„Nemáme se kam vrátit, přišli jsme o živobytí, o domov... Kdo válku nezažil na vlastní kůži, nepochopí, jaké zlo to je,“ říkají Olga a Mykola a v jejich očích se při prohlížení fotografií z bývalého domova zalesknou slzy.
Vzpomínky na noční nálety, kdy se ukrývali ve sklepě, na projíždějící ruské tanky, odjezd z okupovaného města, rozbombardované domy, zabité přátele, ale i nenávist od lidí, kteří mluví stejnou řečí jako oni, jsou pro ně stále velmi bolestivé.
Jejich domovem bylo do března 2022 město Izjum na východě Ukrajiny. Paní Olga tam třicet let provozovala restauraci a její manžel Mykola byl úspěšný obchodník s automobily a motoristickými doplňky. Přestože se nějakou dobu vznášel nad Ukrajinou stín hrozby vojenské agrese v souvislosti s anexí Krymu a ovládnutím části východní Ukrajiny proruskými separatisty, Olga a Mykola si nepřipouštěli, že by Rusko rozpoutalo rozsáhlejší válečný konflikt. Ale stalo se.
Ruské vojenské síly zaútočily 24. února 2022 v brzkých ranních hodinách. V tu dobu byla u manželů na návštěvě Valentyna s dcerou. „Byla noc, rozdrnčel se telefon. Zvedla ho mamka. Volala moje kmotra žijící u hranic, že začala válka. Spojení se přerušilo, mysleli jsme si, že něco oslavují, popíjejí a že si dělají hloupou srandu. Dovolali jsme se asi po hodině. Kmotra plakala, že Rusko na nás zaútočilo, v pozadí byla slyšet střelba, bouchání a křik,“ začíná vyprávění Valentyna.
Několik prvních dnů byl navzdory útokům na velká ukrajinská města a vojenské cíle běžný život v Izjumu relativně poklidný. Městem sice projížděly kolony vojenských vozidel, které mířily na frontu, ale místní nepanikařili, naopak vojákům pomáhali. Paní Olga jim vařila jídlo. „Uklidňovali jsme se, že se válka týká velkých měst a že se nějak politici domluví a skončí to,“ vzpomíná Valentyna.
Scéna jako z hororu
Mýlili se. Izjum měl vzhledem ke své poloze pro ruskou stranu strategický význam. První rakety dopadly na padesátitisícové město na začátku března. „Létaly na nás hlavně v noci, několik hodin v kuse. Pokaždé, když jsme slyšeli výbuch, měli jsme radost, že to nespadlo na nás, ale současně jsme věděli, že někdo další takové štěstí neměl,“ popisuje se slzami na tvářích Valentyna.
To, že zrovna byla v tu dobu na návštěvě u svých rodičů, se ukázalo jako osudový moment. Valentyna odjela z Ukrajiny do České republiky už před několika lety a usadila se v severočeských Lounech. Má tam zázemí, umí dobře český jazyk. Přesvědčila své rodiče, aby všichni společně z Izjumu odjeli. Olga a Mykola se zdráhali město opustit. Když ale tlaková vlna z ruské bomby smetla rodinnou restauraci, zabalili to nejnutnější a vyrazili. Na rozdíl od mnoha jiných ukrajinských uprchlíků věděli, kam mají namířeno.
„Na auta jsme napsali bílou barvou děti a doufali, že po nás nebudou střílet. Když jsme se dostali na dálnici, bylo to jako scéna z hororu. Silnice zacpaná auty, některá byla nabouraná nebo rozstřílená. Měli jsme štěstí, že se nám podařilo z města včas odjet, krátce po našem odjezdu už nikoho ven nepouštěli,“ líčí Valentyna.
Když opustili oblast bojů, věřili, že to nejhorší mají za sebou. Přišel však šok. „Ukrajinci nám nadávali, že máme na autech ruské nápisy a že mluvíme rusky. My jsme přitom Ukrajinci jako oni,“ vypráví Valentyna.
Po příjezdu do České republiky si rodiče nastěhovala k sobě. A jak všichni přiznávají, zpočátku bylo jejich soužití hodně náročné. Bylo nutné skloubit zvyky dvou rodin. „Hlavně s maminkou jsme se musely vzájemně naučit komunikovat,“ pousměje se Valentyna a i na tváři Olgy se objeví úsměv.
Valentyna se i díky přítomnosti rodičů, kteří pomáhali s hlídáním vnučky, mohla zapojit do pomoci dalším ukrajinským uprchlíkům, pomáhala jim především v komunikaci s úřady. Po dvou letech v České republice Olga a Mykola už zčásti rozumějí českým slovům, ale mluvení jim dělá problémy. „Čeština jim jde těžko, hodně totiž spoléhají na mě, že jim překládám. Nemají ani potřebu mluvit s nikým dalším, jsou si velmi blízcí a vystačí si. V tomhle jejich manželství obdivuji,“ podotýká Valentyna.
Město Izjum se ukrajinským silám podařilo získat zpět v září 2022. A Olga a Mykola začali uvažovat o návratu domů. Valentyna jim to rozmlouvala a několikrát se kvůli tomu pohádali. „Od přátel z Izjumu jsme věděli, že i táty obchod je zcela zničený. Neměli se kam vrátit, neměli by tam žádnou práci. Navíc jsem se hrozně bála, že když se tam vrátí, už je neuvidím,“ popsala své obavy Valentyna.
Mrzení nad nenávistnými komentáři
Olga a Mykola říkají, že se museli přesvědčit na vlastní oči. Až tam si uvědomili, že jejich život v Izjumu skončil. Živobytí zničené. Pan Mykola ukazuje fotky v telefonu, jak jejich rodinná restaurace a ulice, kde žili, vypadaly před válkou a po válce, zbyly jen vyhořelé trosky budovy. Někteří jejich přátelé a známí jsou mrtví. Po návratu do České republiky začala rodina řešit, co dál. Manželé potřebovali pracovat, být užiteční. Rozhodli se začít podnikat v oboru, který je paní Olze blízký, v gastronomii.
V Lounech si pronajali prostory. „Chvíli jsme uvažovali o ukrajinské kuchyni, ale měli jsme obavu, že nebude mít úspěch, přece jen jsou tu docela rozdíly v chutích. Proto jsme se rozhodli spojit tradiční ukrajinskou a českou kuchyni,“ poznamenává Valentyna.
Než prostory připravili a oběhali veškeré úřady, aby získali potřebná razítka, trvalo to rok. Když srovnají českou a ukrajinskou byrokracii, je to tady prý mnohem náročnější a delší. První strávníky přivítali na začátku letošního ledna. A přišly i nenávistné komentáře na sociálních sítích kvůli tomu, že jsou Ukrajinci.
Válka, útěk, nové začátky. Tři Ukrajinky hodnotí život v Česku, chytly se v IT |
„Hodně nás to mrzelo. Na negativní komentáře jsme nijak nereagovali a těm lidem tam pak odpovídali jiní, kteří se za nás postavili. To nám hodně pomohlo,“ zmiňuje Valentyna.
Všichni tři v bistru pracují. Vstávají po čtvrté hodině ráno, aby stihli připravit denní menu. To se z části obměňuje každý den. Paní Olga vládne kuchyni, Mykola vypomáhá se vším, co je potřeba a zajišťuje rozvozy, Valentyna vyrábí sladké dezerty a přes den obsluhuje zákazníky.
V prvních týdnech od otevření byl největší zájem o ukrajinské pokrmy, teď je poptávka zhruba stejná po ukrajinských i českých jídlech. Nechybí boršč, studená polévka okroška, zelné závitky holubce, plněná kapsa masem čeburek a různé saláty. Paní Olga doporučuje ochutnat vareniky, což jsou těstovinové kapsy plněné na různé způsoby. Mohou být s masem, ale i třeba na sladký způsob s ovocem. „Jsem ráda, že máma už vaří pro jiné. Jinak bych pořád tloustla,“ mrkne Valentyna na Olgu.
Olga i Mykola jsou smířeni, že se do Izjumu jen tak nevrátí. „Válka je pořád za rohem. Pokud by se tam znovu dostaly ruské síly, pozabíjí nás. Ukrajince nenávidí,“ jsou přesvědčeni.
