Ondřeji, při jarní vlně pandemie jste spustil projekt Ústecká rouška. Co za ním stálo?
Na začátku první vlny jsme si uvědomili, že nemůžeme jen sedět, objednávat si jídlo a celou situaci sledovat přes okno. Nechtěli jsme být pasivní, ale naopak pomoci lidem zvládnout tuto nelehkou situaci, která byla pro každého nová. Za projektem nestojím pouze já, ale i Matouš Kostomlatský, Renata Hrkalová a Filip Křivánek. Postupem času se přidávali další. Během tří týdnů se nám, společně s dalšími partnerskými organizacemi, podařilo věnovat lidem přes pět tisíc roušek.

8 fotografií

Jak přesně to fungovalo?
Vytvořili jsme komunitní místo, kde jsme přes noc šili roušky a ve dne fungovalo jako zázemí pro lidi, kteří mohli přinést nebo si zdarma odnést v té době nedostatkové tkalouny. Případně také nepoužívané látky, které jsme pak distribuovali dál. Vytvořili jsme formulář, přes který se registrovali nejen lidé, ale i organizace, složky záchranného systému v první linii či krizový štáb města Ústí nad Labem. Každý vyplnil, kolik by si představoval roušek a poté čekal, až se mu ozveme a dáme mu pokyny k vyzvednutí. Někdy jsme je dovezli vlastními auty, jindy je dodali Skauti, kteří nás také podporovali.

Platili u vás lidé za vyrobené roušky?
Celý projekt byl neziskový, ale i přesto nám lidé dávali peníze, které jsme použili na výrobu dalších roušek. Když nám na konci projektu zbylo 12 600 korun, darovali jsme je Krajské zdravotní, která za ně pořídila kávovar na jedno z covid oddělení nemocnice, aby si mohly sestřičky alespoň na chvíli odpočinout. Byl to zajímavý projekt a nejúžasnější na něm bylo, kolik lidí jsme oslovili a kolik jich pomáhalo. Lidé nosili látky, peníze, tkaničky, jídlo a my jsme jen děkovali a dál dělali to, co jsme považovali za důležité. Popravdě, celá ta situace mi vrátila víru v lidstvo jako takové, lidé se dokázali semknout a pomáhali, jak mohli.

V souvislosti s koronavirem vznikl i projekt Dezinfikátoři. Můžete ho představit?
K této činnosti nás inspiroval pražský student Jan Faltus. Napadlo nás skloubit jeho myšlenku a naše úklidové aktivity. Vytvořili jsme dvoučlenné týmy, v nichž jeden sbíral drobný odpad a druhý dezinfikoval. Hlavním cílem bylo ukázat lidem, že je možné být aktivní. Při druhé vlně mezi nimi pozoruji, že jsou sociálně vyprahlí a chybí jim kontakt. Takhle si mohou s někým popovídat a zároveň přispět svou troškou do mlýna. Projekt, za kterým kromě mě stojí ještě Michelle Dankovčíková, Jan Černecký a také partnerské organizace, se navíc dál vyvíjí.

Jak už jste naznačil, vaše aktivity se týkají i úklidu ústeckých ulic. Založil jste Čističe Ústí – skupinu, která čistí město od odpadků. Proč? 
Už jsem se nemohl koukat na to velké množství odpadků, které tu je. Není přece normální zahodit odpadky a doufat, že je uklidí někdo jiný. Doma to také tak neděláme, tak proč to dělat v prostoru, ve kterém se pohybujeme každý den? Začal jsem tím, že jsem založil facebookovou skupinu. Během hodiny v ní bylo třicet lidí, za dva dny přes sto. Dnes má přes čtyři sta členů a zhruba desítka z nich je aktivní. 

Fungujeme jako neformální uskupení lidí a potkáváme se na pravidelných úklidech, kterých se zatím uskutečnilo jedenáct. V této chvíli pracujeme na transformaci ve spolek tak, abychom mohli v budoucnu za pomoci různého financování našetřit na multikáru, technické vybavení nebo třeba rukavice, které jsou k úklidům potřeba. V aktivitách nás podporuje i město, které nám před každým úklidem udělí svou záštitu.

Někteří lidé ale namítají, že suplujete právě práci města. Vždyť město je tím, kdo by měl zajistit, aby odpad nebyl v ulicích…
Ničí práci nesuplujeme, pouze se snažíme město podpořit v tom, co dělá. Hlavní vizí našeho projektu je rozšířit povědomí, že máme zodpovědnost za naše činy, za svět kolem nás. Pokud se jednou dostaneme do stavu, kdy bude v našem městě více lidí, kteří dva odpadky denně seberou, než těch, co jeden zahodí, bude naše město uklizené.

