Známý růžový tank měnil barvu jako chameleon, soudruzi se ho báli

Oslavy konce 2. světové války se konaly tento týden ve středu 8. května, ale ještě před třiceti lety bychom slavili až ve čtvrtek, tedy 9. května – v den tradiční vojenské přehlídky na moskevském Rudém náměstí. Přesunem na středu se ale republika zbavená totality po sametové revoluci přizpůsobila mezinárodně uznávanému datu.

I když se konec války slaví jednou ročně, symbol osvobození Československa Rudou armádou měli Pražané na očích každý den. Z tehdejšího náměstí Sovětských tankistů na Smíchově (dnešního náměstí Kinských) na kolemjdoucí shlížel z pět metrů vysokého podstavce sovětský tank typu IS-2 s číslem 23, který měl být připomínkou nejen takzvané pražské operace.

Přestože se pražský tank od roku 1945 už nikdy bojů neúčastnil, jeho sláva souvisela spíše s množstvím nátěrů, které postupně získával. A jde možná dokonce o nejvíc natíraný tank na celém světě. „Původně, v roce 1945, byl tank číslo 23 přetřen ze zelené na bronzovou barvou,“ říká historik Oldřich Tůma. Později, ještě za komunistů, se mu vrátila původní zelená.

Jen růžová to může být

Další ze série nátěrů přišel po revoluci, v noci z 27. na 28. dubna 1991. David Černý tehdy jako student Vysoké školy umělecko-průmyslové s přáteli přetřel tank narůžovo. Po třech dnech bouřlivých diskusí a protestech sovětské vlády se chopila práce natěračská četa a pro změnu měla v kyblíku zelenou barvu.

„Usnesením vyšetřovatele VB ze dne 29. dubna bylo ve věci zneuctění tanku č. 23 v Praze na Smíchově zahájeno trestní stíhání pro trestný čin výtržnictví. Lze předpokládat, že trestní stíhání bude rozšířeno i pro další trestné činy,“ uvedlo tehdy Rudé Právo.

Zjitřená porevoluční atmosféra a nechuť ke všemu sovětskému ale tank neochránila. Zelená barva nestihla ani zaschnout a 12. května 1991 využilo své imunity 15 poslanců Federálního shromáždění. Tank opět natřeli narůžovo.

6 fotografií

„Čin nesklízí můj obdiv. Když poslanci cítí potřebu protestovat proti tomu, že je někdo neprávem stíhán, nebo je zneužit některý paragraf či že v některých případech vyšetřovací orgány postupují podezřele rychle a v některých naopak pomalu... přemalování tanku opět narůžovo je výrazem bezmoci,“ okomentoval čin tehdy v Hovorech z Lán prezident Václav Havel.

Následně byl David Černý propuštěn a tank přišel o status národní kulturní památky. Jeho stěhování ze Smíchova již nestálo nic v cestě. Do centra se pak vrátil v růžové barvě krátce během roku 2011. Na pontonu byl umístěn mezi Střelecký ostrov a Smetanovo nábřeží jako připomínka dvaceti let od odsunu sovětských vojsk.

„Tank je teď ve vojenském muzeu v Lešanech a je opět zelený. A malý kousek máme na náměstí Kinských. Celé to jen dokládá, že jsme vlastně daleko víc okupovaní než kdykoli předtím,“ okomentoval současnou situaci Černý.

Strach ze symbolu

Tank v ulicích Prahy měl zřejmě také vzbuzovat respekt. Možná náhodou a možná symbolicky hlaveň mířila směrem k západu. V roce 1956 ale začali mít strach hlavně soudruzi.

Tehdy byly totiž podobně vystavené tanky použity jako bojeschopné stroje při obraně před sovětskou okupací Maďarska. Z tanku 23 byl proto vymontován motor i s převodovkou. V Praze jej tak nikdo nepoužil, ani když se Československo dočkalo 23 let od konce války – v srpnu 1968 – obsazení Rudou armádou.

