Zdeněk Sýkora zemřel před čtrnácti lety. Jak jste se vyrovnala se ztrátou tak blízkého člověka, někoho, o kom říkáte, že byl doslova vaší součástí?
Někdy mám pocit, že vlastně vůbec neodešel. Jsem s ním každý den: píšu o něm texty, připravuji knihy, katalogy, prezentace a přednášky, koncipuji výstavy, téměř denně se probírám archivem, když vyhledávám vyžádané informace pro muzea, aukční síně nebo galerie. Několikrát do měsíce provázím naším domem zájemce o dílo Zdeňka Sýkory. Jsem v kontaktu s galeristy, kurátory či badateli. S přáteli ze světa si alespoň telefonujeme, píšeme maily, informujeme se o výstavách a akcích, občas přijedou do Loun. Takže ani propojení se světem nebylo Zdeňkovým odchodem přerušeno.

Galerista Zdeněk Sklenář o vás nedávno prohlásil, že nezná nikoho, kdo by s takovou profesionalitou střežil odkaz výtvarného umělce. Mohla byste přiblížit, co všechno konkrétně obnáší péče o uměleckou pozůstalost?
Patří tam všechny činnosti výše zmíněné, ale samozřejmě také péče o díla jako taková, jejich kvalitní uskladnění, zajištění jejich bezpečnosti při zápůjčkách, případně jejich restaurování. Vytvářím soupisy, digitalizuji archiv. Lidé si často myslí, že po smrti umělce zdědíte díla, peníze a všechny ty plusové věci s tím spojené. Ale skoro bych řekla, že opak je pravdou – získáte víc povinností než privilegií. Samozřejmě si užívám, že jsem Sýkorová, to příjmení mi otevírá dveře, zůstalo mi mnoho společných přátel. Ale především jsem zdědila autorská práva, a ta je nutné chránit, bdít nad jejich dodržováním.

Setkáváte se často s tím, že tato práva nejsou respektována, například neoprávněným používáním jména nebo reprodukcí díla?
O mně se ví, že autorská práva bedlivě střežím a použití děl či jména Zdeňka Sýkory hlídám. Přesto k takovému porušování dochází, hlavně v českém prostředí. Nedávno jsem řešila případ, kdy si jistá soukromá galerie „vypůjčila“ jméno Sýkora pro výstavu jiného autora, jen jako jakýsi doplněk, jako reklamu. Nikoho by nenapadlo vzít si jméno filmového herce či Karla Gotta a dát ho na výklad, ale u výtvarného umění si lidé často myslí, že když si grafiku koupili, tak mají i autorská práva a mohou si dělat, co chtějí. Není to pravda. Ve chvíli, kdy to není akceptováno, přichází na řadu domluva s právníkem. Bohužel v Čechách je velmi malá znalost autorských práv, obzvlášť ve výtvarné oblasti.

Zdeněk Sýkora je vystavován v zahraničních galeriích, je zařazován do zahraničních katalogů. Liší se přístup tamních uměleckých institucí od těch tuzemských?
To je velký rozdíl. Zahraniční instituce vždy žádají o souhlas s reprodukováním díla, podepisujeme i licenční smlouvu, ve které jsou stanoveny podmínky tohoto použití. Zpravidla poskytuji licenci bezplatnou, protože mě těší, když se reprodukce Sýkorova díla ocitne na pohlednici, obálce katalogu nebo nějaké knihy – často si ho vybírají vědci píšící o chaosu. Ale vždy mám podmínku, že nebudou psát přes dílo a že mi pošlou ke schválení grafickou úpravu – a oni to respektují. To v Čechách bohužel nefunguje.

Mohla byste uvést nějaké další příklady zneužití výtvarného díla, se kterými jste se v poslední době setkala, například v souvislosti s aukčními katalogy nebo jinou komerční prezentací?
V českých aukčních katalozích vídám na titulní straně detail obrazu – a přes to obrovskými písmeny „aukce ta a ta“. Nebo linie či struktury, do kterých je vepsán text. To vnímám jako problematické a zneužití uměleckého díla pro reklamu soukromé společnosti.

Před rokem jsem se v jedné ročence setkala s reklamou soukromého muzea, kde byla silueta továrny s komínem, ze kterého jako kouř stoupaly Sýkorovy linie. Jim to možná přišlo vtipné, já jsem se nesmála. Domnívám se, že ke zneužívání děl a porušování autorských práv u nežijících umělců dochází hlavně proto, že se o dodržování autorských práv nikdo nestará. Panuje zkrátka pocit, že kde není žalobce, není ani soudce.

