Blonďák při těle, s brýlemi a doklady na jméno Jaroslav Michalů, v divadelní sezoně 1995-96 rád vysedával v baru Divadla Na zábradlí. Na jaře 1996 už to bylo 7 měsíců, co semtexový vrah Ladislav Winkelbauer obelstil policejní eskortu a při převozu na Pankrác uprchl.

Blonďák z divadelního baru tohoto hubeného bruneta moc nepřipomínal. A kdyby si v noci z 6. na 7. března nepřihnul trochu přes míru, možná by ho v něm nikdo nepoznal ani nadále. Winkelbauer ztrapnil policii nejen při svém útěku, ale také při svém zadržení. Ukázalo, že vnitřní ozbrojená složka státu, mající na starost bezpečnost obyvatel, v plnění svých povinností poněkud pokulhává.

Vraha na útěku chytil rapl

Večer 6. března 1996 chytil Winkelbauera alias Michalů rapl. Podle svědků vypadal, že je v divadelním baru pod vlivem omamných látek. V obličeji byl zraněný, trpěl utkvělou představou, že ho někdo pronásleduje, a trval na tom, že si musí zavolat. Mobily byly tehdy hudbou budoucnosti, volat se dalo jen z telefonních automatů. Půjčil si tedy v baru od jednoho z herců telefonní kartu a dalšího požádal, ať mu zavolá taxík. Pak vyšel ven.

Opona dalšího dějství se rozevřela na Anenském náměstí. Winkelbauer popadl mladou dívku, která byla zrovna poblíž, a pod pohrůžkou s nožem v ruce ji chtěl vzít do taxíku jako rukojmí. Taxikář se jí zastal a s Winkelbauerem se začal prát. Všimla si toho blízká policejní hlídka, která ovšem netušila, že nejde o obyčejného výtržníka.

Winkelbauer začal utíkat. V ulici Karoliny Světlé s pistolí v ruce přepadl redaktora České tiskové kanceláře s přítelkyní, vláčel je s sebou a řval, ať mu zavolají taxík a nic se jim nic nestane. Na Smetanově nábřeží se jim podařilo se mu vysmeknout. Policisté na ně volali, ať utíkají, redaktor se ale uvážlivě rozhodl pro normální chůzi, aby pachatele nevyprovokoval.

Hororové noční probuzení

Ozbrojený Winkelbauer mezitím zmizel v domovním průchodu, v jeho zadní části vykopl dveře a dostal se do jednoho z bytů. Policisté neviděli, kam přesně zmizel, a vyrazili ho hledat do jiného traktu budovy.

Byla noc a v bytě spalo několik lidí. Nejmladší z nich byl šestnáctiletý chlapec, jehož rodina zde žila. Další dva byli Američané, rodinní známí, kteří přijeli na návštěvu. 46letý Frank Pond, zaměstnanec chicagské radnice, a 63letý Don Royse, architekt ze Saint Louis v Missouri.

„U dveří stál značně nervózní muž, který na mě namířil pistolí. Pak začal něco křičet, jenže já neumím česky. Chytil mě za tričko a začal se mnou smýkat,“ popsal Pond. Winkelbauer chtěl, aby mu zavolali taxi. Když uviděl, že student začíná vytáčet telefonní číslo, skočil k telefonu a rozbil ho. „Napadlo mě, že je to šílenec, který má v ruce jen hračku. Jenže pak se ozvala rána. Ten muž vystřelil. A v naší předsíni se vysypalo zrcadlo,“ popsal mladík.

Ladislav Winkelbauer v rýnovické věznici v říjnu 2000

Ladislav Winkelbauer u soudu v roce 2007

Hrozila mu smrt v žíravině?

Winkelbauer si počínal jako šílenec. Měl dojem, že byt je plný policistů. Opakovaně se svými rukojmími prohlížel domácnost. V jednu chvíli jim dokonce poručil, aby si vlezli do vany. Byl přesvědčen, že jeho pronásledovatelé do koupelny pustí plyn nebo žíravinu. „Ten chlap vykřikoval: Vzdávám se, vzdávám se! Přitom nás ujišťoval, že nám nechce nic udělat. A že se bojí policajtů. Bylo vidět, že má strach. Ale pistolí na nás pořád mířil,“ líčil středoškolák.

Policie mezitím prohledávala úplně jinou část budovy. Američané se rozhodli jednat. Posunky a angličtinou, které útočník zřejmě nerozuměl, se domluvili, že na něj skočí a zbraň mu vytrhnou. Plán vyšel. Jenže odzbrojení hubeného, ale silného zločince nešlo tak snadno. Na podlaze zuřila rvačka. Student duchapřítomně zmizel na pavlač a od sousedů zavolal na linku 158.

Od rakví na Mírov. Příběh vraha Winkelbauera

Američanům se podařilo praštit Winkelbauera do spánku. Ani to ho ale nezpacifikovalo. Byl zraněný na hlavě, všude kolem byla krev, na zádech mu seděli dva dospělí muži, ale stále se vzpouzel a hrozilo, že nabude převahy. Konečně dorazila zásahovka a pachatele usměrnila. Asi dost razantně, ven ho pak podle studenta nesli na nosítkách.

Totální selhání policie

Winkelbauer skončil v nemocnici ministerstva vnitra a stále ještě nikdo nevěděl, že je to on. Zasáhla náhoda: poznal ho policista, který tam byl právě hospitalizovaný.

Ještě den den, 7. března 1995, uspořádala policie tiskovku. „Zadržením Winkelbauera jsme splatili dluh veřejnosti, který cítíme od doby, co nám tento muž utekl,“ vyjádřil se policejní prezident Oldřich Tomášek. „Pokud Winkelbauer znovu uteče, vedení pražské policie osobně zastřelím,“ dodal v žertu.

Policisté se plácali po zádech. Šest se jich dočkalo povýšení, dalších 13 dostalo zvýšení platu. Jako by zapomněli, že zadržení semtexového vraha mělo své mouchy. Svědci popsali třeba to, jak dezorientovaní policisté nemohli najít služebnu, jak nikdo z nich neuměl anglicky, což značně komplikovalo výslech Američanů, nebo jak nejdřív dorazili na místo bez neprůstřelných vest.

Nejtrapnější tečku na celé akci udělala glosa, která vyšla v novinách dva dny po slavné tiskovce. „Podle pražského policejního ředitele Borníka se násilník dokonce zneškodnil sám, když se ‚šťastnou náhodou‘ udeřil pistolí a upadl do bezvědomí,“ píše se v ní.

Winkelbauer byl po dopadení odsouzen za vydírání, vraždu i útěk na 23 let do vězení.

V tomto domě se v noci z 6. na 7. března 1996 odehrálo drama, po kterém skončil Winkelbauer v rukou policie: