„Památky, hlavně ty sakrální, jsem chtěl obnovovat odjakživa. Bydlel jsem s rodiči v Rybništi a přibližně v polovině 80. letech minulého století jsem s místními kluky začal opravovat ve vesnici křížky. Tenkrát to ještě šlo bez nějakých úředních povolení. K Doubici jsem se dostal tak, že jsem tam s rodiči chodíval na nedělní procházku, byla to sousední obec. Tatínek si v hospodě dal pivo a já jsem se vždycky šel podívat ke kostelu, jehož část už byla zhroucená. Pořád jsem doufal, že se s ním bude něco dít. Pak jsem v roce 1986 odjel do Starého Sedliště u západočeského Tachova, kde jsem poprvé přičichl k opravě kostela. Když jsem se vrátil, šel jsem za panem farářem do Krásné Lípy, který spravoval i kostel v Doubici, a říkal jsem mu, co jsem měl právě za zkušenost, a že bych měl s kostelem v Doubici chuť něco udělat,“ vzpomíná na své začátky Marcel Hrubý.
 |
Farář se nápadem nechal strhnout a s mladým a nadšeným studentem Marcelem Hrubým se dohodli, že se do opravy pustí. A rozdělili si kompetence. Farář měl shánět peníze a Hrubý dobrovolníky, kteří by ve svém volném čase kostel rekonstruovali. Pomáhali místní i vysokoškoláci.
„Začínali jsme na koleni. Já jezdil opravovat kostel na kole a pan farář, díky tomu, že bylo ve Šluknovském výběžku hodně řádových sester, které sem byly násilně vystěhovány, od nich získával příspěvky. Kostel jsme začali opravovat v roce 1987 a otevírali jsme ho v srpnu roku 1988 za velké účasti věřících, sympatizantů, chalupářů, místních a také za docela hojné účasti estébáků,“ líčí Hrubý.
Postupem času zjistil, že ho oprava sakrálních památek naplňuje víc než práce učitele, kterým se po studiích stal, a dal se do „služeb“ církve. Po revoluci vystudoval teologii a v roce 1991 se z něj stal církevní administrátor, v současné době má ve své péči 15 farností na Děčínsku a Českolipsku. Jako statutární zástupce farnosti se stará nejen o to, aby kostely či fary nechátraly, ale poskytuje také duchovní podporu všem místním věřícím.
„Opravuju kostely, které mám ve své správě. Na vlastní pěst bych to dělat nemohl. To šlo za komunismu a počátkem divokých 90. let. Pak už muselo jít všechno oficiální cestou. Někdejším litoměřickým biskupům se moje činnost líbila, proto jsem na Děčínsku dostával do správy farnosti, v nichž bylo potřeba opravit kostel. Pak jsem na nich mohl začít pracovat. Většina kostelů, která se mi dostala do správy, byla v hrozném stavu. Některé neměly ani střechu – třeba v Růžové, Markvarticích, Kerharticích. Krovy kostela ve Verneřicích se nakonec také zhroutily, tak jsme je museli rozebrat, protože byly v dezolátním stavu. Na všechny tyto kostely nebylo sáhnuto od války, protože je po odsunu Němců nikdo nepotřeboval,“ uvádí Hrubý.
Rybniště, Mařenice, Jetřichovice…
Druhý objekt, který se mu podařilo zachránit, byl kostel svatého Josefa v Rybništi a opravy probíhaly v roce 1990. V roce 1991 následoval kostel svaté Máří Magdaleny v Mařenicích, o dva roky později kostel svatého Jana Nepomuckého v Jetřichovicích. V roce 1995 šlo o kostel svatého Václava v Srbské Kamenici, o tři roky později kostel svaté Máří Magdaleny v Kerharticích, v roce 2000 o kostel svatého Petra a Pavla v Růžové.
Marcel Hrubý (*1966)
|
„V roce 2003 jsme opravili kostel svatého Václava v Malé Bukovině, o pět let později kostel svatého Jana Křtitele v Horních Habarticích, v roce 2012 kostel svaté Anny v Jedlce, v roce 2014 kostel svatého Petra a Pavla v Horním Prysku, v roce 2017 kostel svatého Martina v Markvarticích a letos byla dokončena obnova kostela svaté Anny ve Verneřicích,“ přibližuje Hrubý.