Obracejí se na vás sběratelé či aukční síně, abyste jim potvrdila pravost Sýkorových děl?
Oslovují mě především zahraniční aukční síně, ať už jsou to Christie’s nebo Sotheby’s v Londýně, Koller ve Švýcarsku, Dorotheum v Rakousku nebo Lempertz v Kolíně nad Rýnem, ale v poslední době i aukční síně české, abych potvrdila, že dílo je v našem seznamu prací, kde a kdy bylo vystaveno, v jakém katalogu je uvedeno či reprodukováno – to vše, aby měli pro budoucí majitele doloženu jeho existenci. Těžím z našeho archivu, který vytvářím od roku 1985. V něm je vše zdokumentováno a datováno, obsahuje mnoho fotografií, dopisů, ale také smluv a faktur, prostě vše důležité. To je moje další role – dávat pozor, aby se na trhu neobjevily obrazy, které nejsou Sýkorovy. Je to i vzkaz pro falzifikátory: pozor, někdo to hlídá.

Zdeněk a Lenka Sýkorovi při práci v ateliéru (Louny, 1988) | foto: Miroslav Kukla

A setkala jste se s nějakými Sýkorovými falzy?
Skutečná falza jsem viděla pouze dvě. Jedno bylo ze zahraničí. Bylo namalované akrylem, přestože Zdeněk vytvářel struktury olejovými barvami. Doufám, že už je zničeno, protože se mezitím v aukci objevilo to původní dílo. Ale v poslední době se v aukčních síních objevují krajiny z 50. a 60. let, které jsou sice podepsány Sýkora, jejich autorem však není Zdeněk, ale jiný autor tohoto příjmení. Setkala jsem se i s díly Sýkorových žáků, jejich krajinami z malířských kurzů, občas je na nich i pár tahů Sýkorovou rukou, jeho korektura, ale ani tato díla nemohou být Sýkorovi připisována. Pro někoho, kdo dobře nezná Zdeňkův rukopis a specifická pravidla jeho tvorby, je snadné si tato díla splést.

V červenci – na výročí, kdy Zdeněk Sýkora zemřel, pořádáte Sýkorovy Počedělice. U řeky se setkávají malíři a Zdeňkovi příznivci. Jaký bude letošní třináctý ročník?
Proběhne už tradiční sobotní slavnost se vzpomínkou na Zdeňka, poté následuje týdenní malířské sympozium. Letos navíc připravujeme katalog Sýkorovy Počedělice 2013–2025 / Zdeněk Sýkora ve vzpomínkách přátel, který tam představíme. V něm jsou zaznamenány všechny projevy, které v Počedělicích zazněly. Ukazují Zdeňka Sýkoru nejen jako umělce, ale i učitele, kamaráda, sportovce… Navazujeme tímto počinem na katalog Krajinou Zdeňka Sýkory vydaný roku 2023, v němž jsme reprodukovali díla všech umělců, kteří se za deset let počedělického sympozia zúčastnili. Sýkorovy

Počedělice si získaly mnoho příznivců, každoročně přijede okolo dvou stovek přátel, také z ciziny, na sympoziu bývá dvacet umělců. V tomto pojetí však půjde letos o poslední ročník, další budou spíš komornější. Cítím, že je čas na změnu.

Pokud má někdo zájem o koupi obrazu od Sýkory, jak tento proces probíhá? Je možné se obrátit se přímo na vás, nebo veškeré prodeje probíhají výhradně přes galerie či aukční síně?
Lidé za mnou samozřejmě mohou přijít a ráda jim poradím, když si nějaké Sýkorovo dílo chtějí koupit na aukci nebo třeba přes soukromou galerii. Já sama však díla neprodávám, počítám s nimi do vysněného Sýkorova muzea. A než se sen uskuteční, je pro mě důležité žít tady s těmito obrazy.

Když jsem se dívala na váš web, mám dojem, že kolem Zdeňka Sýkory se pořád něco děje.
Určitě. A myslím, že mu to mnozí i závidí. Jméno Zdeněk Sýkora je pořád ve hře. Neustále přicházejí pozvánky na výstavy a na našem webu se objevují další zprávy o tom, kde je Sýkorovo dílo vystavováno. Teď například v Muzeu výtvarných umění v Nantes ve Francii, kde do výstavy Od pop-artu k digitálnímu umění zařadili Zdeňkovu grafiku. Nebo v rakouském Neuhausu v soukromém Muzeu Liaunig, kde představují tvorbu československých a rakouských umělců mezi lety 1948 a 1989. Mimochodem, je tam i obraz dalšího lounského malíře Vladislava Mirvalda, který je, stejně jako Zdeňkův, zapůjčen ze sbírky Alšovy jihočeské galerie.

