Než jste v roce 2011 začal učit v Litoměřicích, bydlel jste v Londýně. Jaký byl tehdy váš život? Byl jste také učitelem?
Ne, pracoval jsem v oblasti prodeje a marketingu v automobilovém průmyslu. S učením jsem neměl nic společného, snad jen, že jsem se naše pracovníky snažil motivovat a vést je správnou cestou. Byl jsem tehdy hodně orientovaný na práci a kariéru. Měl jsem pocit, že to je klíč k úspěchu v životě. Vyhrávat, dosahovat cílů… O tom to pro mě dříve celé bylo.
Jenže pak přišla určitá událost, která změnila můj pohled na život. Nějakou dobu poté jsem začal více přemýšlet o tom, co je vlastně životní úspěch. Vítězit? Nebo prostě žít? Došlo mi, že možná něco dělám špatně. Rozhodl jsem se nechat své práce. Chtěl jsem prožít dobrý život. Ale zároveň mi došlo, že to nebude ve Spojeném království. Takže… Proč ne třeba Česká republika? Už jsem tu předtím několikrát byl. Lákalo mě, že je to menší země s poměrně malým počtem obyvatel. Vždyť v Londýně, kde jsem předtím pobýval, žije jen o něco méně lidí než v celém Česku. A tak jsem šel.
Sam Budhev
|
Proč zrovna na sever Čech?
Do Ústeckého kraje jsem se dostal díky své – dnes už bývalé – ženě, která odtud pochází. Litoměřice, kde učím, mi připadají jako poslední bašta starého světa, kde můžete bezpečně chodit po ulicích, kde vás lidé zdraví a kde na vás dýchá historie. Mohl jsem skončit kdekoliv, ale jsem rád, že jsem zrovna tady.
Co vás dovedlo k učení, když jste předtím působil v automobilovém průmyslu?
Někdy, když chcete změnit svůj život, přestěhování nestačí. Musíte změnit i další zásadní věci. Nechtěl jsem, abych třeba po roce v Česku byl v podstatě tam, kde jsem byl v Anglii. Měl jsem tady pracovní nabídky od několika mezinárodních společností, hlavně v automobilovém průmyslu, ale už jsem do toho nechtěl jít. Jednou ze zásadních věcí pro mě bylo, abych dělal něco, co nebude jen mně samotnému ku prospěchu. A to mě přivedlo k učení, které je hlavně o dávání, ne přijímání. Lákalo mě to. Přišlo mi, že tohle je přesně to, co doopravdy potřebuji.
Pojďme k vašim učitelským začátkům v České republice. Jak jste na tom byl s češtinou? Byla pro vás jazyková bariéra překážkou?
Bylo to těžké. Česky jsem neuměl a mnoho studentů naopak neumělo příliš anglicky. Ale musel jsem se do toho dostat. Musím říct, že všichni byli hodně v pohodě a uvolnění. Studenti byli veselí, žoviální. To bylo důležité – hodně jsme se smáli. Dělali si trochu legraci z mé „češtiny“, ale to nám dalo příležitost k tomu, abychom si k sobě našli cestu, a také nějaký pomyslný základ, od kterého se odrazit. Zároveň je ta situace asi i tak trochu motivovala. Musím ocenit neuvěřitelnou podporu kolegů a vedení školy. Nebýt jich, nikdy bych nebyl tam, kde jsem. Hodně mi pomohli a udělali ze mě lepšího člověka i učitele.
Jak jste na tom s češtinou teď?
Nikdy jsem nechodil na lekce češtiny nebo tak, všechno jsem se učil jen poslechem. Už je pro mě lehčí komunikovat, ale uznávám, že chyby občas dělám pořád. Zůstal mi třeba návyk z angličtiny, kde se pro vytvoření množného čísla přidává k podstatnému jménu na konec -s. Někdy to udělám i v češtině a například místo holky řeknu holkys.
Jak jsou na tom teď žáci s angličtinou v porovnání s dobou, kdy jste sem přijel? A změnila se nějak i výuka tohoto jazyka?
Když jsem tu začínal, byla škola tou hlavní cestou, jak se naučit anglicky. Většina dětí vyrůstala v ryze českém prostředí a s cizím jazykem se tolik nesetkávala. A třeba sociální sítě či YouTube, další zdroje angličtiny, byly záležitostí jen starších dětí, puberťáků. Dnes je to úplně jiné. V současné době je učitel jen jednou z mnoha možností, jak přijít do kontaktu s jiným jazykem. Televize nabízejí výukové programy, na YouTube už jsou i malé děti.
Zásadní jsou i počítačové nebo mobilní hry. Ty často děti nutí komunikovat anglicky, protože jde třeba o týmovou hru, do které se zapojují hráči z celého světa. Lidé se spolu musejí domluvit, co a jak, a právě angličtina je nejčastěji používaná. Žáci díky tomu znají mnohem více slovíček a učitelům to umožňuje soustředit se více na gramatiku, protože slovní zásobu už mládež má. Změny přišly také díky rodičům, mnoho jich s dětmi nyní cestuje a studenti se tak více setkávají s cizími jazyky.
