Na prohlídku do skalního bytu. Kokořínský unikát zpřístupnilo místní muzeum

  7:08,  aktualizováno  9:08
Na začátku Kokořínského údolí leží malebná obec Lhotka, která ukrývá nejdéle trvale obývané skalní obydlí této oblasti. Jeho poslední obyvatelka Marie Holubová zde žila až do roku 1982. „Byl to neuvěřitelný zážitek, setkat se s člověkem, který se ve skále narodil a žil tu po celý svůj život,“ říká Miloslava Havlíčková, ředitelka Regionálního muzea Mělník, které tento unikát spravuje.

Mělnické muzeum pravidelně pořádá prohlídky unikátního skalního bytu ve Lhotce, v němž až do roku 1982 žila Marie Holubová. | foto: Archiv muzea

Spravujete jeden skalní byt, jaký je osud těch ostatních?
Na Kokořínsku jich je kolem šesti desítek. Některé jsou v soukromém vlastnictví a jsou před nimi postavené domy, majitelé je využívají jako skladové prostory. Někde tvoří součást chalupy. Tak je tomu třeba v Šemanovicích, kde byl na vlastním skalním bytě postavený obytný dům. A například v Kokoříně je využíván jako víkendová chata. O řadu z nich se ale nikdo nestará.

Jak se stalo, že jste skalní byt ve Lhotce vzali pod svá křídla?
Jako etnografka a historička jsem věděla, že skalní byty jsou specialitou Kokořínska – i když se objevují i v jiných regionech. Pro tuto pískovcovou oblast jsou charakteristické a napadlo mě, že by bylo dobré, kdyby takový byt muzeum mělo. Dozvěděli jsme se o Lhotce, kde ve skalním bytě tehdy ještě žila poslední obyvatelka, Marie Holubová. Byt jsme v roce 1979 koupili, paní Holubová v něm žila až do roku 1982.

Mělnické muzeum pravidelně pořádá prohlídky unikátního skalního bytu ve Lhotce, v němž až do roku 1982 žila Marie Holubová.

A dožila v tomto bytě?
Bohužel ne. V roce 1982 se přestěhovala do domova důchodců, kde po poměrně krátké době zemřela na zápal plic.

Pak jste byt hned zpřístupnili?
Hned ne. Ale aby byt nebyl nevyužitý, domluvili jsme se s turistickým oddílem pod pionýrským domem mládeže, že jim ho propůjčíme. Měli tam svou základnu a o skalní byt se měli starat pod naším dozorem. Nesměli být ve skále, jen v přístavcích. Občas ale porušili pravidla a nakonec tam už být nechtěli. Teprve pak jsme začali uvažovat o jeho otevření pro veřejnost.

Zůstalo tam původní zařízení?
Původního vybavení tam bylo poměrně hodně a část zůstala zachována. Turistický oddíl tam bez našeho vědomí postavil kachlový sporák, ale umístil ho obráceně. Vzhledem k tomu, že v bytě nebylo elektrické světlo, plotna by měla být otočená k oknu a trouba v zadní části. Já říkám, že to stavěl muž, který nevaří. Proto jsme před zpřístupněním obydlí nechali udělat repliku původního sporáku.

S Marií Holubovou jste se několikrát setkala, co jste se od ní o životě ve skalním bytě dozvěděla?
Pamatuji si na první setkání. Naproti nám přišla drobounká stařenka o dvou berlích a s úsměvem nás přivítala. Byl to neuvěřitelný zážitek, setkat se s člověkem, který se ve skále narodil a žil tu po celý svůj život. Dodnes kdykoliv vstoupím na dvůr, cítím její přítomnost a jejího ducha v celém objektu. Ještě za jejího života jsme tam často jezdili, protože jsme se starali o okolí, sekali trávu. V té době si ve skále vařila, měla tam udělanou kuchyň. Ale spala v takovém malém domečku mimo ni. Jednou ji totiž ve skále napadli potkani a v noci ji pokousali.

Proč se tedy neodstěhovala?
Na to jsem se jí také ptala. Říkala, že se tam narodila a že z úcty k předkům tam dožije. Byla tam spokojená. Narodila se v roce 1900, žila tam celý život a nebyla nikdy nemocná, což se může zdát paradoxní, když šlo o skalní byt. Ten její byl ale na dobrém místě, a přes den do něj šlo sluníčko.

Kdy vlastně skalní byty začaly vznikat a proč?
Většina jich je z druhé poloviny 18. a z 19. století. Existuje ale i byt z roku 1717 a naopak jsou i takové, které vznikly až začátkem 20. století. Lidé si je budovali průběžně podle toho, jak potřebovali bydlení. Když byla příhodná skála a oni ji získali, mohli si vysekat skalní byt. Neměli kde bydlet a na zděný dům neměli peníze, takže to byla taková „úniková“ varianta. Některé byty byly i obecní, proto mají čísla popisná. Máme zaznamenaných také pár případů, kdy lidé z bytů platili obci poplatek. Třeba na Kokoříně jeden obyvatel tohoto bytu dělal ponocného a poslíčka a měl k tomu obecní skalní byt. Primárně se skládaly ze vstupní síně a světnice, v níž všichni žili. Pak si lidé ještě případně dosekali další místnosti.

Autor: