Prý vymýšlíte fyzikální pohádky. O čem jsou?
Ano, s pohádkovými příběhy navštěvuji mateřské školy a žáky prvního stupně základních škol. Jde o upravené známé klasické pohádky, do kterých vpašuji různé fyzikální pokusy.

Vyprávějte nějakou…
Nejčastěji vyprávím pohádku O veliké řepě. Sázení řepy představuje pokus dostat uvařené oloupané vajíčko natvrdo do lahve s užším hrdlem, než je vejce samo. Při zalévání si ukazujeme různé vlastnosti vody. Při pokusu s práškem a octem vzniká oxid uhličitý, který nafoukne rukavici, což představuje růst řepy. Pak vyrábíme kelímkový telefon, jímž přivoláváme v příběhu babičku a vnučku. Abychom přivolali zvířátka, která v příběhu pomáhají řepu vytahovat ze země, vyrobíme si píšťalku z brčka nebo ze špachtlí. Pohádka končí zazvoněním zvonce, který v mém podání představuje famfrnoch, na němž děti vyloudí zvuk podobný zvuku kachny. Nebo používám čaringu vyrobenou ze špachtle na provázku, která při roztočení vydává zvuk.

Když se řekne fyzika, tak mnozí si vzpomenou na biflování vzorečků a složitých dlouhých souvětí popisujících fyzikální zákony. Tuším, že vy učíte fyziku jinak, že ano?
Ano. Nechci, aby se děti fyziku biflovaly zpaměti, ale aby ji spíše prožívaly. Své žáky vedu k tomu, aby nad probíraným tématem přemýšleli a aby si na spoustu věcí přišli sami, tím si je lépe zapamatují a problém snáze pochopí. V hodinách proto děláme hodně pokusů. Velkou část úkolů žáci řeší ve skupinách, učí se tak i vzájemně spolupracovat. Snažím se, aby žáci nechodili na fyziku s odporem, ale aby si odnášeli zážitky a vědomosti.

Fyzika je povinným předmětem od šesté třídy základní školy. Jak vypadá úplně první hodina ve vašem podání?
Jako první se žáků ptám, co o fyzice slyšeli. Častokrát slyším, že je hodně těžká, že jim to řekli starší sourozenci nebo to slyšeli od rodičů. Bohužel řada dětí si kvůli tomu vytvoří k fyzice blok a odpor ještě před tím, než ji zažijí. Říkám jim: Děti, pojďme zapomenout na všechno negativní, co jste o fyzice slyšely a pojďte si udělat svůj názor. Na první hodině si ukazujeme také nějaké pokusy s „wow“ efektem. Neříkám jim, že fyzika je jednoduchá, ale postupně se snažíme do učiva proniknout.

S jakými ohlasy na tento způsob výuky se setkáváte?
Od žáků si nechávám dávat zpětnou vazbu, kdy mi mohou napsat, co se jim v hodině líbilo, co by chtěli změnit. Líbilo se mi, když mi jedna žákyně napsala, že fyzika se jí strašně moc líbí, i když jí vůbec nerozumí. Na druhou stranu se ale dost často setkávám s tím, že rodiče chtějí, aby se děti vzorečky biflovaly a odříkaly mi je jako básničku.

Co vás na fyzice nejvíc baví?
Fyzika nás obklopuje v každodenním životě. Hodina fyziky by neměla být o tom: Otevřete si učebnice na straně…, naučte se to, co je ve žlutém rámečku, ale o tom chtít se učit poznávat a chtít pochopit svět kolem nás. Je to učivo, které je v praktickém životě velmi užitečné a díky němu se děti učí reagovat na různé situace, například si spočítat spotřebu a cenu energií, správně odhadnout rychlost automobilu, než přejdou silnici, a mnoho dalšího.

Jak zjišťujete, jaké znalosti žáci mají? Zkoušíte před tabulí?
Asi bych to neměla říkat, ale já zkouším strašně nerada. Bez hodnocení to ale nejde, nestresuji žáky před tabulí, nechci, aby mi učivo odříkávali jako básničku. Místo toho zkouším třeba v rámci opakování probírané látky z minulé hodiny, kdy se jich ptám, a podle odpovědí dostanou žáci známku. Hodnotím také na základě desetiminutovek a písemných testů.

Sedíme ve fyzikální třídě, kde nechybí různé pomůcky. Za vámi není klasická tabule, na niž se píše křídou, ale interaktivní. Pracujete také na počítači. Jsou „chytré“ technologie velkým pomocníkem při výuce?
Někdy mě zlobí, ale je to velký pomocník. Dětem mohu na interaktivní tabuli například promítnout pokusy, které bychom nebyli schopní ve školních podmínkách provést, třeba, jak vypadá kapka vody ve stavu beztíže, dráha střely, výbuch nebo se můžeme přesvědčit, že pírko padá ve vakuu stejně rychle jako železná koule.

Co vás přivedlo k fyzice? Chtěla jste vždycky učit?
Od dětství jsem chtěla být učitelkou. Hodně mě bavila matematika a i fyziku jsem měla ráda. Na pedagogické fakultě jsem si vybrala obor matematika a fyzika. Když jsem byla na mateřské, tak láska k fyzice předčila matematiku a po návratu do školy jsem chtěla učit nejlépe jen fyziku.

Vzpomenete si ještě na svojí první hodinu, kdy jste se jako čerstvá absolventka fakulty postavila za katedru před žáky? Jak jste to prožívala?
To už je tak strašně dlouho, že na úplně první hodinu se nepamatuji. V začátcích jsem samozřejmě měla obavy, abych něco nespletla, psala jsem si do nejmenších detailů přípravy. Navíc jsem tenkrát dostala hned na začátek třídnictví, takže ta nejistota byla ještě větší. Ovšem už tenkrát jsem se snažila své žáky pro učivo nadchnout a nechala je objevovat.

Co pro vás ocenění Albertus znamená?
Jsem za něj velmi ráda a potěšilo mě, že moji práci ocenili lidé, kterých si velmi vážím. Velmi mě potěšilo i doporučení od mých kolegů a žáků, které mi napsali kvůli nominaci. U dopisu od mého bývalého žáka jsem měla slzy v očích, vyzdvihl, že hodiny fyziky a způsob výuky mu daly dobré základy a motivaci ke studiu medicíny, které i díky tomu zvládl.

Fyziku učíte nejenom žáky, ale i vaše kolegy – učitele fyziky. Je velký rozdíl vzdělávat děti a dospělé?
Někdy je to stejné. (směje se) Ale přece jen učitelé bývají nadšenější, protože ti se chtějí učit. Děti musíte nejdříve přesvědčit, „nalákat“, motivovat. S kolegy fyzikáři se setkáváme v rámci projektu Elixír do škol, kdy se navzájem inspirujeme, jak obohatit jejich výuku o nové nápady.