Portfolium vašich aktivit je široké, vím například o projektu Na Plech. Můžete ho přiblížit?
V našem městě máme možnost třídit papír, plast, sklo a směsný odpad. Vypozoroval jsem ale, že plechové a nebo hliníkové obaly od nápojů končí buď ve směsném odpadu na skládkách a nebo na ulicích, kde jich je více a více. Proto jsem se rozhodl vytvořit projekt Na Plech, který podporuje aktivity Čističů Ústí. Je koncipován tak, že umožnil vytvořit pracovní místo dotované z velké části úřadem práce pro mladého člověka, pro ilustraci ho nazývejme třeba Patrik, který tak může být užitečný společnosti. 

Patrik přijde ráno do práce, dostane pytel a vestu s logem Metallplastu, jenž je hlavním partnerem projektu a ve své pracovní době sbírá plechové a hliníkové obaly od nápojů. Ty pak donese do obchodu InlineSkating.cz, kam mohou nosit plechovky i obalové materiály například od konzerv i běžní Ústečané. Tyto obalové materiály pak Patrik roztřídí a připraví na odvoz k našemu partnerovi, který je dál ekologicky zpracuje. Finanční výtěžek ze zpracovaného materiálu je použit jako kofinancování k příspěvku od úřadu práce a Patrik má tak minimální mzdu. 

V tuto chvíli mu pomalu končí jeho roční zkušenost a půjde dál svou cestou. V příštím roce ho, předpokládám, nahradí už dva mladí lidé. Doufám, že postupem času se podaří tento model implementovat do dalších měst a pomůže tak vyřešit situaci s tříděním plechových a hliníkových obalů. Za letošek se díky Patrikovi a lidem v našem městě podařilo zbavit ulic a skládek kolem 300 kilogramů tohoto materiálu. Pro představu, běžná plechovka od piva váží 0,16 gramu.

Vím o vás, že jste zároveň majitelem kavárny Knihomolka, která sídlí v přízemí Severočeské vědecké knihovny. Jaký je její příběh?
Projekt kavárny Knihomolka vznikl vlastně úplně náhodou, zúčastnil jsem se plesu knihovny a ten prostor mi učaroval. Věděl jsem, že je to přesně to místo pro kavárnu, která v našem městě chybí. Kavárna má krásnou terasu s kamennou zdí, kde každý najde klid, který v dnešní uspěchané době hledá, klid na pracovní schůzku, čtení knížky nebo na posezení s přáteli. 

Chtěli jsme lidem z ústeckého regionu dopřát místo plné klidu, pohody a kreativity. Navrhli jsme proto měsíční kávy Fantazií, které vás přimějí na chvíli vrátit se k tvořivosti a dětské radosti. Snažíme se pomocí kavárny podpořit ústecké malé výrobce - máme například dorty od ústecké cukrářky, ústeckou čokoládu ManuČoko, Žernosecká vína a mnoho dalšího. Kavárna zároveň slouží jako výstavní prostor ústecké kreslířky Michaely Pilnajové, která Knihomolce dodala svým uměním její duši. Nehraje u nás žádná hudba, každý si tak může vychutnat to knihovnické ticho.

Ke knihám máte vůbec blízko, v březnu jste v prostoru ústeckého Zanádraží instalovali knihobudku. Kde jste se inspirovali?
Projekt knihobudky mě vždy lákal. Chtěl bych, aby z naší společnosti zmizelo rozdělení dětí na ty chytré, které čtou, a na sportovně nadané, které nečtou, protože jedno bez druhého moc nedává smysl. Knihobudka může ukázat, že se dá sportovat chytře, že si k tomu může člověk něco načíst a pak si to vyzkoušet. Ve volnočasové rovině má knihobudka ten přesah, že každý tam může dát knihu, kterou už nepotřebuje a ta tam počká na někoho, kdo jí potřebuje, aby se něco naučil nebo aby si zpříjemnil dlouhou cestu vlakem. Pozitivním přínosem knihobudky je, že se u ní scházejí a poznávají lidé, mohou si tak popovídat a třeba se i spřátelit.

