Před dvaceti lety zasáhly Prahu povodně. Umíte předpovědět i tento přírodní jev?
Ano, ale ne u všech druhů. Předpovědět umíme třeba povodně z trvalejších srážek, kde jsou předpovědi takřka dokonalé a dokážou říct dešťové úhrny za 24 hodin, 36 hodin a tak dále. Na to je velmi dobrý například model Aladin (numerický model počasí, pomocí kterého se připravují krátkodobé předpovědi, pozn. red.). Potom jsou to takzvané bleskové povodně, které vznikají při bouřkových situacích. Stejně tak jako vznikají dynamické podmínky pro supercely (bouřka, při které je nejvíce pravděpodobný vznik tornád, pozn. red.), existují také podmínky pro bouřky, které se pohybují jen zvolna nebo přímo stojí na místě.

V jedné obci svítí celý den sluníčko a o deset kilometrů dál plují na člunech. Tomu se říká „train efekt“ neboli efekt vlaku. Jde vlastně o situaci, kdy několik bouřek postupně přechází přes jedno místo, často přitom vzduch z jedné zanikající bouřky podpoří vznik další bouřkové buňky. Ty se předvídají hůře.

Jak se za těch dvacet let změnilo v hlavním městě počasí?
To je relativní. Pamatuji si, že do roku 2016 byly nad Prahou nejlepší bouřkové situace, to se poté přesunulo více na východ. Teď jsou ty nejvýznamnější situace spíše na jihu a jihovýchodě republiky. Za posledních šest let se u nás stala supercela naprosto normálním jevem, ne každá naštěstí tvoří tornádo. Když jsem se zabýval historií, našel jsem extrémy i v minulosti. V roce 1929 zasáhlo velkou část republiky takzvané derecho. Lidé zaznamenali několik tornád a supercel, to byla zřejmě bouřka století a škody se odklízely několik let. V osmdesátých letech zase padaly na Kolínsku dvanácticentimetrové kusy ledu, rozmlátilo to mnoho střech.

Robin Duspara Pozorování bouřek se věnuje odmalička. S pravidelnou dokumentací začal v roce 2006, od roku 2008 se specializuje i na předpovědi bouřek. V roce 2017 se nynější předseda Czech Thunderstorm Research Association vydal lovit bouře do USA, kde spolupracoval i s výzkumným projektem TWIRL. Účastní se také mezinárodních konferencí a projektů a letos kandiduje do zastupitelstva Úval u Prahy, kde dlouhá léta bydlí.

Jak začal váš příběh s lovem bouřek?
Bouřky a vůbec všechny přírodní jevy mě fascinovaly odmalička. Zajímám se i o astronomii. Na základní škole jsem si místo čtení beletrie prohlížel atlas a kreslil k němu tornáda. Někdy v roce 2004 jsem se pak dostal k internetu a začal sledovat stránky Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), nejrůznější radary či detekce blesků. Tehdy to bylo vše tak trochu v plenkách, používala se stará technika a radarový snímek se na slepé mapě objevil jednou za půl hodiny.

Později jsem se dostal i ke kameře, první lovení jsem podnikl ještě na staré kazety. Po tornádu na Chrudimsku (v roce 2008, pozn. red.) jsem se pak již začal zajímat o výstrahy a založil první webovky na předpovídání bouřek. A v té době někdy začaly vznikat první české komunity „lovců bouřek“.

Co od samotného lovu očekáváte? Můžete přiblížit, jak taková akce probíhá?
Řídíme se podle pravděpodobnosti. Máme zhruba dvacet členů, a když na radaru vidíme, že začínají první „bouřkové buňky“, rychle se rozmístíme do terénu. Snažíme se zachytit celý průběh bouřky, pokud tedy není nějak extra rychlá.

Jakou máte při lovu techniku? S čím se musí lovci potýkat?
Někdo má jen foťák, jiní používají třeba i nejrůznější detektory blesku. Na auta se dávají srážkoměry nebo příruční měřiče větru. Já začínal s jedním stativem se zrcadlovkou a druhým právě s takovým měřičem. Ukazovalo mi to nárazy větru. Potíž byla v tom, že jsem musel vždycky celou tu bagáž rychle zabalit, bouřka totiž bývá nevyzpytatelná. Nejvíce financí dáváme určitě do paliva, za rok toho najezdíme dost a nikdo nás nedotuje. Kvůli bouřkám někdy musíme jet v konkrétním úseku rychle a lidé si myslí, že jsme nějací závodníci. My ale jen chceme dohonit bouřku nebo ujíždíme před kroupami.

Jiní lovci bouřek v minulosti zmínili, že například o tornádu na Moravě věděli dopředu. Jak v takové situaci probíhá komunikace mezi vámi a ČHMÚ?
Výstrahy ČHMÚ se rozhodně obrovsky zlepšily, v roce 2008 byly oproti dnešku až na primitivní úrovni, nyní jsou již opravdu dobré. Co se týče tornáda, šly sice předpovědět podmínky pro vznik supercel, ale tornádo jako takové, jeho intenzitu a především lokalitu výskytu nikdo nepředpověděl. Podmínky pro něj byly na velké ploše, taková situace ale nastane třikrát až čtyřikrát za rok. My v CTRA nechceme působit paniku a při výstrahách píšeme, že mohou vzniknout lokální povětrnostní jevy. Nemůžeme ale ve většině předpovědí psát, že hrozí tornádo. S ČHMÚ komunikujeme, i když bychom chtěli spolupracovat víc.

Poskytlo loňské tornádo nějaká cenná data pro budoucí předpovědi?
Určitě ano. S každou situací se člověk učí, ať jde o přeháňky, či supercely. Já předpovídám od roku 2008 a učím se pořád. Naším cílem je o takových jevech zjistit co nejvíce a díky tomu zamezit maximálnímu množství škod, zranění a ztrátám na životech.

Z jaké vzdálenosti se vůbec může bouře sledovat, aby to bylo bezpečné?
Nejprve je hlavně třeba mít nějaké znalosti, třeba o práci s radarem. Je důležité vědět, jak bude bouřka postupovat, jak je silná, jestli hrozí kroupy, jestli bude rotovat a tak dále. Občas vznikají nebezpečné jevy velmi prudce, rozhodně bych doporučoval držet se radarových snímků, ty jsou i na Google mapách, a držet se mimo bouřkové buňky. Jakmile nad vámi začne pršet, stejně nemůžete fotit a musíte jet o kus dál.

Jaká jsou pravidla, kterými se při takové bouři řídit?
Vždy je třeba mít v bezpečné vzdálenosti úkryt. Obecně je samozřejmě nutné dbát na bezpečnost ve svém okolí, při bouřce hrozí pád úlomků větví, spadané stromy a další extrémní situace. Vždy je lepší být mimo bouřku než přímo pod ní.

A jaká jsou v Praze riziková místa z hlediska povodní?
Bezpečnostní opatření jsou nyní podle mě dobrá, od roku 2002 se do nich dost investovalo. Nejhůře je na tom nyní asi jih města, který však není tolik osídlený.