VIDEO: Ošetřovatelka piplá veverčata, nosí je s sebou v kabelce i ve výstřihu

  20:12
V práci úřaduje, ve volném čase pečuje o opuštěné malé veverky. Olina Vaščúrová Štěpánková z Plzně se stará o mláďata, která se ocitnou v záchranné stanici. Během pěti let jich vypiplala na šedesát. V prvních týdnech života je nosí stále s sebou v kabelkách a přepravkách, aby je měla na očích a mohla je kdykoli nakrmit.

Záchraně malých veverek se členka Záchranné stanice živočichů Plzeň věnuje pátým rokem. Nejhorší pro ni je, když se s nimi musí rozloučit a vypustit je do volné přírody.

„Lepší je, když se starám o několik mláďat najednou, potom k nim tolik nepřilnu a ani ona ke mně,“ přiznává chovatelka a vzpomíná na svoji první veverku Kuky.

Následovala Sofinka, Viktorie, Maxík, Miky, Luky, Megí, Suki nebo Sam a Barnabášek.

Letos chovatelka vrátila do lesů u Plzně dvanáct svých svěřenců. Každoročně má napilno od jara do podzimu. První mláďata se k ní dostanou většinou v březnu, v dubnu, ty poslední třeba až v září. A když podzimní nalezenci nestihnou dostatečně dospět a zimní měsíce by sami v přírodě nepřežili, přečkají je ve voliéře na záchranné stanici. I tam se paní Olina o své svěřence stará od A do Z.

Odchovává jedince, kteří vypadli z hnízda, jsou poranění nebo se jich zbavila samice, když byl počet potomků nad její síly. Naštěstí spoustu z těchto osudem zkoušených mláďat najdou běžci, pejskaři nebo všímaví obyvatelé sídlišť, parků, prostě ti, kteří nejsou lhostejní a volají záchrannou stanici živočichů.

Chovatelka přiznává, že péče o malé hlodavce je časově náročná. V prvních týdnech života jsou velmi zranitelní a závislí na matce, nemůže je nechat o samotě.

I proto třeba při hledání zaměstnání rovnou přichází s velkou prosbou, zda si může s sebou do práce nosit zvířecí pacienty. V personální agentuře, kde dříve pracovala, nebo nyní na úřadě, jí velkoryse vyšli vstříc.

Neexistuje, aby například sedla na kolo a jela na půlku dne pryč a nechala své svěřence samotné. Ovšem výlety na zámky, do muzeí či divadel si ujít nenechá a mláďata obvykle rafinovaně propašuje i tam.

„Pokud musím odjet na pár dní pryč, musím za sebe najít náhradu. Mám naštěstí takzvané hlídací tety, které mě zastoupí,“ vypráví.

Mláďata doslova piplá jako miminka. Nejmenšímu, které dostala do péče, byl jeden až dva týdny. V době, kdy se veverčata k lidem dostanou, jsou závislá na péči a krmení matky, nemají dost hustou srst a jsou jako všichni savci teplomilní, nesmějí proto za žádných okolností prochladnout.

„Nosím je s sebou třeba v kabelce plné hadrů nebo nahřátého gelu. Nejvíc se mi ale osvědčilo mít je ve výstřihu. Na první pohled to nikdo nepozná a já bezpečně ucítím, když se probudí a začnou se shánět po mléku,“ směje se ošetřovatelka.

Zpočátku je krmí speciálním sušeným mlékem pro koťata, a to každé dvě tři hodiny. Protože je důležitá i kontrola vylučování, po krmení mláďatům masíruje bříška, aby neuhynula na koliku.

Když povyrostou, namáčí jim do mléka piškoty, aby plynuleji přešla na tuhou stravu. Postupně jídelníček zpestřuje zrním, slunečnicí, všemi druhy oříšků, ovocem a zeleninou. Stejně jako člověk jsou i veverky vybíravé a to, co chutná jedné, nechutná druhé. Některé milují mrkev, okurky, meruňky, jablka, hrušky, jiné si rády pochutnají na melounech.

Za tři měsíce je z veverek demoliční četa

Mláďata se po pár dnech nepřetržité péče stávají na člověku závislá a všechny dovednosti a nové věci si ráda zkoušejí na lidech. Zoubky trénují na prstech, nehtech, tahají za vlasy, ale jsou také velmi mazlivá a přítulná. I proto se paní Olina s nimi nerada loučí.

Zhruba ve věku tří měsíců se však z veverčat stává demoliční četa a máloco v bytě odolá jejich okusu a značkování. Při dospívání se postupně odpoutávají od mazlení a dětských her a je na nich vidět, jak moc je to táhne zpět do přírody.

Kolem pěti šesti měsíců jsou z nich již dospělí jedinci a volání přírody je čím dál silnější. „Nechat si je, to by bylo pro ně velkým trápením,“ domnívá se ošetřovatelka.

Veverky se proto přemístí do voliéry na stanici, která simuluje přírodní prostředí, kde budou muset umět přežít, a jako dospívající teenageři už putují do vypouštěcí voliéry. Z té pak odcházejí do volné přírody. Zároveň je pro ně voliéra určitým azylem, kam se zpočátku mohou vracet přespat a nasytit.

S některými zachráněnými veverkami se paní Olina v místě vypuštění ještě pár dní setkává, než se odhodlají a vydají se hledat si své území a vhodný protějšek.

„Veverky jsou teritoriální, takže dospělá veverka obývající své území z něj každého veverčího cizince vyžene. Za den jsou schopny se přemístit několik kilometrů, někde uvádějí až deset kilometrů denně,“ prozradila.

A i když by se mohlo zdát, že veverky obecné jsou buď zrzavé, černé nebo hnědé, každá má podle chovatelky specifické zbarvení, stavbu těla nebo tvar hlavičky, ocasu a bezpečně je ještě pár dní po vypuštění, kdy se vrací do voliéry, pozná.