Když mluvíte o sportu, je pravda, že jste napsal několik knih o inline bruslení?
Popravdě jsem napsal víc knížek, než jsem přečetl (smích). Podařilo se mi napsat první interaktivní knihu o kolečkovém bruslení, která obsahuje videa snadno přehratelná přes QR kódy. Nepovažuji se za dobrého bruslaře, ale kolečkovému bruslení se věnuji dlouho, působím jako ambasador společnosti K2 a mou motivací pro vytvoření této metodiky bylo ukázat dětem, že bruslení je vlastně fajn pohyb, a že každý může začít bruslit bez rozdílu.

I proto jste před sedmi lety založil spolek InlineSkating.cz?
Ano. Jeho hlavní vizí je rozvoj kolečkového bruslení. Od té doby pořádáme kroužky kolečkového bruslení, tábory, kurzy a dnes i zajištění instruktorů pro lední bruslení ve spolupráci s ústeckými Městskými službami nebo sportovní dny. Tento projekt znovu není jen o mě, za tu dobu se v týmu vystřídaly spousty lidí, kteří přiložili ruku k dílu. Tábory probíhají při hezkém počasí venku v parku na Severní terase, kde nám zázemí poskytuje Speciální základní škola a Praktická škola ve spolupráci s tamním městským obvodem. V roce 2020 jsme měli sedm týdnů táborů, na každém turnusu bylo kolem třiceti bruslonautů.

Proč zrovna bruslonauti?
Jsou to vlastně kosmonauti na bruslích. Děti totiž mají stejně komplexní výcvikový týden jako kosmonauti, snažíme se předat jim nejen dovednost kolečkového bruslení, ale také základní společenské návyky formou přednášek od našich partnerských organizací, jako je například pedagogická fakulta UJEP nebo muzeum. Dokonce se s námi děti v minulých letech mohly podívat do ústecké hasičárny nebo se dotknout vrtulníku záchranné služby.

Zmínil jste Speciální základní školu Pod Parkem, kde pracujete jako asistent pedagoga. Zapojují se i místní děti nějak do vašich zmíněných projektů a aktivit?
Práce asistenta pedagoga mi otevřela oči, je to neuvěřitelná zkušenost. Chtěl jsem si ji prožít, abych se naučil pracovat s dětmi, jež jsou bez ohledu na jejich fyzický věk duševně na mnohem nižší úrovni. Tato práce je pro mě důležitá, abych se ujistil, že se jednou zvládnu postarat o své budoucí dítě. Zároveň jsem poznal kolektiv úžasných a uvědomělých lidí, kteří dělají svou práci s obrovským nadhledem a vlastně pak zjistíte, že ať se stane cokoliv, nějak se to vyřeší. Pracuji s dětmi, které mají specifické potřeby k učení a na mé pozici jsem k dispozici ještě s jednou kolegyní kantorovi třídy, který je na svém místě.

Prozraďte, Ondro, jak to všechno stíháte? Kolik hodin denně spíte?
Nestíhám, jsem poměrně extrovertní člověk, který má zvláštní schopnost. Nutím lidi se vůči mně vymezit, ať už svým specifickým postojem nebo způsobu řešením různých situací. Mám ve svém životě ohromné štěstí na lidi, kteří mě neskutečně posilují a inspirují. Ať už se jedná o mou rodinu nebo přátele z neziskového sektoru, kteří jsou mi vzorem a oporou a moc jim za to děkuji.

Dříve jsem spal čtyři hodiny denně, ale postupem času jsem přišel na to, že tento způsob žití je neudržitelný. Naštěstí se kolem mě objevili lidé, kteří jsou specializovaní na konkrétní obory, pomalu přebírají mé aktivity a já se tak mohu soustředit na další projekty. Trvalo mi 28 let, než jsem pochopil, že mojí hlavní předností je to, že dokážu nadchnout lidi pro bizarní projekt, který se díky nim stane skutečností a já můžu jít vytvářet další.

Máte nějaký sen nebo projekt, který se vám ještě nesplnil?
Mám spoustu snů a projektů, jeden je bizarnější než druhý. Jedním z mých snů je být v TOP 30 pod 30 v časopisu Forbes, takže musím máknout, nemám už moc času. Dalším mým snem je postavit velkou multifunkční halu s krytou dráhou pro kolečkové bruslení, kde se budou moci pořádat mezinárodní závody. Mým hlavním snem je ale inspirovat lidi kolem sebe k tomu, aby dělali to, co je baví tak, aby je to uživilo a mohli být inspirací pro ostatní.