Můžete připomenout začátky muzea a dění po 5. lednu 1876?
Ústecké muzeum vzniklo v roce 1876, kdy se sešlo několik členů ústeckého průmyslového spolku Gewerbeverein Aussig. Byli to především němečtí průmyslníci a podnikatelé, protože tehdy tvořili německy mluvící obyvatelé v Ústí nad Labem většinu. V lednu 1876 se dohodli, že by bylo dobré založit ve městě muzeum, které by se zaměřovalo na průmysl a podporovalo rozvoj regionu. Vznik muzea byl úzce propojený s tehdejšími ambicemi města – nejen kulturními, ale i vzdělávacími. Muzeum mělo být součástí širšího projektu modernizace. V tehdejším duchu šlo o takzvané uměleckoprůmyslové muzeum – mělo sloužit inspiraci, rozvoji designu, užitého umění, řemesla a průmyslu.
Zajímavé je, jak rychle se podařilo muzeum skutečně otevřít. Od lednové dohody k první výstavě uplynulo pouhých devět měsíců. Už 2. září 1876 se otevřela první expozice – v pronajatých prostorách v hotelu Zlatá loď (Goldenes Schiff) na rohu dnešních ulic Hrnčířská a V Jirchářích. Muzeum nejprve provozoval samotný průmyslový spolek, a to až do roku 1901. Postupně však rostlo a měnilo se: vedle průmyslových výrobků a vzorníků začaly přibývat předměty kulturněhistorické, umělecké i přírodovědné. V 90. letech 19. století už bylo muzeum jednou z významných regionálních institucí, proto si mohlo dovolit prvního zaměstnance. Tím byl kustod Adolf Kirschner – od roku 1894 první profesionální muzejník v Ústí. V té době to zdaleka nebylo běžné, regionální instituce často fungovaly na dobrovolnickém základě.
Od roku 1902 převzala vedení muzea muzejní společnost, kde mělo město silné postavení a do činnosti se zapojily i stovky obyvatel. Muzeum se v počátcích několikrát stěhovalo. Přírodovědné sbírky byly od roku 1908 umístěny v městských lázních a připravovala se stavba nové muzejní budovy v prostoru dnešních Mánesových sadů, ale plán překazila první světová válka. Po válce se situace vyřešila díky tomu, že byl městu pro kulturní účely darován zámek v Trmicích. A právě tam pak muzeum sídlilo od roku 1919 až do roku 1994.
Mgr. Václav Houfek
|
Na konci 19. století spolek vystavoval hlavně starožitnosti. Co chcete, aby bylo základem sbírek muzea nyní?
Ústecké muzeum má už od 19. století všeobecný sbírkový fond. To znamená, že spravuje přírodovědné sbírky, archeologii, historii, umění i rozsáhlou odbornou a historickou knihovnu. Každá část sbírek má jinou sílu – některé jsou výjimečné, jiné srovnatelné s jinými regionálními institucemi. Základ sbírek vznikal po celou historii muzea s různými peripetiemi a zlomovými okamžiky, ale hlavní princip zůstává: muzeum má kontinuitu. A právě v tom je jeho největší síla. Muzeum si totiž nemůže dovolit „nakoupit historii“ ve velkém. Největší hodnoty se do sbírek často dostaly v době, kdy ještě nebyly vnímané jako mimořádně cenné. Příkladem může být třeba torzo renesanční varhanní archy z kostela sv. Floriána, které je dnes jednou z nejvýznamnějších památek svého druhu ve střední Evropě. Nebo staré piano darované kdysi jako „hezké gesto“ – které se později ukázalo jako jeden z nejstarších dochovaných hudebních nástrojů svého typu ve střední Evropě. Muzeum proto dnes přijímá i předměty, které se aktuálně mohou zdát obyčejné: například vybavení domácností z 80. a 90. let 20. století, které lidé dnes často dávají „za odvoz“. Smyslem je uchovat svědectví doby – protože za sto let z nich mohou být ceněné historické předměty.
Zřizovatelem muzea je Ústecký kraj. Ještě nedávno to bylo město Ústí. Co se pro vás změnilo?
Změna zřizovatele v roce 2025 byla pro muzeum historicky zásadní. Ústecké muzeum bylo po většinu své existence úzce spojené právě s městem – nejen finančně, ale i organizačně a symbolicky. Pod krajem už muzeum není „jedinou institucí svého druhu“, jako tomu bylo pod městem. Kraj spravuje více muzejních příspěvkových organizací a systém řízení je tedy odlišný – věcně i procesně. Zatímco město mohlo být v rozhodování pružnější a rychlejší, tak krajský systém je možná pomalejší, ale dává větší jistotu a zázemí. Princip se však nemění: muzeum je veřejná instituce financovaná z veřejných prostředků, a nese tedy odpovědnost za jejich využití. Změna je hlavně v procedurách, ne v samotném poslání muzea.
