Metropolitní plán Prahy musí být hlavně flexibilní, míní urbanisté

  11:20
Debatou o tom, s kolika lidmi má nejbližších letech počítat územní plánování v Praze, začal v pražském Obecním domě Summit architektury a urbanismu. Pozvaní odborníci v něm navázali na dopolední diskusi kandidátů na primátora o tom, jak se má Praha rozvíjet a co pro to potřebuje od státu.
Ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto:  Petr Topič, MAFRA

Už na dopoledním summitu zaznělo, že ačkoli oficiální sčítání lidu Praze přisuzuje necelých 1,3 milionu obyvatel, ve skutečnosti jich tam žije spíš 1,6 milionu plus další desítky tisíc lidí, kteří denně přijedou za prací.

S kolika lidmi má tedy počítat už deset let projednávaný Metropolitní plán, tedy územní plán Prahy, jehož schválení kandidující politici opět slibovali?

Stát ze staveb těží, část peněz musí vracet samosprávám, zaznělo na summitu

Podle Jana Kasla, architekta a někdejšího pražského primátora není zcela přesné nazývat plán metropolitním, když počítá jen s administrativní hranicí Prahy. Zatímco v ní sotva v nejbližších letech porodností nebo migrací přibude několik set tisíc obyvatel, v širším okruhu Prahy jich přibývá už dnes. Proto by se měl plán zpracovávat pro metropolitní oblast. „Musí se plánovat v nějakém logickém ekonomickém území,“ konstatoval Kasl.

A to je potíž, na kterou se naráží kvůli definicím územních celků. Praha musí spolupracovat se Středočeským krajem a nespokojená obec s nižšími tisícovkami obyvatel má například při stavbě dálničního okruhu stejné slovo, jako statisícová Praha.

S Kaslem souhlasil Ondřej Boháč z Institutu plánování a rozvoje, kde se plán připravuje. „Obyvatelé Středočeského kraje oproti Praze přibývají dvojnásobnou rychlostí. Pokud tedy budeme Prahu plánovat pro dva miliony lidí, neznamená to, že se zítra mohou nastěhovat,“ podotkl k důležitým zásadám. Spolupráci s krajem si přitom pochvaloval, má však legislativní překážky.

Podle Tomáše Ctibora z pořádajícího Sdružení pro architekturu a rozvoje je lepší plánovat velkoryseji, ale dokument musí zároveň umožňovat, aby stavby ve veřejném zájmu měly vyšší váhu v argumentaci.

V Německu působící urbanista Peter Gero se přimluvil za to, aby plán byl flexibilní. Dal příklad z jemu dobře známého Hamburku, kde se plán jako takový v podstatě mění jen při velkých zásazích, jako například stavbě silnic nebo sídlišť. Jedna parcela v konkrétní městské části do plánu dopad nemá a je důležité, aby stavbu na ní posoudil a povolil, nebo zamítl jen zodpovědný úředník.

„Když jsou zodpovědné složky jako památková ochrana, požární ochrana, policie a tak dále nastavené tak, že ke všemu dávají zamítavé stanovisko, tak nepomůže ani nejlepší plán,“ lakonicky shrnul Gero.

Dalšími tématy byly dopady státních norem a zákonů na centrální úrovni do možností městského plánování. „Nechte městům plánovat města,“ řekl k tomu Boháč. A přidali se i hosté z dalších měst.

Boháč zmínil například potíže s hlukovými normami, které neumožní postavit kolem domů tramvajovou trať, ačkoli by jinak pro rozvoj města byla velmi efektivní a lidé by ji chtěli.

Autor: