V sociálních službách pracujete teprve pět let. Co jste dělala předtím?
Necelých patnáct let jsem pracovala v sázkové kanceláři. Tam jsem si taky prošla syndromem vyhoření. Práce mě přestala těšit, necítila jsem podporu ze strany firmy. V té době jsem měla dceru na střední škole a ta byla na praxi v azylovém domě v Mostě. Řekla mi, že se tam uvolnilo místo a jestli bych to nechtěla zkusit. A vyšlo to a v azylovém domě pracuji už pět let.

Jak se „vyhoření“ projevilo?
Absolutně nemáte chuť jít do práce. Jenom při pomyšlení, že tam musím, mi bylo zle, na zvracení. Rodina mi dlouhou dobu doporučovala, ať se na to vykašlu, ale já je neposlouchala.

Tady strach ze syndromu vyhoření nemáte?
Stát se může cokoliv, práce je to náročná, hlavně psychicky. Ale naučila jsem se odpočívat. První rok v sociálních službách pro mě byl hodně náročný, musela jsem se naučit nebrat si práci domů. Naučila jsem se čistit hlavu sportem, musím se prostě nějak vybít. Velmi důležitá je psychohygiena.

Kdybyste se dneska ocitla v podobné situaci, víte už, jak s tím naložit?
Určitě. Nenechala bych problémy zajít tak daleko, a kdybych na sobě cítila nějaké náznaky, vyhledala bych odbornou pomoc.

Co si mám představit pod pojmem sociální asistentka v azylovém domě? Co vlastně děláte?
Práce je to hodně obsáhlá, přebíráme potravinovou pomoc, rozdělujeme ji, ženám pomáháme například s hledáním školy nebo školky pro děti, lékaře. Některým radíme, jak vůbec vést domácnost, jak se starat o děti. Důležitou součástí naší práce je i emoční podpora klientkám, kdykoliv za námi můžou přijít se svými problémy nebo se jenom vypovídat. Práce v azylovém domě je týmová práce, fungujeme jako ozubené kolečko a zoubky musí do sebe zapadat. Musí spolupracovat všichni dohromady.

Most je pořád vnímán jako město s velkými sociálními problémy. Odráží se to i na počtu klientek?
Určitě, v tomto případě nabídka převyšuje poptávku. V azylovém domě máme třináct míst pro matky s dětmi, z toho jsou dvě místa určená pro nezletilé těhotné, šest míst pro ženy bez dětí a zhruba 35 míst pro děti. Většinou máme plně obsazeno. Od nového roku cítíme, že počet žen, které z nějakých důvodů potřebují pomoct, narůstá. Největším problémem jsou asi stále se zvyšující ceny za pronájem bytu. Klientky jsou často s dětmi samy a prostě to finančně neutáhnou.

Jaké je sociální složení žen v azylovém domě? Jsou to ženy „z ulice“?
Největší procento tvoří ženy, které opustil partner a nemají dostatek financí. Další významné zastoupení mají ženy fyzicky nebo psychicky týrané. Jsou i různého věku, měli jsme osmnáctiletou maminku, ale taky ženu v důchodovém věku.

Neberou jako ostudu a selhání, že svůj život nezvládly?
Někdy to tak vnímám. Když k nám klientka přijde, často si vůbec nevěří. Snažíme se vysvětlovat, že to není žádná ostuda, tohle se může stát komukoliv. Maminky chápu, taky jsem zůstala s dcerou sama. Byly jí tři roky a v jednu dobu jsem měla dvě práce, abych to zvládla. Někdy dávám sama sebe ženám jako příklad, aby si nemyslely, že jim rady udílí někdo, kdo o jejich problémech nic neví. Aby věděly, že jsem to taky neměla jednoduché. Přijde mi, že moji otevřenost ocení.

Jak dlouho u váš ženy můžou zůstat?
Zpravidla dostávají smlouvu na půl roku, pokud si během této doby nevyřeší svoji situaci, můžeme jim smlouvu prodloužit. Většinou u nás zůstávají zhruba rok. Většina žen je z Mostu nebo okolí, občas je potkávám i poté, co od nás odejdou. Některým se podařilo postavit se na vlastní nohy, to pak vidím, že naše práce má smysl.

Je vám těch žen a dětí líto? Nebo si to nesmíte připouštět?
Je mi jich líto a snažím se nepřipouštět si to. Nejhorší pro mě byl asi první rok, dneska vím, že si musím držet odstup. Ženy k nám přijdou s určitým problémem a my se jim snažíme pomoct, poradit. Ale pokud žena sama nechce něco změnit, nic s tím nezmůžu. Ke každé klientce musím přistupovat individuálně, rozhodně ji nechci přetvářet k obrazu svému a nalinkovat jí život podle mých představ. Musím ji respektovat a získat si její důvěru.

Jak je těžké získat si důvěru?
Dá se říct, že fungujeme jako vrby a poskytujeme ženám emoční podporu. Nejlépe se důvěra navazuje prostřednictvím dětí. Když si získáte děti, získáte si i jejich maminku. Proto jsou tak důležité aktivity, které dělám s dětmi. Uvolní se atmosféra a popovídání je snazší. Je jasné, že se všemi klientkami si nepadneme do oka, někdy musím být i trochu přísnější.

Už od mládí jsem věděl, že chci lidem pomáhat, říká šéf azylového domu

Nosíte si tedy práci domů?
První rok jsem si před spaním přehrávala v hlavě příběhy žen, pořád jsem se zabývala tím, jak jim pomoct změnit život. S odstupem musím říct, že to nebylo příjemné. Teď už si práci domů nenosím, ale čas od času si musím s někým popovídat. Někdy to „odnáší“ dcera nebo kolegyně.

Když se ohlédnete zpátky, měnila byste?
V sociální práci jsem se našla a neměnila bych. I když jsem si po odchodu z předchozího zaměstnání finančně pohoršila, rozhodla bych se stejně. Jsem přesvědčená, že většina lidí v sociálních službách tuhle práci nedělá pro peníze.