Více než jen souhrn jmen a hrstky údajů nabízí nový, unikátní webový portál Popravenizavalky.cz. Českou národnost měly zhruba dvě třetiny všech popravených za války v Drážďanech. „Vracíme tvář popraveným, obětem nacistické justice. Zároveň přispíváme do debaty, zda se Češi podrobili okupačnímu režimu, anebo mu aktivně vzdorovali. To vše můžeme podepřít fakty,“ vysvětlil Kamil Nedvědický, první náměstek ředitele ÚSTR.
Partyzáni, osvobození i popravy. Paměť války už drží jen historikové a kronikáři |
Historici zdokumentovali 900 obětí drážďanského popraviště. „V drtivé většině se jednalo o činy odporu vůči totalitnímu režimu, ale zpracováváme i tragické lidské příběhy spojené s válečnou realitou,“ řekl Ladislav Kudrna, ředitel ÚSTR.
Autorky pracovaly nejen s tuzemskými archivy a rodinami obětí, ale také s drážďanským Památníkem Münchner Platz. „Profily všech 900 osob jsme zpracovali. Z nich zatím představujeme přibližně tři sta,“ sdělila historička Pavla Plachá z ÚSTR, která se na projektu podílela. Každý záznam v databázi obsahuje základní biografická data, údaje týkající se zatčení, vyšetřování, soudního řízení, výkonu trestu. Lze se také dozvědět, jakým způsobem a kde je oběť připomenuta.
Mimořádná připomínka
„Ke každé osobě jsme sháněli co nejvíce dokumentů, byť ne vždy se to podařilo. Umožnilo nám to představit popravené podrobně. Jejich profesi, koníčky, zájmy,“ objasnila historička Magda Veselská z ÚSTR, jež se také podílela na vzniku zmiňovaného portálu. Z něj se lze dozvědět také místo posledního odpočinku.
Místo poprav objevili náhodou. Díry po kulkách děsí dodnes |
„Přemístění těla nebo urny do protektorátu není povoleno,“ dozvídali se v době okupace obhájci perzekvovaných a pozůstalí. Oběti poprav končily zpravidla na jednom ze čtyř drážďanských hřbitovů. Mělo to ale také svá striktní pravidla. Nacistický režim se podle dokumentů mstil i obětem represí. Ty se podle těchto představ vyloučily z „národní pospolitosti“.
Upozorňoval na to například oběžník saského Zemského luteránsko-evangelického úřadu z roku 1942. „K pohřbení těl popravených osob je třeba použít odlehlou část hřbitova. Přitom je třeba dbát na to, aby byla dodržena dostatečná vzdálenost od stávajících hrobů,“ shrnuje dokument.
V několika desítkách případů podle historiků těla končila v Anatomickém ústavu v Lipsku. Předány tam byly například ostatky odbojářky Marie Škardové.
Pár slov na závěr
„Unikátní zdroj informací představují dopisy na rozloučenou. Zde hovoří každý sám za sebe, byť ve vypjaté situaci. Pomáhá to také k pochopení motivace jeho jednání,“ sdělila Pavla Plachá.
Drážďanské popraviště fungovalo až do konce války, kdy je v únoru 1945 poškodilo jedno ze spojeneckých bombardování. Občané Československa byli odsouzeni i za porušení válečných hospodářských nařízení, například „šmelinu“ s odběrními lístky na látky. Dále za držení zbraní, dezerci z německé armády nebo i delikty z kategorie obecné kriminality. Hrdelní rozsudek tehdy mohl padnout například za banální krádež spáchanou v době leteckého poplachu. Počet rozsudků rostl s blížícím se koncem války.
Lístky na popravy, pohřebiště v Lužánkách? Odhalujeme mýty o válce v Brně |
Web je ojedinělý také díky tomu, že jmenuje soudce, kteří se na chodu nacistické justice a vynášení tvrdých ortelů podíleli. Řada z nich po válce též v západním Německu udělala v soudnictví solidní kariéru. „Zajímají nás i jejich osudy,“ vysvětlují obě historičky. Projekt ÚSTR postupně doplní a představí i další místa, kde Čechoslováci umírali.
