Kolikáté Vánoce na zámku prožíváte?
Jana: Letos slavíme už šestnácté Vánoce na zámku. Pamatuji si, jak jsme první vánoční svátky trávili v téměř prázdné budově, obklopeni holými zdmi a vánočním stromečkem. Vytápěli jsme si ve starých kamnech. Synovi byl tenkrát rok a půl a i přes náročné podmínky to byly opravdu krásné Vánoce.
Miroslav: Byli jsem hrozně rádi, že jsme doma, byť to byla pořád stavba. Na stropě v hale nebylo vitrážové okno, ale jen igelitová plachta, takže sem šla dost zima, neměli jsme vybavenou koupelnu, ale byli jsme vděční, že jsme spolu a ve svém.
Jana: Prvních několik zim během našeho pobytu tady, obzvláště když mrazivé počasí panovalo několik dnů, bylo docela krušných.
Kde jste bydleli předtím?
Jana: V panelákovém bytě v Mostě. Manžel pracoval na rekonstrukci zámku a já se s malým dítětem cítila v tom prostředí velmi osaměle. Zjara roku 2008 jsem sbalila pár věcí a s několikaměsíčním synem jsme se přemístili natrvalo na zámek. Vařila jsem na vařiči, teplá voda tu netekla…
Teď sedíme v příjemně vytopeném a zařízeném bytě v nejvyšším patře zámku, v kamnech praská oheň. Vytápíte jen dřevem?
Miroslav: Jsou to litinová kamna z přelomu 19. a 20. století, nejsou původní ze zámku – tady se nic nedochovalo. Využíváme je k přitápění. Máme elektrokotel, ten se nám ale porouchal, než jsme ho zprovoznili, tak jsme několik dní topili jen v kamnech. Byt vytopíme na teplotu kolem 20 stupňů.
Máte nějaké zvláštní vánoční zvyky, které dodržujte právě díky tomu, že žijete na zámku?
Jana: Několik let jsme organizovali tradiční zabíjačku, která se stala oblíbeným setkáváním. Na nádvoří bylo několik stánků, předváděly se některé vánoční zvyky, hrála muzika, měli jsme živý betlém se zvířaty. Bohužel, kvůli měnícím se klimatickým podmínkám jsme museli s touto tradicí přestat. Zimy už nejsou tak chladné jako dřív a dělat zabíjačku při deseti či patnácti stupních nezvládneme.
Miroslav: Bylo to fajn, než se to zvrhlo v to, že sem šmejdské agentury pořádaly autobusové zájezdy pro seniory, kteří očekávali, že si tady nakoupí tlačenky, jitrnice, ovar...
Jana: Od covidu na Štědrý den otevíráme bránu pro naše přátele a místní komunitu. Zazpíváme si koledy, děti se mohou jít podívat a nakrmit naše daňky v oboře, uvařím kubu, svařák a navzájem si ochutnáme cukroví.
Miroslav: Jen s rodinou jdeme zapálit svíčku do kapličky, připomene si uplynulý rok a poděkujeme za vše dobré a navštívíme naše zvířata.
Splnil si sen, zachránil zámek. Rodina ale málem zbankrotovala |
Na webových stránkách uvádíte, že prohlídky zámeckého areálu nemají pevně stanovenou dobu. Je možné se sem vypravit právě i v zimních měsících?
Miroslav: Zájem o zimní prohlídky by byl, ale neorganizujeme je. Je to dáno především tím, že část vystavených historických předmětů nám byla zapůjčena a vyžadují specifické podmínky. Abychom zajistili v zimních období jejich ochranu, udržujeme v prohlídkových prostorech konstantní teplotu kolem deseti stupňů.
Zámek vlastníte od roku 1995. Bylo to jen torzo obvodových zdí, bez střech, stropů, schodišť, oken i dveří. Zámecká zahrada byla zpustlá a zarůstala nálety. Obnova trvala řadu let. Dnes je to malebná klasicistní stavba. Jaké emoce to ve vás vyvolává, když se rozhlédnete kolem sebe a uvědomíte si, co jste dokázali?
Miroslav: Když se ohlédnu zpět, tak vidím především lidi, kteří to tady s námi odpracovali. Protože to jsme nebyli jenom já či moje manželka. Byla to i rodina a celá plejáda kamarádů a řemeslníků, kteří tady nechali svůj kus řemeslnického umu.