Nepodařilo se zatím vybudovat nový depozitář. Co to pro muzeum znamená v praxi a jak vážné ohrožení to pro sbírky a provoz představuje?
Muzeum původně řešilo projekt nového depozitáře na Klíši, který měl vzniknout přestavbou objektu bývalé trafostanice. Jenže do plánů zasáhla vysoká inflace, která výrazně proměnila ceny. Další komplikací byla zmíněná změna zřizovatele. Depozitář měl být financován přes dotační tituly a změna nositele projektu by v administraci znamenala velmi složitou situaci a potenciální riziko, že by projekt vůbec neprošel bez vážných ztrát či komplikací. Muzeum proto od projektu ustoupilo. Objekt si ponechalo město, které nyní zvažuje jeho využití jako centrálního depozitáře a spisovny pro městský archiv.
Muzeum Ústí nad Labem získalo tři zajímavé exponáty od soukromých dárců |
Už víte, co vám kraj nabídne jako depozitář místo města, tedy místo trafostanice?
Kraj nyní zvažuje cestu budování specializovaných centrálních depozitářů pro různé typy materiálů. Nejpravděpodobnější je, že se začne depozitářem pro archeologické sbírky. Ústecký kraj je archeologicky mimořádně bohatý, a to i kvůli masivní průmyslové přestavbě regionu v minulosti, která přinesla obrovské množství nálezů. To zároveň znamená obrovskou potřebu skladovacích a depozitních prostor. Myšlenka je jasná: centrální depozitáře by sloužily nejen ústeckému muzeu, ale i dalším muzeím a galeriím zřizovaným krajem. Technická a finanční náročnost moderních depozitářů totiž už téměř vylučuje, aby si každé muzeum budovalo samostatné zázemí.
Kolik máte a kolik byste chtěl peněz na doplňování sbírek? Můžete nakupovat to, co uznáte za vhodné, bez problémů?
Nákupy sbírek muzeum financuje z provozního rozpočtu, konkrétně z fondu oprav a investic, který se odvíjí od odpisů majetku. Tyto prostředky ale nejsou určeny výhradně na nákup sbírek – slouží i na opravy a některé další investice, proto každý rok záleží na možnostech a prioritách. V roce 2025 se muzeum blížilo zhruba k částce kolem 450 tisíc korun na nákupy sbírek, přičemž velkou část tvořil přírodovědný materiál. Všechny nákupy se musí samozřejmě řídit principem přiměřené ceny v čase a v místě obvyklé. Muzeum sbírky nezískává jen nákupem – významnou roli hrají dary, terénní sběry a také odkazy či dědictví. Dá se říci, že alespoň jednou ročně se řeší nabídka odkazu nebo dědictví, ať už formálně přes notáře, nebo neformálně, kdy rodina splní přání zesnulého a věci muzeu daruje.
Co je asi nejcennější exponát?
Označit „nejcennější exponát“ není jednoduché, protože největší hodnotu často představují unikáty, které se finančně nedají vyčíslit. Může jít o archeologické, přírodovědné i technické předměty, které nemají srovnání jinde na světě. Nedávno se například při revizi sbírek podařilo potvrdit unikátní paleontologický materiál k pravděpodobně vůbec nejstaršímu druhu mamuta na našem území, Mammuthus rumanus.
Obrovskou mimořádností jsou také vodíkové generátory z areálu bývalé Setuzy na Střekově. Ty sloužily pro technologii ztužování margarínu (hydrogenace) na začátku 20. století a jde o mimořádně vzácnou technickou památku evropského a světového významu. K jejich záchraně přispěla i finanční podpora – muzeum by je samo nezískalo, kdyby nepomohla společnost Sev.en Energy. Bez této pomoci by zařízení pravděpodobně skončilo ve šrotu. Další mimořádnou technickou památkou je parní vodárna na Střekově. Výjimečné je, že se zde zachoval nejen objekt, ale i funkční parní stroj s čerpadly, který dříve sloužil k doplňování vody do parních lokomotiv. Jde o raritu i v rámci republiky a muzeum ji postupně připravuje k rekonstrukci a širšímu zpřístupnění veřejnosti.
Václav Houfek, ředitel Oblastního muzea v Ústí nad Labem.
Zajímalo by mě, co ze současné doby, co se týká Ústí – předmět, listiny, cokoli – prostě nutně chcete?
