„Měl jsem výtvarný ateliér na zámku v Náchodě. V kanceláři jsem míval podivný pocit, zdálo se mi, že tam snad straší. Ze strašidel jsem tehdy znal jen vodníky a čerty. Začal jsem se tím zabývat a zjistil jsem, že nadpřirozených bytostí je velké množství. A tak jsem v roce 1995 udělal první kolekci fantastických bytostí,“ vypráví autor.
První výstava, která se konala v Náchodě, měla obrovský úspěch. „A tak jsem začal dělat různé tematické expozice pro hrady a zámky. V roce 2012 jsem začal vytvářet kolekci draků. Trvalo to čtyři roky a od té doby putuje po Evropě,“ doplňuje. Dračí figury tvoří především podle své fantazie. „Zároveň se ale snažím, aby bylo uvěřitelné, jakou by mohli mít anatomii,“ říká Drašnar, který jako základ pro své draky používá ocelovou konstrukci. „Osvalení je udělané z králíkářského pletiva. Na tom je polyuretanová hmota, která se vybrousí, a finální vrstva je ze stejného materiálu,“ prozrazuje.
Už když vyrábí ocelovou kostru, musí v ní vidět konkrétního draka. „Všechna práce směřuje vždycky k tomu, aby finální podoba byla podle mé původní představy,“ dodává Drašnar. Nejtěžší draci váží čtyřicet kilogramů, nejlehčí dvanáct. Vyrobit je není nic jednoduchého. „Když se pracuje deset nebo dvanáct hodin denně, tak ten menší drak je hotový za čtyřicet dní,“ prozrazuje výtvarník.
Ten si před tvorbou pročítal i různé legendy. „Nejznámější u nás je ta svatojiřská. V Anglii mají dodneška draka králové ve znaku. Ve Francii mají draci dokonce svá jména. Pročítal jsem středověké bestiáře, kde jsem se dozvěděl, že když létali, vydávali hvízdavý zvuk, byli černočerní a měli až tři řady zubů,“ konstatuje. O výstavu mají tradičně zájem jak děti, tak dospělí. „Pro ně je to spojené s určitou nostalgií. Děti naopak fenomén draků znají třeba méně než ten dinosaurů,“ doplňuje.
První část Drašnarovy sbírky byla na Kozlu vystavena před dvěma lety. „Expozice byla velmi úspěšná. Navštívilo ji několik tisíc lidí. Letos jsme se rozhodli představit druhou část. Očekáváme podobnou úspěšnost,“ podotýká kastelán zámku Kozel Jan Polívka.