Jana: A je to i spousta dalších přátel, kteří nám pomáhali a stále pomáhají pořádat nejen kulturní akce.
Miroslav: Musím vzpomenout na našeho kamaráda Zdeňka, který před pár týdny odešel. Byl to právě jeho nápad na zámku dělat alternativní kulturní program. Přilákat na takový program severočeské publikum sice nebylo vždy jednoduché, přesto každá taková akce mívala jedinečnou atmosféru a přinesla nám řadu neopakovatelných setkání.
Jakým způsobem financujete údržbu zámku a zajišťujete jeho provoz?
Miroslav: Historicky byly zámky spojeny s rozsáhlým hospodářstvím, které zajišťovalo jejich financování. Velké zámecké hospodářství v Korozlukách zlikvidoval komunistický režim. Od začátku tak bylo jasné, že je nutné vymyslet nějakou jinou činnost, která bude dotovat péči o památku. Jedním z významných příjmů jsou svatby, které připravujeme sami podle představ svatebčanů. Vedle toho máme já i manželka svá zaměstnání.
To s sebou však přináší i stinnou stránku, a to cizí lidi vstupující do vaší osobní zóny ve vašem domově. Jak se s tím vyrovnáváte?
Miroslav: Bylo nutné nastavit hranice, protože ne každý respektuje to, že na zámku bydlíme.
Jana: Někteří návštěvníci bohužel nerespektují, že v zámku je i soukromá část. Někteří dokonce neváhají překročit zábrany. Pamatuji si, jak jsem se jednou na schodech vedoucích do soukromého patra setkala se dvěma dámami. Když jsem je upozornila, že tato část není přístupná veřejnosti, s úsměvem mi odpověděly, že to vědí, že viděly spící děti.
Jste s obnovou zámeckého areálu už u konce?
Miroslav: Zdaleka ne. Stále je co zachraňovat, opravovat a budovat. Máme ještě spoustu nedodělaných věcí. Něco jsou sice drobnosti, ale bohužel na to nemáme dostatek času.
Jana: A také už leckde začínáme druhé kolo. Původní vize, že vše budeme mít hotové během pár let a bude to nějak fungovat, se ukázala jako nereálná. Neustále se přizpůsobujeme a hledáme cesty. Je to jako živý organismus, který se neustále vyvíjí.
Ale hlavní zámecká budova je opravená. Co vás ještě čeká?
Miroslav: Co se týká údržby, například okna už potřebují natřít. Naštěstí fasáda, kterou jsem natíral sám před dvaceti lety, stále vypadá dobře. Musíme se znovu zaměřit na park, který jsme obnovili před čtrnácti lety. Řada jasanů je napadena chorobou a postupně odumírají.
Jana: Velkou výzvou je pro nás bývalý internát, který tu postavili komunisté, když tu bylo zemědělské učiliště. Je to strašák v zámeckém parku a řešíme, jak ho nejlépe využít.
Miroslav: Každý takový projekt trvá zrealizovat vzhledem k našim finančním možnostem několik let.
Zachránili zámky v Česku. Díky odvaze a úsilí vrátili ruinám jejich krásu |
Někoho možná napadne: Žijí na zámku, ti se určitě mají...
Jana: Mnoho lidí si nedokáže představit, kolik práce a finančních prostředků stojí údržba takové památky. Pamatuji si, jak se naše dcera Anežka v první třídě ptala, proč nebydlíme v normálním domě. Dneska, když se někdo dozví, že bydlí na zámku, hned ji označí za zámeckou paní, o synovi řeknou, že je zámecký pán. Oba jsou na to už alergičtí.
Miroslav: Nemáme za sebou žádný velký kapitál, takže práce plánujeme na roky. Navíc péče o zámecký areál přesahuje hranice jeho pozemku. Vytvořili jsme novou pěší zónu, vysadili stromy a dbáme na to, aby i přístup k zámku byl příjemný.
Jaké jsou vaše největší sny spojené s budoucností zámku?
Miroslav: Vlastnictví historické nemovitosti s sebou nese velkou zodpovědnost a vnímám to jako určitou službu společnosti. Naším cílem je, aby zámek zůstal živým místem.
Převezmou jednou péči o zámek vaše děti?
Miroslav: Mohou si vybrat jinou životní cestu a pokud tak udělají, určitě jim nebudeme bránit.
Jana: Nechceme, aby se naše děti cítily být vázány povinností za každou cenu tady zůstat.
