O knihách se mi i zdá, ale nikdy nic špatného, říká jejich restaurátorka

  12:42
Doslova mravenčí práci připomíná běžný pracovní den restaurátorky papíru Kateřiny Dlabačové. Zaměstnankyně uznávaného Regionálního muzea v Teplicích se zabývá záchrannou cenných listin a knih, na kterých se již podepsal zub času. Díky jejímu umu tak zůstanou staré listiny zachované i pro budoucí generace.

Když jí loni v létě přivezli ze Světce rozpadlou listinu z roku 1877, která byla nalezena při demolici bývalé školy v základech budovy, zdálo se, že německy psaný text už nikdo nerozluští. Papír se při sebemenším tlaku drolil, lícovou stranu pokrýval mech, plíseň a další nečistoty. 

Dlabačová to ale nevzdala. Nad dokumentem z dob Františka Josefa I., který byl vlivem zatékání vody, mikrobů, rzi a přístupu vzduchu v pokročilém stadiu degradace, strávila desítky hodin. Po několika složitých operacích, při kterých téměř 150 let starý papír namáčela, dezinfikovala, odkyselila i mrazila, se jí listinu podařilo zachránit pro budoucí generace. Podlepila ji speciálním japonským papírem a historici mohli velkou část textu přeložit. 

„Strašně moc mě to bavilo, ale mrzí mě, že se mi to nepodařilo zachránit celé. Bohužel tam byly fragmenty, které už byly prorostlé plísní a kompletně zničené,“ říká restaurátorka, díky jejíž trpělivosti a odborné práci nyní může muzeum cenný dokument vrátit starostce Světce Barboře Bažantové.

Jak náročné bylo zrestaurovat zmíněnou, téměř 150 let starou listinu?
Podobné nálezy bývají vždycky náročné. Největší problém konkrétně u této listiny byl ale v tom, že nám ji předali strašně pozdě. Když se totiž něco vyndá po letech z podobné schránky, na vzduchu to strašně rychle pracuje. Proto je potřeba, aby se to k nám dostalo co nejdříve. Čas je v těchto případech zcela rozhodující. Tady už bohužel nešlo zachránit všechno, některé fragmenty byly v šíleném stavu a velká část listiny chyběla úplně.

O jak cennou listinu se jednalo?
Je to zakládací listina k položení základního kamene školy ve Světci, která pochází z roku 1877, z období vlády Františka Josefa I. Text je psaný německy, ale bohužel jeho určité části chybí. Spolu s několika mincemi byla složená v kovové krabičce. Část s pečetí ležela na spodní straně nádoby, takže se zachovala lépe. Její střed byl ale úplně vyžraný od plísně. Byly tam takové černé chomáčky, papír byl místy hodně zeslabený anebo chyběl zcela.

Kateřina Dlabačová

Restaurátorka papíru Kateřina Dlabačová při práci.

Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Praze v Hellichově ulici, obor konzervátorství a restaurátorství.
Poté zahájila studium Vysoké školy pedagogické v oboru výtvarná výchova pro ZŠ, SŠ a ZUŠ a pak 3 roky Vyšší odborné školy pedagogické ve Svatém Janu pod Skalou.
Od roku 2011 pracuje v Regionálním muzeu v Teplicích na pozici restaurátorky papíru. V oboru je uznávanou odbornicí. Pravidelně se zúčastňuje konzervátorských a restaurátorských seminářů, při práci čerpá z odborné literatury a postupy konzultuje s kolegy z jiných institucí
Je křesťanka. Má dvě dcery ve věku 13 a 19 let

Kolik času vám restaurování dokumentu zabralo?
Dělala jsem to na etapy. Listinu jsme dostali loni na konci léta a pracovala jsem na ní do letošního března, takže se dá říci, že déle než půl roku. Nejnáročnější to bylo na samotném začátku, protože na dokumentu je zastoupeno více záznamových prostředků – inkoust, razítka. Pokud by byl vlastní text rozpustný ve vodě, pak by při namočení hrozilo, že by se mohl rozpít. Musela jsem proto nejprve udělat zkoušky. Naštěstí bylo vodou ředitelné jen jedno razítko. Takže bylo možné pracovat obvyklým způsobem.