Jaký je podle vás nejúčinnější způsob, jak se naučit anglicky – pro děti i dospělé?
Řekl bych, že je to vystavení se cizímu jazyku. Jak už jsem zmínil, sám jsem nikdy nechodil na hodiny češtiny, učil jsem se poslechem a pozorováním. Roli hraje i potřeba. Jsou chvíle, kdy jednoduše musíte použít cizí jazyk. I když třeba vaše slovní zásoba není tak široká, musíte mluvit a sdělit lidem kolem, co potřebujete.
Jednou jsem například sháněl v obchodě cuketu, a protože jsem ji nemohl najít, šel jsem za prodavačkou. Nemohl jsem si však vzpomenout, jak se cuketa řekne česky, a proto jsem ji té dámě popisoval jako okurku, co není okurka. (smích) Bylo to těžké, ale nakonec jsem tu cuketu dostal. Vím, že to zní hloupě, ale naučilo mě to, že i když cizí jazyk neumím perfektně, ve chvílích potřeby se nějak domluvím.
Spousta dětí i dospělých má v souvislosti s cizími jazyky trému, nebo dokonce strach. Bojí se mluvit před ostatními, mají obavy, že se ztrapní. Co byste na to poradil?
Snažím se to zohlednit i v hodinách. Chápu, že každý se cítí komfortně v jiné situaci a každému sedne něco jiného. Někdo je lepší v psaní, někomu jde lépe mluvení. Sám preferuji testy ve formě konverzace nebo splnění nějakého úkolu, nicméně když pro někoho rozhovor v cizím jazyce před celou třídou představuje stres a projevuje se to i na jeho výkonu, snažím se být flexibilní a najít co nejlepší řešení.
Za sebe mohu říct, že pomáhá se na začátku hodiny trochu zasmát nebo si dát nějakou hru, aby se žáci uvolnili. Když lidé nemyslí na to, co mají dělat – třeba právě na anglickou konverzaci – tak se jejich dovednosti zlepšují. Když se naopak musejí na něco soustředit, začne je ovládat stres. Smích a legrace jsou na tohle opravdu dobré. Neznám studenta, co by si tyto věci neužíval.
V poslední době je velkým tématem umělá inteligence (AI). Používáte ji v hodinách nebo když si děláte přípravy?
AI už je téměř všude, ale pokud jde o mě, zatím ji v pracovním procesu nevyužívám. I v soukromém životě je to jen velmi málo. Přijde mi, že v začátcích je každá technologie tak trochu Divoký západ a raději si počkám, až se věci trochu uklidní, než s ní začnu. Mohu však říci, že AI podle mě změní učení. Koneckonců už se to děje, ve školách se používá. Myslím, že je to přínosné.
Místo nudy hravá show. Brit učí české děti angličtinu pomocí příběhů a písniček |
Ale někteří studenti AI zneužívají. Podvádějí s ní při testech, nechávají ji psát své domácí úkoly. Setkal jste se s tím?
Setkal. Zpočátku bylo poměrně jednoduché poznat, že úkol nepsal školák. Když někdo začne najednou používat angličtinu na úrovni profesora Cambridgeské univerzity, všimnete si toho. Ale dnes už můžete AI „vycvičit“ na to, aby dělala drobné chyby, které jsou v daném jazyce poměrně časté. Řeknete jí: „Napiš to, jako by ti bylo 12 let a neumělas příliš dobře anglicky“ – a ona to udělá. V tomhle případě už je mnohem těžší zpozorovat, jestli úkol skutečně psal žák, nebo umělá inteligence.
Na začátku roku proto vždycky o tomhle tématu se studenty mluvím. Snažím se jim vysvětlit, že mohou podvádět při testu nebo při psaní úkolů, ale ve skutečném životě ne. Jednou může přijít chvíle, kdy budou muset mluvit anglicky, nebudou moci využít pomoc AI – a bude problém.
V současné době je trendem učit angličtinu už velmi malé děti, klidně i ty, co ještě ani nenastoupily do školky. Co si o tom myslíte?
Myslím, že je to úžasné, a sám nevidím žádná negativa. Tomuto tématu se věnuje i mnoho výzkumů a výsledky říkají, že děti, které hovoří více jazyky, mají ve škole skvělé výsledky. Zpočátku sice bývají trochu pozadu, protože ostatní děti jsou na tom lépe s jazykem, kterým se mluví v dané zemi, ale tento rozdíl velmi rychle zmizí. V případě dětí, co se učí i jiný jazyk kromě svého rodného, vidím skutečně jen pozitiva. Rodičům to rozhodně mohu doporučit. Jistě, děti mohou být zpočátku zmatené a plést si slovíčka, ale to je jen malá cena za to, co to přinese.
Co byste vzkázal dětem do nového školního roku?
Pokud se něčemu nemůžete zasmát a nemáte z toho radost, nestojí to za to. Když se do něčeho chcete pustit, dejte do toho všechno. A pokud chcete dělat něco, co vás baví, do toho. Také nezapomínejte na to, že přátelé ze školy jsou často ti nejlepší v životě. Jsou to ti, které si budete pamatovat navždy. Rozhlédněte se proto po třídě a vytvářejte si společné vzpomínky.