Vápenec z okolí Koněprus putoval vždy po trati ke zpracování do Berouna či blízkého Králova Dvora. Novodobí milovníci železnice se před patnácti lety pokusili zašlou slávu vzkřísit. Zůstalo ale jen u iniciativy Klubu pro obnovení malodráhy, po sedmi letech to jeho členové vzdali.
Podobný osud potkal nejen oněch jedenáct kilometrů úzkorozchodných šínů u Berouna, zaniklé tratě jsou rozeseté po celých středních Čechách. Zájemci je najdou na Příbramsku, Rakovnicku, ale i Kutnohorsku či v severněji položených regionech.
Jako pomocný průvodce může sloužit portál mapy.cz. Jednotlivé trasy jsou na něm dobře patrné, a to i se stručným popisem po rozkliknutí nalezeného místa.
Tuny cementu pro novou hráz
Každé jaro si po zarostlých kolejích vyšlapují turisté. Až letos tomu bylo jinak. Řeč je o někdejší vlečce mezi obcí Tochovice na Příbramsku a Orlíkem.
„Vzhledem k nepříznivému vývoji šíření nákazy koronavirem jsou některé veřejné akce zrušeny. V rámci prvního pololetí tak šlo zejména o tradiční dubnový průklest tělesa bývalé železniční vlečky z Tochovic k Orlické přehradě a květnové pěší putování,“ informují pořadatelé ze Spolku Rakovnickoprotivínská dráha.
ZANIKLÉ TRATĚ: Ždánka neměla na růžích ustláno, dnes po ní místní pláčou |
Vlečka se v minulosti proslavila hned dvakrát. Sloužila k přepravě obrovského množství materiálu pro stavbu Orlické přehrady a rovněž si v roce 1974 zahrála ve válečném snímku Zbraně pro Prahu. V letech 1958 až 1962 projelo po šestnácti kilometrech trasy 4 857 vlaků o celkové hmotnosti 2 150 000 tun. Jejich náklad tvořil hlavně cement a štěrkopísek.
Orlicko-tochovická dráha přestala sloužit bezprostředně po dokončení vodního díla. Některé části, jako třeba překladiště v lokalitě Lavičky, až do začátku 90. let minulého století využívala armáda. Milénia se kolejiště nedočkalo, postupně je dělníci demontovali. Zbytky kdysi veledůležité dopravní trasy poslední desetiletí pomalu pohlcuje příroda.
Po staré trase do skanzenu
Slavnou éru zažila rovněž Kladenskonučická dráha. Přepravoval se po ní materiál do hutí. Ruda, vápenec a také uhlí proudily po 32 kilometrech 110 let. Za jejím zrodem stáli bratři Kleinové a průmyslník Adalbert Lanna. V polovině 19. století začali pracovat na dráze, která by zajistila transport rudy od Nučic do kladenských vysokých pecí.
Zajímavostí trati bylo, že se křížila s Buštěhradskou dráhou nedaleko Pleteného Újezda. Proto tam musely nákladům o mnoha vagonech dávat přednost dokonce rychlíky na trase z Prahy do Chomutova. Značná část Kladensko-nučické dráhy ukončila provoz podobně jako v úvodu zmiňovaná berounská úzkokolejka. Tedy na Silvestra, tentokrát ale roku 1968.
Na co zírá mašinfíra: Krajem zaniklých tratí. Lužické hory ohromí každého |
Zůstal úsek Hořelice–Mořina, který připadl bývalému těžebnímu podniku vlastnícímu mořinské lomy. Jeho vedení na trati nechalo zrušit všechny stanice a odbočky kromě stanice Kuchař. Vlečka z Nučic k lomům na Mořině je tak dosud v provozu.
Na Rakovnicku a Kladensku je zaniklých tratí více. Třeba na konci druhé světové války založená jednokolejná dráha mezi Zvoleněvsí a Kladnem-Dubím. Denně po ní projelo maximálně sedm souprav. S růstem počtu aut a nakonec i pro špatný stav chátrajícího kolejiště přestaly jezdit vlaky i tady. Stalo se tak na jaře 1982. Část kolejiště ale stále slouží k přepravě turistů do Hornického skanzenu Mayrau.
Jen nedaleko lze vyrazit po stopách jedné z nejstarších kolejových tratí. Pražsko-lánská koněspřežka z Dejvic do Brejlu byla 62 kilometrů dlouhá a jezdila od roku 1830. Postupně přešla na parní provoz, následně ji nahradila Buštěhradská dráha. Historii koněspřežky se věnuje jedenácté zastavení naučné stezky Povodí středního Kačáku poblíž nádraží v Kamenných Žehrovicích.
Vagony na cestě do cukrovaru
Fragmenty další koněspřežky, i když se proháněla jen na čtyřech kilometrech, jsou i na Kolínsku. Dráha v letech 1870 až 1925 převážela cestující z Velkého Oseka přes Bačov do dvora Karolín.
ZANIKLÉ TRATĚ: Postavila orlickou přehradu, cestujících se ale nedočkala |
Trať lokálního významu kdysi zajišťovala chod cukrovaru v Močovicích u Čáslavi.
„Do Močovic měla dráha délku 4,2 kilometru a dne 4. prosince 1881 byla zahájena prozatímní nákladní doprava do místního cukrovaru. V návrhu bylo její prodloužení přes Štipoklasy až do Zruče nad Sázavou. Uvažovalo se také o prodloužení do Zásmuk,“ vybírá z dostupných informací Pardubický spolek historie železniční dopravy (PSHŽD).
Když močovický cukrovar v roce 1930 skončil, sloužily koleje dál k přepravě řepky. Část dokonce jako vlečku využíval čáslavský podnik Kosmos.
Řepařskou malodráhu kdysi provozovali rovněž na Nymbursku. Úzkokolejka sloužila cukrovaru ve Vlkavě od roku 1899. Slavnostní první cestě cukrovarnického vláčku přihlížel princ Alexandr Thurn-Taxis. Tamní lokomotivy dostaly příznačná jména Vlkava a Ronov. Více než 20 kilometrů kolejiště zůstalo v provozu až do 60. let 20. století.
