Vaše úsilí při opravě zámku podpořil Středočeský kraj dotací 3,6 milionu korun.
Ano, ale spoustu práce jsem dokázal při opravě zámku zvládnout sám, pomocí vlastních peněz nebo za pomoci úvěrů. Do nemovitosti jsem sám investoval již miliony, z nichž značnou část spolykala nová střecha, odvodnění nádvoří a stabilizace rozestupující se kamenné stěny pomocí táhel. Jsem kvůli zámku zadlužený a další velká oprava by pro mne byla z finančního hlediska neřešitelná. Opravování po půlmetrech, když stěna, která má narušenou statiku, měří třicet metrů, nemá cenu. Proto jsem byl z krajské dotace doslova nadšený. Bez této pomoci bych nebyl schopen se pohnout při záchraně objektu dál.
V prostorách vedle zámku jste za pouhé dva měsíce vytvořil výstavu Zlaté české ručičky. Co vás k tomu vedlo a proč jste ji takto nazval?
Chci ukázat, jak byli dříve za první republiky lidé šikovní a co všechno uměli bez dnešních technologií udělat. Výstava je pokračováním té, kterou jsem dělal minulý rok ke stému výročí republiky. Do budoucna bych ji rád rozšířil i o sedmdesátá až devadesátá léta minulého století, protože za chvíli už ani nebudeme vědět, jak tato léta vypadala. Exponáty na to mám, jen musím vytvořit další volné prostory.
Co všechno si mohou návštěvníci prohlédnout?
Kadeřnictví, koloniál, hospodu, šlechtickou kancelář z devatenáctého století, kancelář odboje, povoznictví, špeditérství, prodejnu optika. Nejedná se o repliky, vše jsou originály. Je tu třeba i roleta z jednoho krámu z pražského Žižkova. Když se na ni pozorně podíváte, uvidíte, že na ní prosvítá nápis Červinka Žižkov. Lidé tady prostě vidí ty „poklady z půdy“, které koupím a pak vystavuji.
Pavel Kuře(38 let) Narodil se v Kutné Hoře a vyrůstal ve Zruči nad Sázavou. Vyučil se automechanikem, následně získal obchodní vzdělání. Vystřídal různá zaměstnání, až se „našel“ ve veteši a otevřel si na náměstí ve Zruči vetešnictví, které pak přestěhoval na zámek v Martinicích. Bývá označován za „krále veteše“. Je ženatý, má dvě malé děti. Výstava Zlaté české ručičky je přístupná od dubna do konce září o sobotách a nedělích. Základní vstupné je 50 Kč. Z Prahy se do Martinic dostanete po dálnici D1, exit 75. |
Kdo vám při vzniku výstavy pomáhal?
Pokud máte na mysli finance, nedostal jsem od nikoho nic, vše jsem si platil sám. Ale nedělám to pro výdělek. Vždyť i vstupné, které zde je, stačí akorát na zaplacení slečny, která návštěvníky provází.
Jak na výstavu reagují návštěvníci?
Je to o zavzpomínání si. Když přijdou starší lidé, říkají: Jé, to jsme měli doma, támhleto měla babička. A ti mladší, těm se to třeba jenom líbí, ale také říkají: „Tohle bych nikdy doma nechtěl.“ Ty reakce jsou různé. Někdo výstavu projde za pět minut, jiný tady sedí a přemýšlí o tom, co vidí. Pomohl mi pořad v televizi Poklady z půdy, v němž vystupuji, což je hezký pořad podporující staré věci. Lidé to vidí a přijedou se podívat. Jezdí sem i hodně lidí od filmu, kteří u mne hledají rekvizity pro natáčení.
Z vás se stal i mecenáš umění místních malířů.
Mecenáš je příliš silné slovo, zkrátka jsem zhruba v lednu oslovil spolek malířů z Vlašimi sdružený kolem architekta Josefa Buršíka, věnoval jim plátna v hodnotě asi deseti tisíc korun a dal tematické zadání. Výsledkem bylo deset obrazů, které mohli návštěvníci vidět v polovině srpna na výstavě u nás na nádvoří. Součástí výstavy byl i benefiční prodej, do nějž jsem věnoval některé předměty ze své sbírky, například vázu od Oldřicha Lipského. Prodaly se za devět tisíc korun, ty jsem předal jako odměnu vlašimským malířům.
Jedna z autorek, Lenka Seidlová, toto vaše počínání komentovala slovy: „Kdyby na světě panoval jen rozum a neexistovala fantazie, vášeň a nadšení, byl by konec světa.“ Potěšilo vás to?
To víte, že ano. A byl jsem hlavně rád, že jsem s uměním zapálených umělců z Podblanicka mohl seznámit naše návštěvníky, kterých se na zahájení výstavy sešlo kolem sedmdesáti.
Co plánujete na příští rok?
Od dubna bude opět otevřena výstava Zlaté české ručičky, o níž mohu již nyní prozradit, že na ní přibudou nové exponáty. Připravuji také výstavu o původních Dolních Kralovicích, které byly zatopeny vodou při stavbě vodního díla Švihov v letech 1968 až 1975. Přiznám se, že to je hodně těžké, že je to velká výzva. Ještě žijí pamětníci, a tak bych třeba chtěl s nimi natočit rozhovory. Přípravy, aby to mělo patřičnou dokumentační hodnotu, jsou natolik složité, že mi to zabere celou zimu.
U toho ale určitě neskončíte.
To máte pravdu. Do budoucna bych třeba chtěl vytvořit multifunkční ateliéry pro podporu sběratelství a řemesel, které v dnešní době již zanikají či již úplně zanikly. A také galerii pro díla vytvořená na zámku a podpořit tak umělce. Plánů mám plno, nechci si stěžovat, ale jsem na všechno sám. Ono je obtížné tady něco dělat, co by přilákalo. Na Prahu jsme daleko, aby sem lidé jezdili, a v okolí nemáme velké město, jehož obyvatele bychom přitahovali. A místo aby iniciativy vycházely z jednotlivých obcí a ony mne přemlouvaly, abych něco uspořádal, tak přemlouvám já je, aby se něco dělo.
Napadá mne otázka, proč to všechno vůbec děláte. Opravu zámku, výstavy, nejrůznější akce?
Jsem srdcař. My všichni srdcaři vždy dáváme vše, co máme. I se zadlužujeme. Člověk musí být blázen, aby toto dělal. Ale jak říkám, nejdůležitější je srdíčko. Ta věc vás musí chytnout a musí vám dávat pozitivní energii. Vnímám to také tak, že je mojí povinností oživovat památky. Díky mému zásahu tady zámek dalších dvě stě, tři sta let bude.