Přijel za sparťanem, škádlil slávistu. Fotbalista Koller potěšil potřebné

  8:36
Jan Koller, nejlepší střelec fotbalové reprezentace, v týdnu rozdával radost, když zavítal do domova důchodců a handicapovaných v Milešově. Přijel splnit sen jednomu z místních klientů. Při návštěvě, během které si pochopitelně i zakopal, ale nadchl úplně všechny.

Zakopat si s legendárním Janem Kollerem? Pro mnohé obrovský zážitek. | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

Fotbalový velikán postavou i kariérou Jan Koller sevřel fixu mezi prsty a chtěl se podepsat, když v tom se zarazil. Na mžik. A začal se od srdce smát. „Moc vám to letos s titulem nevyšlo,“ obrátil se legendární útočník na muže, který jemu, bývalému sparťanovi, podstrčil k autogramu slávistickou kšiltovku.

Petr Malý, onen muž, údržbář v Domově důchodců Milešov, se pak culil: „Slávistická čepice podepsaná Honzou Kollerem, to jednou bude unikát! On je bezvadnej!“

Ještě tohle mi, prosím, podepište.

Nejlepší střelec české fotbalové reprezentace ve výslužbě zavítal v týdnu do malebné vesnice pod Milešovkou, nejvyšší horou Českého středohoří, aby nezištně potěšil lidi, kteří se neobejdou bez pomoci. A hlavně, aby splnil sen dvaaosmdesátiletému Václavu Kmoníčkovi, kovanému sparťanovi, o kterého tam pečují kvůli Alzheimerově chorobě.

„Tatínek je odmalička sparťan, na Letnou jezdil fandit na motorce. Před pár lety si stadion prohlédl s ošetřovatelem. Tohle setkání je další splněný sen,“ dívala se dcera Hedvika Kmoníčková Udatná na usměvavého Kollera jako na anděla.

Rodák ze Smetanovy Lhoty, za kterou i ve svých 49 letech ještě občas nastupuje ve II. okresní třídě (letos osm zápasů, čtyři góly), klábosil s ní i s jejím bratrem Zdeňkem Kmoníčkem, věnování vepsal na rudý, tedy sparťanský dres.

„Táta hrál za Žernoseky, v dorostu za Armaturku Ústí a nastupoval proti Vencovi Migasovi, bývalému sparťanovi. A potom si Migase, ale třeba i Kvašňáka, pozval na šedesátiny a oni přijeli,“ líčil Kmoníčkův syn, i on z Kollera nadšený: „Působí výborně, je pohodář. To jsou prostě sparťani. I když mě překvapil, že fandí Bohemce, ale nevadí, má na to nárok.“

Koller přikývl: „Já byl Bohemák odmalička, a když jdu na fotbal, tak do Ďolíčku.“

Já se snad počůrám...

Na nádvoří renesančně-barokního zámku se na vzácného hosta připravili, stařenky si nasadily klobouky, dámy z litoměřické Palačinkárny chystaly sladké i slané variace svých nadýchaných dobrot, zahradní stan zdobily nafukovací balonky s potiskem fotbalových mičud.

„Jé, já se snad z toho počůrám!“ vyjekla jedna z ošetřovatelek, když se šla s Kollerem fotit. A podpis si odnesla na papírovém tácku.

„Většinou jezdím za dětmi, tohle je pro mě novinka. Ale když mě někdo požádá a mám čas, rád přijedu a pokusím se zpestřit lidem jejich těžký život,“ vykládal mistr české ligy se Spartou, belgické s Anderlechtem a německé s Dortmundem. A hlavně bronzový z Eura 2004 a finalista Poháru UEFA s Borussií.

Vítr pod větrnou horou odfoukl slunečník, kelímky i čepice, neposedný byl i lehký gumový balon, když si Koller na asfaltu zakopal s klienty Centra sociální péče Litoměřice s mentálním postižením. Do míče se opírali s vervou, aby se před fotbalovou modlou blýskli, občas jim uletěl daleko a vysoko.

„Skvělej lob! Bejt tam brána, je to úžasný gól,“ podpořil autor 55 reprezentačních gólů svého spoluhráče. Stejně jako všichni se dobře bavil a vtipkoval. „Ty jsi nebezpečnej, jak Brazilci! My vytvořit tým, šel by z nás strach!“

Míč do auta? To neva, je půjčený...

Ani když balon narazil do jeho žlutého vozu, nepřešel ho humor: „Moje auto to není, to mám jen půjčený...“

Bezprostřednost 202 cm vysokého Dina, jak se habánovi Kollerovi přezdívá, nadchla i Petru Chmátalovou, vedoucí Domova důchodců v Milešově, který spadá pod Centrum sociální péče Litoměřice.

„Jsem moc ráda, že Jan Koller přijal moje pozvání, abychom mohli udělat radost našemu seniorovi Václavovi Kmoníčkovi, jeho rodině a také mentálně znevýhodněným sportovcům z Křešic. Všechny nadchlo jeho bezprostřední a přátelské chování, užili si to klienti i zaměstnanci. Moc mu děkujeme, že si udělal čas a přijel!“

Kollerova černovlasá přítelkyně Sophia, která pochází z nedalekého Terezína, všechen cvrkot kolem svého milého pozorovala, a než si spolu prohlédli zámeckou kapli svatého Anděla Strážce, vyprávěla: „Honza je hrozně hodný, dobrosrdečný. Vůbec není hádavej, ani my mezi sebou nemáme konflikty. Nepotkala jsem hodnějšího člověka. Pro mě je to takový český Honza z pohádky, s buchtama. Dobrák, přitom strašně chytrej! Jeho koníčkem jsou kvízy.“

Jako z pohádky musel připadat i všem, které potěšil v Milešově.