Jak probíhaly samotné práce na restaurování papíru?
Musela jsem postupovat opatrně vzhledem k vysokému stupni degradace papíru a obrovskému množství fragmentů. Nejprve jsem listinu vydezinfikovala a dala ji zmrazit, abych zastavila pokračující degradaci. Mezitím jsem zvážila, jakým způsobem to budu dělat. Zvolený postup zahrnoval koupání ve vodní lázni, odkyselování a podlepení tenkým japonským papírem z obou stran dokumentu. Kolik jsem nad tím celkem strávila času, to nevím. Nejvíce mi ho ale určitě zabralo samotné skládání textu, které jsem dělala podle fotografií.

Proč jste musela dát listinu zmrazit?
Bylo nutné listinu očistit a po pečlivé přípravě jsem měla několik skupin fragmentů a samotnou listinu, které jsem postupně koupala a odkyselovala a následně velice opatrně z obou stran očistila od porostů, rzi a ostatních nečistot. Čas, po který je možné historický papír zpracovávat namočený, je omezený. Běžně pak následuje srovnání a podlepení japonským papírem a závěrečné lisování. 

V tomto případě byla práce tak náročná, že se během jednoho dne nedalo vše stihnout, bylo proto nutné ještě před sestavením a zpevněním japonským papírem dát všechny části zmrazit. To umožnilo následně postupné skládání a v konečné fázi oboustranné podlepení japonským papírem. Na lícové straně byl použit tenký japonský papír, který umožňuje čitelnost textu.

Jak často se dostanete k takto vzácným listinám?
To je opravdu perlička, to se stane jen několikrát za život. 

Vám se ale něco podobného poštěstilo už v roce 2017, kdy jste restaurovala přes 80 let staré vzkazy nalezené při rekonstrukci teplického zámku...
Ano. Tehdy se jednalo o dva dopisy, jež byly nalezeny při opravě Kolostůjových věžiček. Šlo o německé listiny z roku 1936, tedy z doby, kdy teplické panství vlastnil kníže Alfons Clary-Aldringen. Tyto listiny se k nám ale dostaly hned po nálezu, takže to šlo mnohem lépe, papír nebyl tak zničený. Byly to dva texty – jeden o tom, jaká tehdy byla doba, a ve druhém byli vyjmenováni všichni podílející se na opravě věžiček. První napsal generální ředitel panství Clary-Aldringenů.

Co dalšího zajímavého jste restaurovala?
Například papírový terč na dřevěné podložce, který byl v minulosti také zplesnivělý. Papír už byl hodně sežraný, ale na první pohled to nebylo vidět, protože byl zapůjčený z instituce, která měla vhodný suchý depozitář. Na tomto terči jsem se díky menší nehodě v závěru práce naučila dovednostem, které mi nyní pomohly při restaurování zakládací listiny. A tak hned, jak jsem ji viděla, mi bylo jasné, že je potřeba promyslet vše předem a připravit všechno do posledního detailu. 

Ale zajímavé jsou pro mě třeba ex libris Josefa Váchala, které máme ve sbírkách a které postupně konzervuji od roku 2014. V tomtéž roce bylo zajímavé restaurování bankovek z let 1806 a 1811 a barevné litografie Vojtěcha Sedláčka na transparentním papíře s názvem „Žně“, vše bylo taktéž velmi poškozeno. V roce 2016 pak olejomalba na pauzovacím papíře „Okolí Tripolisu“ W. Kietze, který byl poškozený a část chyběla. A velmi mě bavilo v roce 2018 dezinfikování a restaurování pastelového obrazu „Podobizna ženy“, to byla také zajímavá detailní a zdlouhavá práce pod lupou a s výsledkem jsem spokojená.

Nedávno jste restaurovala i vzácné svazky z oseckého kláštera. Jak to probíhalo?
To nebylo restaurování, ale spíše očista a dezinfekce knih v rámci preventivní péče. Jsou to nutné opravy, které se dělají proto, aby se kniha nepoškozovala dál, aby mohla být dál uložena na daném místě. Když by v nich někdo listoval, dál by se ničily. Nebo naopak, když jsou rozežrané od plísně nebo od červotoče, musí se opravit, aby se úplně nerozpadly. 