Také v německém Mönchengladbachu si v Muzeu Abteiberg nyní připomínají historii sbírky Etzold a představují jednu ze Sýkorových struktur. Poslední velkou retrospektivní výstavu měl však Zdeněk před 15 lety, možná je načase zase nějakou uspořádat. Ale i menší výstavy přinášejí další poznatky o jeho díle i životě. Několik takových výstav proběhlo v Galerii Zdeněk Sklenář v Praze, ta poslední, která skončila v dubnu, představila Zdeňkovu cestu k abstrakci na konci 50. let.

Oživení veřejného prostoru bylo pro Zdeňka Sýkoru obrovská výzva

Už několik let se věnujete myšlence vzniku Muzea Zdeňka Sýkory. Jaká je vaše vize?
Původně jsem si představovala velké muzeum, které by stálo nedaleko našeho bydliště. O jeho vzniku jsem diskutovala s městem Louny. Idea tehdy zaujala i studenty architektury, veřejnost se mohla seznámit s jejich návrhy řešení, někteří si toto téma vybrali jako diplomovou práci. Nakonec se ukázalo, že tato vize je utopie. Na několik let jsem své sny odložila, ale nedávno jsem se rozhodla pro variantu muzea soukromého, tedy zpřístupnit veřejnosti náš dům. Tento záměr si vyžádá koncepční a stavební úpravy, bude nutné skloubit provoz muzea s mým soukromým životem.

Nechci se zavazovat k žádnému konkrétnímu termínu, ale už se na tom intenzivně pracuje. Ráda bych, aby muzeum vzniklo v horizontu několika let. Jakmile bude hotový projekt, věřím, že sama realizace už by mohla probíhat poměrně rychle. Je pro mě důležité, aby to nebylo jen něco dočasného, proto do budoucna uvažuji o formě nadace. Na konceptu spolupracuji s architektem Josefem Pleskotem.

Jaká díla tady návštěvníci uvidí?
Muzeum by představilo průřez tvorbou Zdeňka Sýkory – od raných děl ze 40. a 50. let, přes krajiny ze 60. až 80. let a samozřejmě by nechyběly ani struktury a linie. Mnoho lidí neví, že Zdeněk maloval i akvarely a kreslil akty, i ty bych tu ráda ukázala. Velmi důležité jsou také poznámky v pracovních sešitech a skici k dílům. Daly by se dělat i tematické výstavy, třeba výstava plakátů, grafik nebo fotografií, ale také výstavy mezinárodní, představit Sýkorovy umělecké souputníky a přátele. Témat, jak jeho tvorbu a život přiblížit veřejnosti, je mnoho.

S manželem jste chodila malovat do plenéru. Uvažujete, že byste v muzeu prezentovala i svá díla?
To je otázka, kterou v poslední době slýchám poměrně často. Mám několik obrazů z osmdesátých let z našeho společného malovaní v krajině. Bylo by asi zajímavé vystavit je vedle těch Zdeňkových, něco jako učitel a učedník. Ale myslím, že moje práce jsou spíš jen tak „na cestě“. Kdybych se malování věnovala intenzivněji, pak bych je třeba mohla považovat za hotová díla k vystavení. Má vlastní tvorba šla stranou, důležitější pro mě byla spolupráce v ateliéru při realizaci a vývoji liniových obrazů.

Když jste se poznali, vy jste byla studentka, on váš profesor. Věkový rozdíl 37 let. Vnímali jste někdy, že se okolí na váš vztah dívá s určitými předsudky?
Na začátku našeho vztahu jsme různé narážky slýchávali. Bylo to umocněno i tím, že jsem ve svých šestadvaceti vypadala na šestnáct. V Lounech pak nastalo zděšení, když jsem se sem půl roku po svatbě přestěhovala a začali nás vídat spolu. Někteří mi podsouvali, že jsem zlatokopka. Náš vztah těžce nesli i někteří členové našich rodin. Vlastně jsme si s tím příliš hlavu nelámali, nepotřebovali jsme nic dokazovat. A vidíte, zůstali jsme spolu do konce.

Ateliér na břehu řeky. Fanoušci malíře Sýkory tvoří na jeho oblíbeném místě

Ateliér je pro umělce intimní prostor, kam neradi někoho pouštějí. Proč myslíte, že právě vám dovolil být blízko jeho tvůrčímu procesu a pracovat s ním?
Především byl hodně zamilovaný. Být spolu bylo pro nás oba velmi přirozené. Od začátku mě přizval do svého tvůrčího světa. Vysvětloval mi, proč a jak linie vznikají, vedli jsme nad nimi diskuse. Velmi rychle jsem vše pochopila a Zdeněk přijímal i mé názory. Určitě oceňoval, že nejsem ten typ, co by ho nutil chodit na procházky nebo jezdit na dovolenou. Věděl, že s ním nebudu v ničem soupeřit. Dokázal také ocenit moji důslednost a smysl pro systém, které jsem uplatnila při přípravě výstav a také při vytváření a správě našeho archivu. Měla jsem jeho naprostou důvěru a postupně jsem převzala veškerou agendu s uměním spojenou.

Můžete mi prosím shrnout, jak konkrétně vypadala vaše umělecká spolupráce a jak se vyvíjela?
Po boku Zdeňka jsem byla od Linie číslo 11, ale naše skutečná spolupráce se rozvinula až kolem roku 1985. To už jsme byli u vyšších čísel linií. Liniové obrazy nevznikaly jako běžná malba inspirovaná múzou. Jejich tvorba je koncepční a na začátku stojí partitura. Nejprve se nad obrazem uvažuje, zadají se určité podmínky a pak se vytvoří partitura obrazu, tedy v číslech zakódované linie. Tuhle práci Zdeněk postupně svěřil mně, přepisovat čísla do systému ho moc nebavilo. Proto v našich sešitech uvidíte nejdříve smíšené písmo a později už jen mou rukou psané záznamy.

Byla jsem také u konstrukce obrazů tužkou a jejich realizování barvou. To není práce pro jedince. Poté nastala fáze vybarvování, kdy se vše, co bylo narýsováno tužkou, vyplňovalo barvami. Tuto fázi dělal Zdeněk, ale já jsem vždy byla nablízku. Později, když už neměl tolik sil, jsem se zapojovala i do vybarvování. Když jsme obraz dokončili, společně jsme salutovali a pískali fanfáry. Pak jsme ho pověsili do prázdné místnosti, kde jsme ho pozorovali a dlouze rozebírali, zda se naplnila původní idea. Spoluautorství však začíná až ve chvíli, kdy vaše spolupráce zásadně ovlivní vizuální podobu díla.

Ale poprvé jste uváděna jako spoluautorka až u díla z roku 2005, a to u Létání v hale Řízení letového provozu v Jenči u Prahy…
Zdeněk si velmi přál, abych tam byla uvedena. Nejdříve jsem se bránila, ale Zdeněk na tom trval. Přestože po celou dobu často mluvil o „nás“ a že „Lenka je naprosto nezbytná“, panovala především v českém prostředí určitá podezíravost. Nebylo úplně normální, aby dva lidé takto úzce spolupracovali, zvlášť muž a žena s takovým věkovým rozdílem. Asi jsme to měli veřejně víc deklarovat. Já respektovala značku Sýkora, neměla jsem potřebu se zviditelňovat. Dnes mi však vadí, když se někdo snaží mě z uměleckého života Zdeňka Sýkory odsouvat do domácnosti.

Nedávno vyšla kniha Můj úžasný život se Zdeňkem Sýkorou, která je postavena na velmi otevřeném rozhovoru, kde sdílíte mnoho osobních zážitků z vašeho společného života, i ze zákulisí tvorby. Bylo pro vás náročné hovořit takto otevřeně o vašich soukromých prožitcích a vzpomínkách?
Vlastně to vůbec nebylo náročné. Mluvila jsem o tom s Petrem Volfem, který patří mezi mé nejbližší přátele. Je obrovský nadšenec a Zdeňka měl nesmírně rád. Projevil se jako velký kamarád už během realizace piazzetty v Lounech. Díky tomu bylo povídání pro knihu velmi přirozené a neodmítla jsem odpovědět na žádnou otázku.

Co doufáte, že si z ní čtenáři odnesou?
Přála bych si, aby měli chuť prožít také takový život. Zdá se, že se tak i děje, alespoň pokud mohu mluvit, za ty ohlasy, které se ke mně dostaly. Většina čtenářů se přiznává, že knihu přečetli jedním dechem a že si uvědomují, jak zajímavý a bohatý byl můj život, ale především jak úžasný člověk (tedy nejen umělec) byl Zdeněk Sýkora. Jeden čtenář se mi svěřil, že při čtení knihy zatoužil s námi bydlet.

Je to hypotetická otázka, ale co by na nápad napsat o vašem životě knihu řekl Zdeněk Sýkora? A líbil by se mu výsledek?
Často s ním ve své mysli o tom hovořím a doufám, že by se mu to líbilo. Když si přečtete rozhovory s ním, zjistíte, že byl velmi otevřený a dokázal odpovědět na každou, i tu nejobtížnější otázku. Věřím, že by mi řekl: ‚Neboj se, Ťupiku, jen do toho!‘