„Trend z covidových let, kdy se každým rokem rozevíraly nůžky mezi platy v příspěvkových organizacích a mzdami v nestátních neziskových organizacích, se částečně přibrzdil, přesto se situace příliš nelepší,“ sděluje Jan František Krupa, mluvčí Platformy 10, která sdružuje největší z nestátních organizací.

Rozdíly se týkají všech profesí, ať už jde o ošetřovatele, zdravotní sestry, či sociální pracovníky. „U pracovníků sociálních služeb poskytujících domácí péči je rozdíl až dva a půl tisíce měsíčně,“ říká mluvčí Armády spásy Tereza Melišová.

Praha by potřebovala alespoň devět center pro narkomany, fungují jen dvě

„O ještě větší rozdíl se v uplynulém období jednalo u pracovníků sociálních služeb v pobytové péči, zde se průměrná odměna lišila o více než pět tisíc,“ dodává.

Největší rozdíly se pak podle ní skrývají ve výplatách zdravotních sester. „Ty, které pracují pro nestátní organizace, měly na výplatní pásce průměrně o šestnáct tisíc měsíčně méně než jejich kolegyně z organizací příspěvkových,“ uvádí. Jejich roční odměna v neziskovém sektoru tak může být až o 200 tisíc korun nižší.

Chybí peníze, chybí lidi

Nerovné podmínky často vyústí v malou motivaci k nástupu do neziskového sektoru. To potvrzuje i zkušenost Renaty Chmelové, ředitelky pražské pobočky Diakonie.

„Trvale máme podstav zaměstnanců kolem dvaceti procent,“ uvádí. V současné době je nástupní plat pracovníka přímé péče v její organizaci 28 tisíc korun hrubého. „To je s přihlédnutím k náročnosti této práce velmi nedostačující částka,“ komentuje.

Kromě této pozice však Diakonie v současnosti hledá i sociální pracovníky nebo například asistenty pedagoga. „V rámci pracovního místa máme jen určitou dotační částku. U příspěvkové organizace pak na platy může přispět například zřizovatel nebo může částku navýšit ze své výdělečné činnosti. Nemůžeme jim konkurovat,“ dodává.

Systém grantů

Problém je i se systémem financování poskytovatelů sociálních služeb. Zatímco příspěvkové organizace platí magistrát, ty neziskové si na činnost musí sehnat prostředky pomocí grantů, mimo jiné také z magistrátu.

„Jsou dva hlavní zdroje, ze kterých jsme financovaní. Vždy jsou to peníze ministerstva práce a sociálních věcí, které rozděluje město Praha,“ vysvětluje Chmelová. I její organizace je zapsaná do sítě sociálních služeb, která slouží magistrátu jako vodítko k určení výše příspěvku, o které si neziskové organizace musí každý rok zažádat.

Sociální služby mají problém: kvalifikaci a násilí. Vzniká návrh řešení

Zbytek musí získat z již zmíněných grantů hlavního města, ale problém je podle Chmelové v tom, že se o nich rozhoduje s čtvrtletním zpožděním. Tím pádem neziskové organizace v první části roku řeší, jak svůj provoz zafinancovat. Příspěvky musí rovněž vyčerpat do konce kalendářního roku. „Zároveň máme povinnost udržet kvalitu a rozsah služeb, které poskytujeme,“ dodává Chmelová.

Příspěvkové organizace mají výhodu v tom, že je v této finanční mezeře podrží jejich zřizovatel. U sociálních služeb v hlavním městě je to zpravidla magistrát nebo městská část.

„Blázny“ tu nechceme, ošívají se v obcích. Kraj chce přemístit duševně nemocné

Podle Chmelové tak neziskovým organizacím v hlavním městě schází pojistka finančně překlenout nejisté období. „Praha je posledním krajem v Česku, který neziskovým organizacím neposkytuje překlenovací půjčky, kterými by mohly toto období vykrýt,“ uvádí.

Sama by problém nejistých financí vyřešila úvěrem. „Jsem ředitelkou od ledna a první, co jsem řešila, byly peníze na mzdy a provozní náklady prvního čtvrtroku. Musela jsem to vyřešit kontokorentem a půjčkou v rámci Diakonie,“ vysvětluje.

Stejnou zkušenost sdílí Markéta Školoudová, ředitelka neziskové organizace Dům tří přání, která za letošek kvůli výši mzdy obdržela již dvě výpovědi. „Abych zajistila mzdy pro své zaměstnance, vzala jsem si jako fyzická osoba kontokorent,“ uzavírá.