Rekonstrukce verneřického chrámu trvala neuvěřitelných 17 let. Jde o jediný dochovaný kostel na Verneřicku, ostatní nechali komunisté odstřelit v roce 1975 (šlo třeba o kostel svaté Barbory ve Valkeřicích nebo kostel svaté Kateřiny Alexandrijské v Merbolticích – pozn. red.). Nové je v podstatě všechno od podlahy po střechu a bezprostřední okolí památky. Nová je také většina vybavení. Zůstal pouze původní hlavní oltář svaté Anny.
„S vybavením jsme měli trošku štěstí. Z interiéru zůstal jenom hlavní oltář a varhany, které jsme ale nakonec použili jinde, protože byly poměrně malé. V Mladé Boleslavi se však před necelými 20 lety rušil kostel svatého Bonaventury a církev ho předala firmě Škoda, která si z něj udělala vysokoškolskou aulu, a přilehlý klášter opravila. Ale nechtěla vybavení kostela. A litoměřické biskupství (pod nějž spadají i farnosti Marcela Hrubého – pozn. red.) vědělo, co s ním. Takže boční oltáře, lavice, varhany nebo křtitelnice jsem získal pro verneřický kostel,“ vypráví Hrubý.
Ačkoliv se opravy všech kostelů podařilo dotáhnout do zdárného konce, u kostela svatého Petra a Pavla v Růžové se bál, že tomu tak nebude a on přece jenom celý spadne. Před rekonstrukcí z něj byla v podstatě ruina, která ještě navíc v roce 1988 vyhořela. O rok později už byl dokonce vydán souhlas s jeho demolicí. Ke zbourání nakonec nedošlo díky revoluci. Opravy odstartovaly v roce 1996. Jenže o dva roky později se zhroutila zadní opravovaná část.
„Bylo to vlivem silných dešťů a třeba také chybějícímu základu v jednom rohu. Takže jsme to znovu dostavovali. Z toho jsem málem zešedivěl. Hotovo bylo, jak už jsem řekl, v roce 2000,“ říká Hrubý.
Komunisté do chrámu evangelíků nacpali slepice, město teď kostelu vrací tvář |
Poslední kostel, který se momentálně opravuje a čeká na otevření, je kostel Nanebevzetí Panny Marie v Arnolticích. Zdobit jej bude hlavní oltář ze zrušeného kostela svatého Bonaventury v Mladé Boleslavi.
„Ještě také obnovujeme fary v Jetřichovicích, Markvarticích a další drobné sakrální památky. V Markvarticích jde o pískovcovou kapli svatého Kříže, to byla ruina. Původně stálo pouze průčelí, protože ji místní předsedkyně národního výboru rozebrala na garáž. Dostavěli jsme ji loni a zvenku už je pěkně obnovená. Ještě musíme udělat interiér. Také se budou dávat nové plechové obrazy do 14 zastavení křížové cesty, které lemují celý areál kostela svatého Martina,“ nastiňuje Hrubý.
Další plány prý zatím nemá, sám říká, že by si možná rád trochu odpočinul, protože práce kolem opravy kostelů je vyčerpávající. Jak ale hned dodává, „nečinnost“ možná nebude trvat dlouho, jelikož ho lidé hecují, jestli by se nepustil do obnovy kostela v Nebočadech, což je okrajová část Děčína. „Uvnitř je vybydlený a nemá strop. Ovšem tento kostel není v mé správě, takže by se musel spustit proces převedení. Uvidíme, jak to nakonec dopadne,“ líčí Hrubý.
Opravy za více než 150 milionů
Kdyby měl spočítat, kolik všechny opravy spolkly peněz, odhaduje to na více než 150 milionů korun. Jen práce na renovaci posledního kostela svaté Anny ve Verneřicích vyšla na 30 milionů korun. „Za ty roky se bohužel hodně posunula hodnota peněz. Co jste opravili za milion korun před deseti roky, dneska už v žádném případě neuděláte,“ povídá smířeně.
