále jste se setkal třeba s japonským velvyslancem v Česku, který si u vás i vyzkoušel sklářské řemeslo. Samotná sklárna pak oslavila dekádu fungování a Křišťálový chrám pět let. Co nadcházející rok? Už máte nějaké plány či třeba velké projekty, na kterých budete pracovat?
Takhle to nefunguje, neplánuje se. Věci přicházejí spontánně. Lidé nás oslovují, nedávno mi třeba psali nějací Francouzi, že by chtěli plastiky do zahrad. Pozvali jsme je a v průběhu zimy nebo na jaře mají přijet. Nemáme čtvrtletky, pětiletky, žijeme z měsíce na měsíc. Máme ten život takový hezky složitý. Ale ve sklárně jsme doma, jsme v našem království, lidé za námi chodí, a tím se to celé děje. Spíš se tedy snažíme to nechat být. To je asi naše strategie roku 2026 – budeme trochu ubírat a plavat jako ryba ve vodě.

Zkusím se tedy zeptat ještě na budoucnost celého sklářského řemesla.
Myslím, že zájem o něj je, ale strašně malý. Hodněkrát jsem z toho byl smutný. Uvědomuji si víc a víc, že tohle řemeslo už je jen pro vybrané lidi. Když se mladý člověk chce dát na sklářskou cestu, musí to mít rád. Na učiliště nastoupí víc děcek, ale časem odchází a na konci ti, kteří se vyučí, sklářství třeba ani nedělají – jen ti, kteří to mají rádi, kterým je to souzeno. A těch je málo. Ale zase jsem říkal, že se o ně máme starat, to jsou ti správní. Když to mají rádi, dají práci maximum.

Snažíme se mládež se sklem nějak seznámit. Píšeme do škol, zveme je, chceme je sem přivábit. Už jsme se i divili, že sem přijely třídy i celkem z daleka. Je super, že když děti dorazí, nemají o sklářství vůbec ponětí, ale najednou jsou z toho nadšené. Vždycky jim udělám třeba zvířátko, věnujeme se jim. Můžu říct, že i učitelé zjistili, že to má určitý směr, a vrací se sem.