Davidovi je šestnáct, dávno ví, co znamená vyrůstat bez rodiny. Většinu života strávil v dětském domově v České Kamenici, kde sdílí pokoj s dalšími třemi kluky, kde se každý den řídí pevně daným režimem. Brzy však opustí známé chodby, společné jídelny a dvůr, na kterém tráví volný čas, a přestěhuje se do menšího bytu, kde bude bydlet jen s několika dalšími dětmi a vychovateli.
„Říkají, že to bude víc jako rodina,“ uvádí. „Prej už to nebude klasickej děcák, ale něco, co má vypadat jako normální domov. Budeme mít vlastní pokoj, kuchyň, dokonce prý budeme nakupovat a vařit. To zní dobře, fakt,“ dodává. Na chvíli se odmlčí, sklopí pohled a tiše dodá: „Mám tady ale svoje kámoše, jsme zvyklí být spolu. Když nás rozdělí, tak už je třeba neuvidím.“
Na jedné straně naděje na lepší podmínky, na druhé straně nejistota a obavy ze změn, které mohou být pro dítě citlivější než pro kohokoli jiného.
Ústecký kraj totiž schválil projektový záměr, který zásadně promění fungování dětského domova v České Kamenici. Velké ústavní zařízení, kde dnes žijí čtyři desítky dětí a mladých lidí od 3 do 20 let, se postupně promění v menší bytové jednotky. V každé z nich bude jen několik dětí s vychovateli, aby se prostředí co nejvíce podobalo běžnému rodinnému životu. Pro děti to znamená nejen více soukromí, ale i možnost zapojit se do běžného chodu domácnosti a učit se dovednosti, které se jim v budoucnu budou hodit.
„Nejde jen o nové zdi. Jde o úplně jiný přístup – aby děti nežily izolovaně, ale aby se učily normálním vztahům a každodenním činnostem. Tak se lépe socializují a připraví na budoucnost,“ vysvětluje náměstkyně hejtmana Ústeckého kraje Jindra Zalabáková (ANO).
Podle odborníků mají menší komunitní jednotky zásadní výhodu – dítě se v nich necítí anonymní, má blíž k vychovatelům a přirozeně se učí fungovat v běžném prostředí. „Děti, které vyrůstají v anonymních institucích, často neumí navazovat vztahy a zvládat běžné situace. Menší skupiny jim dávají možnost to zažít. Více se zapojují do života kolem sebe, učí se samostatnosti a zodpovědnosti,“ popisuje ředitelka dětského domova Iva Brzobohatá.
Posměch? Vůbec. Ženám přijde moje práce dokonce sexy, říká strejda z děcáku |
V bytech se děti budou podílet na vaření, nakupování, domácích povinnostech a mají více komunikovat s okolní komunitou, což jim může dát pocit sounáležitosti, který jim doposud chyběl.
Jenže rozporuplné pocity, možná obavy, mají i další. Některé se těší na menší kolektiv, více soukromí a pocit, že budou žít jako „normální“ děti. Jiné se bojí, že přijdou o stávající jistoty a kamarády, které v současném domově mají. Podobně vnímá změny i personál. „Je to změna, která dětem může hodně pomoct. Ale musíme je na ni připravit, aby měly jistotu, že se jim nic neztratí. Děti potřebují stabilitu, i když se prostředí mění,“ říká jedna z vychovatelek, která v domově pracuje už patnáct let.
To ředitelka domova Iva Brzobohatá je z chystané transformace potěšená a na změny, které následující roky přinesou, se velice těší. Věří, že nová podoba zařízení nabídne dětem kvalitnější a klidnější prostředí.
„Čeká nás spousta práce, a to jak po organizační, tak po personální stránce. Bude potřeba, aby si na změny zvykly nejen děti, ale i zaměstnanci. Přesto věřím, že výsledek bude stát za to,“ přibližuje Brzobohatá s úsměvem, ale zároveň s respektem k velikosti celé výzvy.
V Žatci řešili problémy
Změna překvapila také bývalého svěřence, který v Kamenici vyrůstal. Po šedesáti letech se při příležitosti svých sedmdesátých narozenin vrátil na místo, kde strávil část svého dětství. „Když jsem byl malý, nebylo to lehké, ale měli jsme tu alespoň pocit, že jsme spolu. I když jsme byli v dětském domově, byli jsme jedna parta, která si pomáhala. Nemyslím si, že to, co se chystá, bude dobré řešení. Ty děti budou odtržené od svého bydliště, na které byly zvyklé. A hlavně nebudou ani v jednotném městě, mohou být rozmístěné třeba do Benešova nad Ploučnicí, Děčína, Kamenického Šenova nebo Nového Boru. Budou od sebe daleko, rozptýlené, a to pro ně nemusí být vůbec jednoduché,“ míní.
Podobný systém, který chtějí zavést v Kamenici, funguje například v Žatci, kde se děti z dětského domova přestěhovaly do běžných bytů v panelových domech. I když se ukázalo, že pro samotné děti je menší kolektiv přínosný, někteří sousedé z okolních bytů reagovali s rozpaky. Měli obavy z toho, kdo vedle nich bude bydlet, a zpočátku se objevily i stížnosti na hluk nebo odlišný režim života. Postupem času se většinu problémů podařilo vyřešit, ale zkušenost ukazuje, že i okolní komunita musí projít určitou fází zvykání a přijetí.
Z děcáku k úspěchu ve fitness. V životě musíte hrát i s hroznými kartami, říká |
Ústecký kraj má dlouhodobě nejvyšší počet dětí v ústavní péči v celé republice. Jen za loňský rok zde bylo nově umístěno 196 dětí, z toho 35 mladších tří let, a zařízení jsou pravidelně obsazena více než stovkou svěřenců.
Transformace v České Kamenici by se tak mohla stát vzorem pro další zařízení. Pokud se projekt, jehož detaily například ohledně finanční nákladnosti zatím nejsou známy, osvědčí, podobné změny čekají i jiné dětské domovy v regionu.
Změna jim může přinést klidnější prostředí a větší šanci na život, který se bude alespoň trochu podobat běžnému dětství. Vyžádá si ale čas, než se ukáže, zda to bude opravdu lepší řešení. „Domov není o zdech a městech, domov je o vztazích, které si děti vytvoří. Pokud tohle dokážeme, pak má smysl do změny jít,“ poznamenává ředitelka Iva Brzobohatá.