Muzeum musí přemýšlet dlouhodobě. My často sbíráme věci, které dneska lidem přijdou úplně obyčejné, někdy až bezcenné – ale právě z nich se za pár desítek let stane historie. To, co dneska žijeme, bude jednou minulost, a někdo to bude chtít pochopit a zkoumat. Proto se nám občas stává, že přijmeme předměty, o kterých si lidé myslí, že nemůžou nikoho zajímat, zatímco jiné věci naopak odmítneme, i když si veřejnost někdy myslí, že je pro muzeum ‚musíme‘ chtít. Jenže ono to takhle jednoduché není. Rozhoduje struktura našich sbírek, to, co už v nich máme, odborné posouzení a hlavně dlouhodobý plán. My se nesnažíme sbírat všechno, ale sbírat smysluplně – tak aby to dávalo hodnotu i budoucím generacím.
V Ústí rezonuje téma mamutích nálezů. Jak byste si představoval jejich prezentaci, aby se na ně jezdila dívat celá republika?
Mamutí nález z Bukova je podle muzea mimořádný a v rámci Čech bezprecedentní. V podobném rozsahu se dá srovnat spíš s nálezy na Moravě, případně v části Polska či Rakouska. Materiál se nyní zpracovává ve spolupráci s kolegy z Ústavu archeologické památkové péče v Mostě a z Moravského muzea v Brně. Výsledky ale budou k dispozici až za několik let, neboť se jedná o velké množství materiálu a u nás není mnoho odborníků, kteří s ním umějí kompetentně pracovat. Navíc je možné, že se při dalších stavbách v lokalitě objeví další nálezy. Muzeum proto jedná s krajem o možnosti vytvoření samostatné specializované archeologické expozice v centru města, která by se zaměřila nejen na mamutí nálezy, ale zároveň by představila i další mimořádné lokality z území Ústí. Cílem je prezentovat výsledky atraktivně a srozumitelně tak, aby to mělo dopad nejen na místní, ale i celostátní a zahraniční veřejnost.
Máte parádní dočasné výstavy. Aktuálně třeba výstava Mosty. Jak těžké je podobné akce připravit?
Výstava „Mosty“ vznikla jako výsledek dlouhodobé práce. Aby muzeum mohlo téma zpracovat, muselo se mu věnovat už v minulosti – například historii Benešova mostu muzeum zpracovalo spolu s archivem už v 90. letech a postupně se doplňovaly nové poznatky, opravovaly nepřesnosti a rozšiřoval se záběr také o železniční mosty a další související témata. Důležitou částí je i samotná forma prezentace: výstava musí být architektonicky a vizuálně dobře uchopená, aby návštěvníky zaujala. Instalace se připravuje několik měsíců a samotná stavba výstavy trvá obvykle jeden až dva měsíce. Náklady na velkou výstavu se pohybují v řádu několika set tisíc korun – běžně kolem půl milionu. Muzeum si proto takto náročnou výstavu může dovolit zhruba jednou ročně, ostatní výstavní projekty musí být úspornější, případně podpořené dotacemi.
Nic nezamlčujeme, říká kurátor unikátní výstavy o soužití Čechů a Němců |
Jaký je zájem o stálou expozici Naši Němci, která představuje dějiny německy mluvícího obyvatelstva českých zemí?
Více než třicet let se snažíme, aby naše muzeum mělo přesah i do zahraničí. Což se nakonec daří. Jezdí k nám německé školy, jezdí sem turisté, kteří objevují Ústí nad Labem jako nový turistický cíl. A myslím, že jsme jedna z těch atraktivit ve městě, které mají potenciál přitáhnout zájem i mimo Českou republiku – mimo jiné právě díky tématům spojeným s česko-německou historií regionu.
Zároveň ale víme, že Ústecko má obecně v očích veřejnosti pořád poměrně negativní obraz. Často to vychází z reálných problémů, to není potřeba popírat, ale někdy se to časem promění v klišé, které už potom překrývá i to pozitivní, co tady existuje. Já si myslím, že smysl není se tvářit, že to negativní tady není, ale spíš s tím umět pracovat – hledat i ten pozitivní úhel pohledu a naučit se náš region prezentovat jinak. A možná je to i o tom, že periférie někdy dokáže být odvážnější než centrum. Tady v Ústí se některá citlivá témata otevírala dřív než jinde. V Ústí nad Labem měl v roce 1963 svou vůbec první výstavu po roce 1945 básník a grafik Bohuslav Reynek, nebo v roce 1967 se právě v Ústí nad Labem objevila vůbec první veřejná diskuse o odsunu Němců, tehdy v časopise Severočeský dialog v článcích napsaných historikem Janem Křenem. A to podle mě ukazuje, že Ústí umí být v určitých chvílích průkopnické a odvážné.
