Když devítiletý Tomáš z Mostecka nastupoval do čtvrté třídy, byl to už třetí rok po sobě na jiné škole. Rodina se několikrát musela vystěhovat, protože nezvládala platit nájem a energie. Dluhy rostly a s nimi i stres rodičů. Tomáš ztratil kamarády i jistotu domova.
Jeho maminka se živí příležitostnými brigádami, otec je dlouhodobě bez práce. Splátky, které nešlo „utáhnout“, skončily u exekutorů. Dnes je Tomáš tichý, má problémy se soustředěním, a když se ho spolužáci ptají, proč nikdy nejel na školní výlet nebo proč nechodí na kroužky, odpovídá stručně: Máme dluhy.
Ubývá exekucí i dlužníků, roste ale podíl lidí s více exekucemi, ukázala mapa |
Tomášův příběh není výjimkou, v Ústeckém kraji je podobných osudů nespočet. Podle Mapy zadlužení, kterou vytvořily Institut prevence a řešení předlužení a agentura PAQ Research, tu bylo v druhém čtvrtletí letošního roku 85 558 lidí v exekuci, přičemž celkový počet exekucí činil 497 596. Loni za druhé čtvrtletí to bylo 89 tisíc osob a téměř 586 tisíc exekucí. V roce 2023 pak ve stejném období bylo v exekuci skoro 93 tisíc lidí a jejich celkový počet činil 633 528.
Čísla z posledních let sice ukazují poměrně příznivý trend, tedy ubývání počtu exekucí, nicméně když přijde na podíl osob v exekuci, drží Ústecký kraj již roky ve srovnání s ostatními regiony smutné prvenství. Letos ve druhém čtvrtletí tu tento poměr činil 12,5 procenta. Například v sousedním Karlovarském kraji to bylo 11,2 procenta, v Libereckém 8,1 procenta a Středočeském 5,2 procenta. Republikový průměr je 6,6 procenta.
Pro mnoho rodin tak exekuce stále znamenají trvalou zátěž, ze které není snadné uniknout. A spolu s rodiči tuto realitu prožívají i jejich děti.
„Špatná finanční situace vnáší do atmosféry v rodině nejistotu a značné napětí. Nervozita se pak přenáší i na děti,“ vysvětluje psychoterapeutka Lenka Suchá. Dlouhodobý stres podle ní ovlivňuje psychiku i budoucí životní šance dítěte. „Finanční nejistota může výrazně narušit sebevědomí a ambice. Odborně se tomu říká naučená bezmoc. Pokud vyrůstáte v prostředí, kde nevidíte možnost změny, ztrácíte motivaci. Ani vás nenapadne, že by život mohl vypadat jinak,“ přibližuje.
Pro děti vyrůstající v zadlužených domácnostech to znamená nejen nedostatek financí, ale i pocit méněcennosti. Přicházejí do školy bez pomůcek, svačiny nebo vhodného oblečení. Nemohou se účastnit škol v přírodě, výletů ani kroužků. Stydí se pozvat spolužáky domů, protože vědí, že jejich rodina žije jinak než ostatní. Často se stávají terčem posměchu a šikany.
Ignorovat exekuci se nevyplácí, říká advokátka. Co čekat a jak se bránit? |
„Pokud je rodina silně zadlužená a má minimální příjmy, dává samozřejmě přednost zaplacení nájmu a jídla. Na školní pomůcky nebo školní akce už peníze nezbývají. Děti pak nemají stejné šance jako jejich spolužáci,“ říká Vlasta Džudžová, dluhová poradkyně z neziskové organizace Člověk v tísni. Trpět navíc může i prospěch a docházka – když rodiče nemají ani na dopravu, dítě do školy jednoduše nepřijde. „Pokud rodiče nemají peníze na učebnice, dítě zaostává,“ dodává Džudžová.
A psychické následky jsou ještě výraznější. Objevuje se úzkost, uzavírání se do sebe, někdy agrese, nebo dokonce drobné krádeže. „Pokud se dítě dlouhodobě cítí méněcenné, jeho vztah k budoucnosti se deformuje. Může propadnout pocitu, že nic nemá cenu,“ varuje psychoterapeutka Suchá.