„Tank byl vnímán i jako symbol dvacetileté sovětské okupace. Kdyby zůstal růžový, tak by tam mohl být podle mého soukromého názoru dodnes,“ míní historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Rozhodně to náměstí vypadá nejlépe tak, jak je upraveno dnes. Mně osobně se vojenská technika na veřejném prostranství v úloze připomínky minulosti nikdy nelíbila,“ oponuje Svobodovi historik Tůma.

Zatím poslední snahy umístit tank 23 zpět do Prahy natrvalo, jsou z roku 2005, kdy jej chtěl zastupitel František Hoffman (KSČM) přestěhovat na Vítkov.

Vystavený stroj neodpovídal příběhu Památku padlých vojáků z osvobození Prahy podle bývalého ředitele Ústavu pro soudobé dějiny Oldřicha Tůmy zneuctila invaze v srpnu 1968, ne růžový tank. Historik a bývalý ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma. Je podle vás v pořádku, že se oslavy konce války přesunuly po revoluci na 8. května? Myslím, že obě data - 8. i 9. květen - dávají smysl, německá kapitulace byla určena na půlnoc mezi 8. a 9. květnem. Ve většině zemí se konec války slaví 8. 5., tedy v den, kdy se slavil už v roce 1945. Někde ale v den, kdy byla konkrétní země osvobozena, nebo kdy tam byly ukončeny bojové akce. Například v Itálii je to 25. dubna, v Nizozemí 5. května. Podle té druhé logiky by pro Českou republiku přicházel v úvahu spíše 9. květen. Vybavujete si nějaké události, které se k existenci tanku vážou? Třeba jak vypadaly oslavy konce války v jeho blízkosti? A jak to bylo po roce 1968? K tanku se pokládaly květiny, ale jinak ústředním místem oslav konce války nebýval. Já nejsem vojenský historik. Na některých místech se skutečně sovětské tanky připomínající konec války staly v roce 1968 symbolem okupace a bylo s nimi podle toho naloženo - například v Trutnově. Pokud vím, nebyl to ale případ smíchovského tanku. Po roce 1968 koloval ovšem třeba vtip, co znamená číslo 23, které smíchovský tank nesl. Podle tehdejší oficiální interpretace šlo o číslo tanku, který vedl tankovou kolonu 9. května ráno a byl zničen na Klárově. A z legrace se říkalo, že šlo o sovětský vzkaz: za 23 let se vrátíme. Jinak i když byl tank opatřen číslem 23, ve skutečnosti se nejednalo o ten stejný kus, za který byl považován... Na Smíchově byl umístěn tank typu IS-2, který se na konci války bojových operací účastnil a účastnil se i pražské operace. Samozřejmě těžko říci, zda i konkrétně tento kus, to ale myslím není zrovna podstatné. Tank, který byl zničen na Klárově, tedy onen legendární první tank, který osvobozoval Prahu, byl ovšem typ T-34. Aby to bylo ještě komplikovanější, tank zničený na Klárově měl ve skutečnosti číslo 24. Tank číslo 23 ze stejné jednotky se také zúčastnil boje na Klárově, ale nebyl zničen a dorazil jako první na Staroměstské náměstí. Čili legenda, která se později, ne hned v roce 1945, prosadila jako vysvětlení historických okolností smíchovského tanku, byla složena z různých dílků. Byly pravdivé, ale vytvářely trochu upravený příběh. Jenže poslední desetiletí poutalo pozornost spíše natírání tanku... Pro někoho bylo natření tanku narůžovo v roce 1991 vyjádřením oprávněného politického názoru, pro jiného uměleckým happeningem, ještě pro jiného samoúčelnou exhibicí. To je asi i můj názor, ono opravdu bylo něco jiného stáhnout sovětský tank z podstavce a zatarasit s ním hlavní komunikaci 21. srpna 1968, jako se to stalo právě v Trutnově a něco jiného ho barvit tak či onak dlouho po pádu komunistického režimu. Souhlasím ovšem s tím, že památku sovětských vojáků, kteří padli při osvobozování Československa za druhé světové války, zneuctili především ti, kteří sem sovětskou armádu poslali v roce 1968.