Velkou část knih jsme loni očistili přímo na místě v klášteře, jednalo se asi o dva tisíce svazků. Byla zahájena plánovaná systematická očista knihovny v bývalém cisterciáckém klášteře, kterou máme ve správě. Svazky jsou také zpracovávány historikem. Vysávání a očista byly provedeny i u části rukopisů, zatím je kompletně stranu po stránce očištěno něco kolem 250 svazků.

Restaurování jednoho ze svazků z oseckého kláštera.

Jak probíhá restaurování knihy od počátku až do konce?
Když je papír plesnivý, jako první se udělá dezinfekce. Jinak se vždy začíná focením a popisem. Je třeba zdokumentovat, jak to vypadalo před zahájením prací, změříme její rozměry a popíšeme charakteristické znaky. Na základě popisu a průzkumu se pak dělají různé zkoušky a volí se postup restaurování – jestli se bude kniha úplně rozebírat, nebo zda se bude opravovat v bloku. 

Co nejvíce se dbá na to, aby se zachovalo původní šití, i kdyby byly poškozené stránky. Je to kupodivu ještě delší a náročnější, než kdyby se celá kniha rozebrala a přešila. Někdy se ale rozebrat musí a pak je potřeba stránky vyčistit od prachu, vykoupat ve vodě a odkyselit. Listy se opraví, naskládají zpátky do složek a kniha se znovu sešije. A nakonec se opraví desky, na které se pak vrací původní potah. Součástí práce bývá výroba ochranného pouzdra a restaurátorská zpráva s fotodokumentací.

Nastínila jste, že často využíváte japonský papír. Proč?
Je vyráběn z kvalitního materiálu. Má velmi dlouhá vlákna a je velmi tenký a pevný. Většina těch nejkvalitnějších je opravdu dovážena z Japonska, ceny archů jsou ale vysoké. Jeden stojí třeba i několik stovek korun.

Jaké další „vychytávky“ při restaurování papíru ještě používáte?
Například ultrazvukový vyvíječ páry, kde mohu zvolit různou intenzitu páry a kde si mohu nastavit potřebnou teplotu. Pomáhá mi například ve chvíli, kdy potřebuji něco rozlepit, odstraňují se tím třeba klihové pásky. S jeho pomocí se ale dají i rozmývat zatekliny, odstraňovat fleky a skvrny.

Zdá se, že restaurování papíru je mravenčí práce. Kolik hodin denně strávíte v dílně?
Bývám tu od rána do půl šesté. Když není zima, během roku jezdíme dvakrát týdně do kláštera v Oseku a pak ještě docházím také do depozitáře na teplický zámek. Takže je to opravdu jak kdy.

Nezdá se vám pak v noci o papíru, listinách a knihách?
Někdy ano, ale nic špatného. Já nad prací často přemýšlím i doma.

Když čtu na sociálních sítích muzea ohlasy k vaší práci, lidé vás hodně chválí. Těší vás to?
Samozřejmě mě to těší a jsem ráda, pokud jsou s mou prací lidé spokojeni. Pracuji s mnoha výjimečnými lidmi a vážím si jich. Těší mě, když se mi něco povede. A když restauruji nějakou zajímavou věc a můžu se na tom něco naučit. Hodně mě to baví a jsem ráda, že můžu pracovat v oboru.

Odkdy vůbec pracujete pro Regionální muzeum v Teplicích?
Od roku 2011. A jsem za to ráda. Poznala jsem tu dobré, hodné, vstřícné a zajímavé lidi. Škoda jen, že řada z nich už tady, třeba kvůli vysokému věku, skončila. Kolektiv se částečně obměnil.

Ovlivnila vaši práci nějak pandemie koronaviru?
Částečně jsme museli přerušit spolupráci s lidmi z hlavní budovy muzea (Dlabačová pracuje v archeologickém depozitáři v Sobědruhách – pozn. red.). Nejvíce se to ale dotklo výstav. Je mi líto, že lidé neviděli některé výstavy, které byly nakonec jen v online prostoru. Přitom některé z nich jsme připravovali opravdu dlouho.

Autor: