Podle Martina Veselého, historika z ústecké univerzity, ano. Mělo. Nálety na dnešní Ústecký kraj představovaly pro nacistické Německo, pod které oblast spadala, v rozjeté válečné mašinérii přinejmenším komplikaci. Jedním dechem však odborník dodává, že útoky ze vzduchu byli nejvíce postiženi civilisté. Ti trpěli nejvíc.

Vraťme se však nyní do prvních let konfliktu, kdy byl v severozápadních Čechách, tehdy Sudetské župě, ještě poměrně klid. „V té době byla Sudetská župa vlastně oblastí odlehlou a v případě plánování náletů si Spojenci museli velmi jasně říct, zda to má ekonomický smysl. Bylo to daleko a nebezpečí, které číhalo po cestě i při náletu, bylo enormní,“ vypráví Veselý. Region proto Spojenci nechávali dlouho na pokoji.

Vše se však změnilo s rokem 1944. „Američané přicházejí s tím, že mají recept, jak Německo dostat na kolena, a tím receptem mělo být bombardování závodů, které vyráběly umělý benzin,“ popisuje Veselý.

Němce již dlouhou dobu trápil nedostatek přírodní ropy, a proto už od 20. let stavěli závody pro výrobu umělých paliv z hnědého uhlí. „Šlo o takzvanou hydrogenaci. Jednoduše řečeno se ze čtyř tun hnědého uhlí složitým chemickým procesem vyrobila tuna paliva,“ přibližuje historik.

Jeden z výrobních závodů se začal v roce 1939 budovat i v Záluží u Mostu. Sudetenländische Treibstoffwerke (STW) patřil k nejmodernějším a největším provozům – a proto se na jaře 1944 okamžitě ocitl v hledáčku spojeneckých letců.

Do března 1945 zažila chemička 17 náletů. Hned ten první z 12. května 1944 zcela vyřadil závod z provozu, a byť opravy začaly už další den, pohybovala se produkce rafinérie i po půl roce na pouhé třetině původního objemu, a to i vinou dalších leteckých útoků. Snad nejintenzivnější nálet podniklo britské letectvo v polovině ledna 1945. Prakticky všechna zařízení v závodě byla zničena či alespoň poškozena, podle svědků v onu noc snad hořela i země. Poslední bomby pak na komplex dopadly v noci z 5. na 6. března 1945.

Před osmdesáti lety zaskočil Prahu nálet. Spojenci omylem zabili 701 lidí

Nálety však nebyly ničivé jen pro závod, ale samozřejmě i pro ty, kteří zde pracovali a bydleli v okolí. Ne vždy se letci trefili přímo na cíl, třeba vinou špatného počasí, a bomby proto dopadaly i na blízká města a vesnice.

„Problém byl zejména v tom, že tady zoufale chyběly nějaké bezpečné protiletecké kryty,“ vysvětluje Veselý. Přibližuje, že vzhledem k tomu, že nebezpečí v Sudetské župě zpočátku nebylo akutní, tu byly pouze provizorní kryty či třeba ochranné zákopy. „Prostě nic přímo bezpečného. V okamžiku, kdy se v roce 1944 začínají ve větším stavět takzvané štolové kryty, bezpečné, tak už je vlastně pozdě. Spousta lidí v ohrožených oblastech se neměla kam schovat,“ nastiňuje situaci.

Lidé se tak ukrývali třeba v lesích, případně sfárali do těžebních šachet. „Ale to mohl být průšvih, jak se ukázalo 24. srpna 1944, když se jeden sestřelený bombardér zřítil přímo na šachtu Alexandr,“ říká historik. Při dopadu letadla se totiž přetrhlo těžní lano, které slouží k vytažení lidí z hlubiny na povrch, a ti tak zůstali uvězněni v podzemí. Zpátky na denní světlo se dostali poté, co absolvovali pětikilometrový pochod podzemím do nedalekého Dolu Nelson. Jako zázrakem celou událost všichni přežili.

14 fotografií

Cílem spojeneckých letců však nebyla jen chemička v Záluží – na jaře 1945 přišla změna strategie a místo na závody na výrobu benzinu se zaměřili na dopravní uzly. „V únoru byly zničeny Drážďany jako důležitý železniční cíl. V česko-saské oblasti už pak zbývaly jen dva opravdu velké železniční uzly pro přesun materiálu, wehrmachtu a podobně, a to byl Chomutov a Ústí nad Labem. Takže tam v dubnu mířily další nálety,“ vypráví Veselý.

Bombardování Ústí nad Labem přišlo 17. a 19. dubna. Prvotním místem pro shoz bomb byla oblast od seřaďovacího přes západní po hlavní nádraží a také mosty přes Labe. Při druhém náletu explodovaly pumy kromě nádraží také v zajateckých táborech, přístavu, ve středu města i v jiných městských čtvrtích.

„Uvádí se, že při těch náletech byla zničena zhruba jedna pětina bytového fondu města,“ říká Veselý. Kolik lidí při bombardování zemřelo, však dodnes není zcela jasné. „Mohlo se totiž stát, že pokud ten dopad pum byl blízký, po těch lidech nemuselo zbýt vůbec nic. V podstatě zmizeli,“ podotýká historik s tím, že dnes znají odborníci jménem zhruba pět set obětí.

Dne 19. dubna nad ránem proběhl i nálet na Chomutov. Město už za sebou několik bombardování mělo, toto však bylo nejničivější. Výsledkem útoku bylo naprosto rozbombardované nádraží, z celkem 37 kolejí zůstaly sjízdné jen tři. Pumy přímo zasáhly provozní dílny, depa a výtopnu, která pod sebou pohřbila 42 lokomotiv. Nálet zasáhl i zdejší průmyslovou zónu a vyžádal si výpadky hned v několika závodech, mezi nimi i Poldi-Hütte. Při útoku podle německých materiálů zahynulo 270 lidí, obětí však mohlo být podle zprávy o bombardování více, protože ještě nebyly prohledány všechny budovy.

V celé Říšské župě Sudety si pak mohly spojenecké nálety v posledních letech války podle Veselého vyžádat zhruba pět tisíc životů, byť historik doplňuje, že je číslo jen odhad – k přesné cifře zatím nikdo nedošel. Nálety však nepřinesly jen oběti, ale i kýžené výsledky pro Spojence.

„Němci v důsledku strategického bombardování museli řešit obrovskou spoustu problémů – co s průmyslem, co s městy, co s lidmi, kteří přišli o přístřeší, jak vůbec své lidi ochránit. Museli investovat obrovské množství prostředků, pracovních sil, času, čeho si vzpomenete, aby Německo nějakým způsobem drželi i navzdory těm náletům,“ vypráví Veselý. Nálety na dopravní uzly navíc znemožnily přesuny vojenských jednotek při posledních bojích.

OBRAZEM: Ohnivá bouře pohltila město. Před 80 lety lehly Drážďany popelem

Zároveň však historik uvádí, že pokud by Američané a Britové nepolevili v soustředěné ofenzivě proti benzinovým cílům, mohla by podle něho válka skončit mnohem dříve.

„Chtěli výsledky příliš rychle. Ofenziva začala v květnu 1944, v srpnu Albert Speer (německý ministr zbrojního a válečného průmyslu, pozn. red.) píše o tom, že jsou Němci v podstatě úplně na suchu. Ale zhruba v říjnu Spojenci polevili a začali přesouvat pozornost zase k dalším cílům. Takže ta určitá netrpělivost při očekávání výsledků nakonec asi vedla k tomu, že to nedotáhli do konce,“ vypráví.

Ve výsledku však podle něho měly nálety největší dopad na civilisty. „Druhá světová válka proti nim byla mířena ve velkém, a to na obou stranách. To je pro mě jedna z jejích největších hrůz. Mohl tam být záměr: ‚narušíme jim morálku a protistrana padne‘, ale ve svém důsledku to nakonec nejvíce odnesly ženy s dětmi a staří lidé,“ popisuje Veselý a dodává: „Pamatuji si na povídání s jednou pamětnicí, která vzpomínala na Vánoce 1944 na Mostecku. 25. prosince přišel velký nálet. Vyprávěla, že když už večer konečně skončil poplach, tak vyšli ven z krytu. Byl čerstvě napadaný sníh, zářící, tichá noc. Pro ni byl největší dar, že ten den přežili.“