Truhlář vrací tvář cennému glorietu. Dřevo vysychalo sedm let, popisuje

  8:52,  aktualizováno  8:52
Historicky cenný barokní gloriet v zahradě zámku Milešov na Litoměřicku se po letech chátrání a devastace dočkal nových oken a dveří. Pro památkově chráněnou stavbu je vytvořil truhlář Štěpán Elis. Protože letohrádek patřil k nejvznešenějším stavbám své doby, použil materiály a technologie, jež dnešním návštěvníkům věrně přiblíží i ty nejmenší detaily.

Truhlář Štěpán Elis u jednoho z oken v barokním glorietu v Milešově | foto: Pavel Křivohlavý, MF DNES

Gloriet byl léta v zuboženém stavu. Když jste sem přišel, byly tu ještě nějaké zbytky dveří a oken?
Byly tady jenom zbytky po nevhodné rekonstrukci, která proběhla v 70. letech minulého století. A jednalo se pouze o dva fragmenty, vše ostatní chybělo. Tenkrát však byla okna a dveře osazena hodně neodborně, takže to ani nevadilo.

Gloriet v Milešově

  • Pavilon s centrálním sálem byl postaven v letech 1701–1708 na přání Jana Leopolda Hrzána Kaplíře z Harrasu a Sulevic.
  • Gloriet má v přízemí grottu a nad ní jsou vedle centrálního sálu umístěny dva postranní sálky. Vnitřní výzdoba sálů pochází z roku 1739 od malíře Josefa Františka Čecha. Motivy figurálních scén vycházejí z antické mytologie.
  • Štuky na fasádě zachycují pelikána otevírajícího si zobákem hruď, kterou krmí mláďata. Objekt je zastřešen mansardovou střechou, která je jednou z nejstarších v Čechách.
  • Stojí v zámecké zahradě, která byla založena už v renesanci a barokně upravena za Kaplířů z Harrasu v 60. letech 17. století.
  • Majitelem zámecké zahrady a glorietu je obec Velemín.
  • Gloriet patřil k zámku Milešov, který byl původně jako hrad postaven ve 14. století. Roku 1420 hrad koupil rod Kaplířů ze Sulevic, kteří prováděli stavební úpravy. Renesanční zámek nechal v 17. století Zdeněk Kašpar Kaplíř barokně přestavět podle projektu Antonia della Porty.
  • Zámek dlouho sloužil jako domov důchodců a nyní jej jeho vlastník, Ústecký kraj, prodává v dražbě.

Okna a dveře jste tedy vyráběl pouze podle starých fotografií?
Z památkového ústavu v Praze mi předali nejen dochované fotografie, ale zpracovali i vizualizace a návrhy, jak by vše mělo vypadat. Návrhy ale byly příliš obecné, chybělo v nich třeba dělení oken příčkami a řada dalších detailů. Bylo nutných ještě několik sezení s památkáři, kdy jsme řešili nejen členění oken, ale i styl otvírání, barevné odstíny a členění kazet.

Jak jste se tedy nakonec dopracovali k tomu, jak má vše vypadat?
Při dřívější neodborné rekonstrukci byly použity nepůvodní konstrukce, nevhodné materiály a povrchové úpravy. O to se vůbec nešlo opřít. Museli jsme se pustit do „archeologické“ práce, kdy se postupovalo proti proudu času a hledalo se, jak to asi mohlo vypadat a co si kdo pamatuje. Protože se toho ale moc nedochovalo, památkáři různé detaily porovnávali s jinými dochovanými stavbami.

Musíme si však uvědomit, že ani tenkrát nebyly všechny stavby stejné. Památkařina také není exaktní věda, ale hodně se opírá o pocity. Barvy, odstíny a profilace se probírají na schůzi vícero lidí, kteří se dohadují, jak to bude. Další věc je, že ne vždy se památkáři shodnou.

Jakou konstrukci oken jste nakonec použil?
Jedná se o jednoduchá okna, která jsou podle památkářů z velké části dobová. Jsou v nich totiž použita skla, která jsou upravená tak, aby vizuálně evokovala 18. století. Zjednodušeně řečeno, jedná se o tvarově a materiálově identická historická skla, při jejichž výrobě ale nebylo použito olovo. Můžeme říci, že se jedná o věrné repliky.

Takováto skla ale nelze běžně zakoupit. Jak se je podařilo získat?
Oslovil jsem několik menších sklářských dílen, aby vytvořily vzorky. Nejlepší sklo a nejvěrohodnější povrch vyrobila sklárna z klasického plamenného skla, které se zahřálo v peci, následně lehce zdeformovalo a nechalo vychladnout nikoli v cínové lázni, ale ve speciálním sušáku. Okenní tabulky tak nemají dokonale rovný povrch dnešních moderních skel, ale vypadají opravdu jako ta barokní.

A jaké dřevo jste použil na výrobu oken?
Stejné, jaké zde bylo použito původně, tedy dřevo dubové. Gloriet byl totiž stavbou velkého významu a vyšší cenové kategorie. Proto se při jeho stavbě používaly materiály, které na obyčejných historických špejcharech (sýpky, pozn. red.) a stavbách běžného užití nenajdeme. Další zajímavostí byly olejové nátěry, které byly nanášeny štětcem. První vrstva je impregnační fermežová, na ní je základní vrstva a nakonec následují vrchní vrstvy.

Jak moc vyschlé dřevo se používá na takovéto historické obnovy?
Na truhlářské zpracování venkovního použití je potřeba dvanáct a méně procent vlhkosti. Realizace této stavby však probíhala dosti dlouho, takže jsme nakoupený materiál mohli nechat dobře vyschnout. Podařilo se nám ho dostat až na šest procent vlhkosti. Po rozřezání na pile dřevo vysychalo sedm let.

Kolik oken a dveří, jejichž repliky jste dělal, se v glorietu nachází?
Základních oken je v pavilonu deset. K tomu jsou v horní části stavby ještě čtyři oválná okna a ve spodní části dvě sklepní, která mají trochu jinou konstrukci a členění. V hlavním prostoru glorietu jsou čtvery interiérovo-vchodové dveře a dole dvoje vchodové dveře do sklepní krypty.

Gloriet už není strašidelná kulisa. Obec mění barokní klenot Českého středohoří

Kolik času vám výroba replik zabrala?
Vzhledem k tomu, že je tu oken docela hodně, to zabralo dva měsíce čistého času. V realitě, když vezmeme v potaz použité technologie, to vyšlo na více než dvojnásobek. Olejové barvy, s nimiž jsem pracoval, totiž schnou mnohem déle než moderní laky.

Co se bude dělat dále?
Začištění oken, to ale musí splňovat nároky památkářů. Firem, které to umějí a mohou dělat, není mnoho. A to není vše. Osadili jsme okna, ale část jsme zase museli demontovat, protože dole v kryptě probíhají stavební úpravy, které by mohly nová okna poškodit. Až budou tyto stavební práce hotové, čeká nás opětovné osazení oken a dveří. Teprve poté bude možné pokračovat s dalšími pracemi na obnově památky.

4. srpna 2024