Stejně jako v předchozích knihách i v tomto případě dostála Jana Poncarová své pověsti pečlivě připravené autorky. I když v tomto případě složité rešerše a příprava podkladů nebyla pouze na jejích bedrech.

„Tentokrát jsem to měla s rešeršemi snazší, protože spoluautor knihy Jiří Sankot se Věrčině osudu věnoval posledních více než deset let a odvedl veliký a záslužný kus práce,“ oceňuje Jana Poncarová svého kolegu, historika Jiřího Sankota.

Věrčin příběh čtenáře zavede do konce třicátých let v Československu, do doby protektorátu a druhé světové války.

Deník není románem

„Věrka, její sestra Hanka a jejich rodiče žili běžným životem, tatínek byl úředník, maminka v domácnosti. Věrka měla své sny, byla společenská, plná radosti. Pak ale musela začít nosit žlutou hvězdu, svět se postupně hroutil. Očima jedenácti až dvanáctiletého děvčátka popisuje svoji každodennost, která se měnila, jak se zpřísňovaly restrikce vůči Židům. Věrčin osud pak nabývá nového rozměru, když si uvědomíme, že v Evropě je znovu válka a že sílí pravicový extremismus,“ říká Poncarová s tím, že čtenáři se nenásilně, přes příběh obyčejné rodiny, seznámí s velkými dějinami, které vedly k tolika lidským katastrofám.

Jana Poncarová se tímto obdobím našich dějin nechává často inspirovat ve svých románech – osud Věrky Kohnové zpracovala už v knize Alžběta a Nina, kde židovská dívka hraje jednu z vedlejších rolí.

Deník židovské dívky žánrově vybočuje z její románové tvorby, ale i přesto se snaží deníku vtisknout svůj styl, a tak ho zpřístupnit modernímu publiku.

„Deník Věrky Kohnové není román, jde o kombinaci více žánrů. Se spoluautorem Jiřím Sankotem jsme chtěli podat ucelený obraz krátkého života židovské dívenky Věrky Kohnové. Beletrizovaně vyprávíme dětství Věrky, přibližujeme, jak Kohnovi žili, a to až do roku 1941. Na to navazuje přepis deníku, který si Věrka psala necelého půl roku. Autenticky v něm zachytila zpřísňování perzekucí vůči židovským spoluobčanům – a to až do transportu v lednu 1942. Pak opět vyprávíme my, abychom dořekli smutný konec příběhu. Současně v knize budou i obrazové materiály, fotografie a dokumenty, aby si čtenáři udělali ucelený obraz této doby. Aspoň o to jsme se snažili,“ podotýká autorka.

Pro ni je toto téma velmi osobní. Deník Věrky se dochoval v její širší rodině a sama Jana se aktivně angažuje ve snahách připomínat osud Věrky Kohnové. Podílela se na založení webové stránky o ní a na zřízení a instalaci pamětní desky na domě, kde Věrka žila.

Stejně tak se Jana Poncarová pravidelně zapojuje do aktivit spojených s oslavami osvobození Plzně americkou armádou. Připravuje i vycházkovou trasu po místech, po kterých chodila sama Věrka.

Život talentované dívky předčasně ukončili nacisté

„Chtěla jsem, aby Věrčin příběh zase spatřil světlo světa, aby lidé věděli, že v Plzni žila talentovaná dívka, jejíž život předčasně ukončili nacisté. Dlouho jsem nevěděla, že deník, který si Věrka psala, schovávala za druhé světové války moje prateta, blízká přítelkyně Věrčiny maminky. Impuls k novému vydání deníku a k sepsání Věrčina příběhu přišel krátce poté, co jsme Věrce odhalili pamětní desku na domě, ve kterém bydlela. Vše je motivované jediným – aby se na Věrku nezapomnělo. A spolu s tím přichází další velké přání, aby podobný osud nemuselo prožít už žádné dítě,“ svěřuje se Jana Poncarová.

Smutné memento v řádcích deníku dvanáctileté židovské dívky z Plzně je připomínkou toho, že ve válce nejvíc trpí děti. „Mějme to pořád na mysli a zkusme dělat všechno pro to, aby se podobné zlo už neopakovalo. K tomu patří i vyprávění těchto smutných příběhů z minulosti,“ apeluje spisovatelka.

Originál deníku Věrky Kohnové je uložen v pražském Židovském muzeu. Věra si ho psala od srpna roku 1941 až do ledna 1942. Zachytila v něm poslední měsíce židovských obyvatel Plzně před nucenými transporty. Její deník bývá díky své autenticitě a svědectví doby přirovnáván k Deníku Anny Frankové.

V Česku jde o ojedinělou věc. V lednu roku 1942 byla Věrka se svou rodinou deportována do Terezína, odtud pak odvezena do koncentračního tábora v Izbici. Tam ve stejném roce zahynula. Není známé přesné datum její smrti, nemá hrob.

V Plzni přibyly další kameny zmizelých (5. 9. 2019)