Podle Anny Seidlové z Člověka v tísni je obrovský rozdíl mezi rodinami, které se snaží svou situaci zlepšit, a těmi, které už rezignovaly. „Pokud rodiče chtějí, aby děti chodily na kroužky, měly pomůcky nebo jely na tábor, je to snazší. Tam, kde už rodiče rezignovali, je podpora složitá a často bez výsledku,“ nastiňuje.
„Ať se víc zapojí stát i kraj“
Ačkoli školy a neziskové organizace nabízejí pomoc, bez motivace rodičů je cesta ven téměř nemožná. Odborníci se proto shodují, že stát i kraj musí aktivněji zasahovat. Nejde jen o podporu, ale i o prevenci, aby se dluhy nepřenášely na další generaci – ať už půjde o zmíněnou naučenou bezmoc, nebo třeba o situaci, kdy rodiče zemřou a dluh dědictvím přejde na dítě.
Podle ministerstva školství vyrůstá v celé republice mezi 110 až 360 tisíci dětí v rodinách zatížených chudobou nebo exekucemi. To představuje šest až 18 procent dětské populace. Ústecký kraj patří k nejpostiženějším lokalitám. Tisíce dětí zde žijí v prostředí, kde se zadluženost předává z generace na generaci. Zároveň právě tento region má nejvíce dětí odebíraných do pěstounské či ústavní péče – až třikrát více než například Zlínský kraj. Výzkumy jasně ukazují: čím vyšší je podíl lidí v exekuci, tím častěji dochází k odebrání dětí z rodin.
„Děti musí dostat zkušenost, že život může vypadat jinak. Potřebují naši trpělivost a pochopení. Jen díky tomu mohou překonat deficit, s nímž do života vstupují,“ popisuje psychoterapeutka Suchá.
Podle odborníků je však nutné, aby se více zapojil stát i kraj. „Rodiny s dětmi by měly mít rychlejší cestu k oddlužení a větší podporu v prevenci zadlužení. Potřebujeme, aby děti vyrůstaly v prostředí, které jim dává šanci, ne aby se staly další generací dlužníků,“ shrnuje Seidlová.
Příběhy s nadějí na lepší časyZtratila práci Klára, pětatřicetiletá samoživitelka, se dostala do dluhů po ztrátě práce. Několik měsíců zvládala splácet, ale pak už nezvládla ani nájem. Exekuce narůstaly a hrozilo, že přijde o byt. Až díky pomoci neziskové organizace se podařilo zahájit oddlužení a nastavit splátkový kalendář. Klára si našla stálou práci v obchodě, dnes pravidelně splácí a rodina zůstala bydlet. Její syn se vrátil k fotbalu a dcera začala chodit do kroužku keramiky. „Po dlouhé době mám pocit, že máme budoucnost,“ říká. Nevýhodné půjčky Manželé Novotní se zadlužili kvůli nevýhodným půjčkám, které jim nabízely rychlé řešení. Ale dluhy je dostaly na samé dno. Děti nejezdily na výlety, neměly školní učebnice a doma panovalo napětí. Obrat nastal až ve chvíli, kdy škola rodinu propojila s neziskovou organizací Člověk v tísni. Ta jim pomohla s oddlužením. Děti začaly chodit na doučování a do kroužků, dostaly i potřebné pomůcky. „Najednou nebyly odstrčené, vrátila se jim radost,“ uvádí maminka. Tatínek našel práci a rodina se pomalu stabilizuje. Rodině pomáhal už jako student Petr vyrůstal jen s mámou a sestrou. Peněz bylo málo, a tak začal už při škole chodit na brigády. „Chtěl jsem, aby máma nemusela pořád říkat, že na nic nemáme,“ vzpomíná. Nastoupil na praxi do autoservisu, kde si začal vydělávat první peníze. Část nechával doma, aby rodina zvládla zaplatit základní věci. Po vyučení mu zaměstnavatel nabídl stálé místo. Dnes už má Petr pravidelný příjem, pomáhá sestře s učením a říká, že se už necítí bez šance. |