Získala jste ocenění Pečovatelka roku 2024, co to pro vás znamená?
Je to velmi milé. Jsem ráda, že je vidět, že svou práci dělám ráda a že to tak vnímají i další. Měla jsem možnost zažít něco, co člověk nezažívá každý den. Sice jsem z toho měla velký stres, ale bylo to nádherné. Bylo krásné slyšet na vyhlašování své jméno.
Pracujete jako vedoucí Sociální rehabilitace Diakonie ČCE – Střediska křesťanské pomoci v Litoměřicích, mohla byste popsat, co vaše práce obnáší?
Naše služba je určena pro lidi s handicapem, se kterými pracujeme jak v terénu, tak i ambulantně. Máme lidi s mentálním postižením, s duševním onemocněním, s tělesným handicapem i s kombinovaným postižením. Vedle práce vedoucí se starám také o několik klientů, ale s každým dělám něco jiného. Jednoho připravuji na práci a hledám mu zaměstnání, s druhým vyřizujeme invalidní důchod, s dalšími trénujeme vaření nebo cestování hromadnou dopravou. Je to různorodé a vždycky to vychází z potřeby klienta.
Sociální pracovníci často řeší chyby politiků či ekonomů, říká pedagožka |
Mohla byste přiblížit práci sociální rehabilitace?
Často si nás lidé pletou s lékařskou rehabilitací. V sociální rehabilitaci s lidmi fyzicky necvičíme, ale pomáháme jim, aby se co nejlépe začlenili do normálního života. Škála pomoci je hodně široká, protože chodíme s klientem také do jeho prostředí, do domácnosti, k lékaři, trénujeme nakupování nebo cestování. Děláme vše, co klient potřebuje, aby zvládl samostatně fungovat v běžném životě.
Litoměřická Diakonie má ale i řadu dalších aktivit, o jaké další klienty a jak se stará?
Vedle sociální rehabilitace máme centrum denních služeb, sociálně terapeutické dílny, podporu samostatného bydlení nebo chráněná pracoviště. To je například keramická, šicí, kompletační a nábytková dílna nebo litoměřická čajovna Hóra či restaurace Klobouk v Terezíně.
Po začátku války na Ukrajině jste se začala věnovat také pomoci ukrajinským uprchlíkům, jak se tato práce liší od vaší běžné práce?
Uprchlíkům jsme začali pomáhat zejména s tím, aby se mohli začlenit do běžného života. Zapojila jsem se do toho, protože to bylo podobné práci, kterou děláme s našimi klienty. Protože mám tetu z Ukrajiny, využila jsem také její jazykové znalosti, abych s uprchlíky dokázala dobře komunikovat. Pomáhali jsme uprchlíkům vyřizovat věci na úřadech, v bankách nebo u lékařů.
Jak jste se dostala k sociální práci?
Začala jsem studovat ekonomii, ale časem jsem si uvědomila, že to není práce, kterou bych chtěla dělat celý život. Hledala jsem něco, co mě bude více naplňovat. Přešla jsem na pedagogickou školu a několikrát jsem se v rámci praxe dostala do Diakonie. Líbila se mi sociální práce a viděla jsem v ní velký smysl. Hned po škole jsem proto do Diakonie nastoupila a pracuji tu už desátým rokem.
Co vás na sociální práci nejvíce baví?
Nejvíce mě baví její pestrost. Mám možnost navštívit mnoho různých míst, kam bych se normálně nedostala. S klienty totiž chodíme do firem, kde si mohou vyzkoušet práci. Sociální práce mi tak otevřela velké obzory v mnoha oblastech.
Senioři, to jsou často mladé duše, vypráví oceněná pečovatelka |
Co naopak považujete za největší úskalí sociální práce?
Práci nám ztěžuje, že ne vždy je dostatek financí. Zátěží je i nadměrná administrativa.
Co byste do budoucna přála sociální práci?
Sociální práci bych přála více lidí, kteří to dělají s láskou, změnu přístupu úřadů a větší porozumění veřejnosti, že pomáháme lidem v jejich těžkostech. Nikdo z nás totiž neví, kdy se dostane do situace, že bude pomoc potřebovat.