Peníze získává od ministerstva kultury, Ústeckého kraje, obcí, pomáhají i dotace z Evropských a norských fondů, příspěvky od MAS Český sever a MAS Labské skály, Česko-německého fondu budoucnosti či biskupství v Bavorsku.
„Nesmím pak v žádném případě zapomenout na dary od lidí ze všech koutů republiky a peněžní sbírky. Třeba když se dělala sbírka na nové zvony ve Verneřicích a Arnolticích, tak jsem obyvatele v dotčených obcích obcházel, stálo mě to strašně energie a času. Jenom v arnoltické farnosti jsem obešel asi 500 domů v pěti vesnicích a vybrali jsme asi milion korun. Šlo i o peníze, kterými nám přispěly i místní obce. Ve Verneřicích se na zvony a k tomu na obnovu varhan podařilo získat něco mezi 600 až 700 tisíci korunami,“ chválí finanční příspěvky místních obyvatel Hrubý.
Stejně tak si pochvaluje pomoc dobrovolníků, bez nich by se obnova zničených kostelů neobešla a výrazně by se také prodražila. Na severu Čech se jich vystřídaly stovky, někteří se vraceli opakovaně. Většina lidí přijela z Moravy, kde žije v porovnání s „divokým“ severem více věřících, kteří mají k sakrálním památkám těsnější vztah. Ale pozadu prý nezůstávají ani místní nebo třeba studenti.
„Když jsem na Moravě sháněl finanční prostředky, místní kněží se také nabízeli, že zorganizují brigádu. Takový styčný důstojník je páter Říha v Napajedlích, ten kolem sebe shromažďuje brigádníky. Pomáhají také z Luhačovic, Lidečka nebo ze Šternberka u Olomouce,“ vyjmenovává Hrubý, odkud přijíždějí dobrovolníci.
Cena hejtmana = podraz od starostky
Léta práce na obnově kostelů nezůstala bez povšimnutí, letos na podzim získal Marcel Hrubý za svou celoživotní snahu Cenu hejtmana Ústeckého kraje. I když s nadsázkou říká, že jde o podraz starostky Srbské Kamenice Jitky Voglové, která ho na cenu nominovala.
„Vytahala ze mě fotografie kostelů, a když jsem se jí zeptal, na co to potřebuje, tak mi odpověděla, že mi to říct nemůže. Že mi to řekne časem. Tak jsem si myslel, že to bude kvůli nějaké výstavě, ale že půjde o nominaci na cenu hejtmana, to mě ve snu nenapadlo. Takže ta cena je vlastně její. (smích) Samotné ocenění mě ovšem velice potěšilo. I když nevím, jestli bych to starostce schválil, kdybych o tom věděl dopředu. Snažím se být skromný, moc nevyčuhovat, ale ve finále mi lidé gratulovali, že si to zasloužím. Je to závazek a jsem za to vděčný,“ zmiňuje dojatě.
Kostel od odsunu Němců chátral, na půdě leželo srdce zvonu z doby Rudolfa II. |
Koncem října ho ocenili také zastupitelé Verneřic a k tomu předali symbolický šek na 10 tisíc korun na obnovu místního kostela svaté Anny. „Tak mě to také moc potěšilo. Získané peníze použiju na další opravy,“ ví Hrubý, na co poputují obdržený obnos.
A jak vůbec vnímá sever Čech a „svoje“ Děčínsko z pohledu duchovního? Je realista, ví, že v porovnání s Moravou si tady lidé víru v takové míře nepřisvojí, nicméně nad nikým neláme hůl a věří, že třeba časem se to zlomí.
„Pan biskup Přibyl říkal, že když tady v litoměřické diecézi byl před 14 roky ještě jako generální vikář, a když se teď vrátil jako biskup, vidí velký pozitivní posun v myšlení lidí. Že je něco cítit ve vzduchu. I to, že lidé přijdou na Vánoce na bohoslužbu, má svůj význam. Lidé jsou během Vánoc vnímavější a třeba se nějaké semínko v podobě uchopení víry podaří zasít,“ přeje si.