Do Štědrého dne už zbýval jen krůček. Emil Kintzl a jeho podobně nadšení kamarádi dokončovali první háčkový vlek v Kašperských Horách, seč jim síly stačily. Na zasněžený kopec Lišák vyjeli 24. prosince 1962. Lyžovat vydrželi skoro až do setmění. Potom každý v lese u svahu uřízl stromeček a pádil domů. „Byli jsme trošku prdlí, poněvadž jsme tu slávu malinko zapili,“ vzpomíná pětaosmdesátiletý muž na svoje nejlepší svátky.
Na Šumavě, která mu přirostla k srdci, žije Emil Kintzl od pěti let. V roce 1939 se s rodiči přestěhoval z Prahy do Sušice, odkud pocházela jeho maminka. Bydleli v domku se zahradou, kde chovali slepice, kachny, husy, ovce a kozy.
„Během války jsme načerno drželi prase. Před Vánoci se zabíjelo. Táta mě a staršího bráchu vyhnal před barák na ulici, tam jsme hráli na trumpetu a bubínek. Nechtěl, aby někdo slyšel, jak prase při zabíjení kvičí. Když bylo po všem, táta zahvízdal a my jsme s koncertem skončili,“ pokračuje.
Většinu svátečního dne kluci strávili venku. Sáňkovali, bobovali a samozřejmě i lyžovali. Do tepla se vrátili až před večeří. „Měli jsme půst. Ale my jsme to nemohli vydržet, a tak jsme užírali cukroví. Zlaté prasátko jsme stejně viděli,“ doplňuje. V dětství také rád pozoroval průvod mužů převlečených za pastýře, kteří s trumpetami kráčeli městem. Doteď umí zanotovat jejich píseň.
Slavnostní tabuli tvořilo několik chodů. Nejdříve maminka na stůl přinesla hrachovou polévku, pak rybí. „Švestková omáčka už nám lezla krkem. Těšili jsme se hlavně na kapra se salátem. Jenže potom byl ještě sulc a kapr namodro. To už jsme vůbec nechtěli,“ líčí.
Pod stromečkem, který sourozenci ozdobili mimo jiné i ručně vyrobenými řetězy z barevných papírů, nacházeli skromné a praktické dárky. Z ponožek, rukavic nebo čepice malý Emil radost příliš neměl. Zato pokud objevil sportovní náčiní, oči mu jenom zářily. Dobře si pamatuje na rodinné zvyky. Rozkrajovali jablka, posílali po vodě loďky vytvořené ze skořápek, do nichž vložili svíčky, hráli hry a chodili na půlnoční.
Ze Sušice odešel Kintzl v roce 1954. Na chvíli zakotvil coby učitel v Hartmanicích, poté v Srní. O tři roky později se oženil a s manželkou se usadil v Kašperských Horách. Nejdříve se jim narodil syn Petr, pak přišly na svět dcery Alena a Naďa. Ještě než potomci povyrostli, aby sami mohli stát na lyžích, už je otec bral na sjezdovku. A nevynechal ani 24. prosinec.
„Malá byla v kočárku. Starší už ji pohlídali. Nemyslete si, taky jsem někdy hubovala. Tři děti, práce nad hlavu. V předchozím domě jsme topili pilinami, které jsme měli uskladněné ve stodole přes ulici. Piliňáky nebyly připravené a já jsem to sama dělat nemohla. Míla sehnal nějakého kamaráda, honem všechno přinesli, aby situaci zachránili. Zažili jsme leccos, ale sranda a přátelství s ostatními byly k nezaplacení,“ zdůrazňuje žena Naďa.
Kromě tradic, které Kintzl přijal od svých rodičů, zavedl také novinku – pravidelné fotografování. Nejenom na Vánoce své blízké zvěčnil a pečlivě si veškeré snímky archivoval. Každému dítěti pak vedl album, které mu v dospělosti daroval.
Pouze synova sbírka fotografií zůstala v domě dodnes. Petr bohužel v lednu 1979 tragicky zahynul. Od té doby manžele provází stín smutku. Ten alespoň na chvíli rozptýlí dcery, vnoučata i nejmenší pravnoučata, když za nimi dorazí do Kašperských Hor. A samozřejmě spoustu času společně tráví na kopcích.
Nejvíce legrácek stejně bývá na sjezdovce, shodují se Kintzlovi
„Přivezou si hromadu krámů. To je tašek, na hokej, lyže… Pokoj je úplně plný. Většinou jdou lyžovat dopoledne, přijdou na oběd. Pak odpoledne a ještě večer. Bez toho už to ani nejde. Nejvíc legrácek stejně bývá na sjezdovce,“ shodují se Kintzlovi.
Zatímco si rodiče pochutnávali na večeři, malá Naďa už pokukovala po dárcích. Nemohla se dočkat, co jí Ježíšek nadělí. Tetelila se štěstím, když dostala vytoužené šponovky ze západního Německa. Později jí vyrazily dech první džíny. Teď už si přeje především zdraví pro blízké. „Všechno ostatní máme, jsme spokojení,“ míní Naďa Lukášová.
Stejně jako kdysi táta i oni v dětství dodržovali řadu zvyků. Před večeří pouštěli skořápky po vodě, lili olovo nebo krájeli jablka. „Pak jsme se pustili do jídla. Táta ale všechno prodlužoval. Když už to vypadalo nadějně, museli jsme umýt nádobí. Všechno to trvalo neskutečně dlouho,“ vrací se v čase jednapadesátiletá žena.
I když zazvonil zvonek, Naďa a její sestra Alena ještě povinně hrály koledy na piano. Byly nervózní, takže to trochu kazily. Po společném štědrování, na které dorazili i přátelé ze Sušice, následovala mše. A už ráno na Boží hod se vydali na lyže. Nečinní ale nezůstali ani na Štědrý den. „Dívali jsme se sice na pohádky, ale přinejmenším procházka nás neminula,“ vypráví.
Svátky mimo sjezdovku si už nedovedou představit
V jedenácti letech se krátce po svátcích vypravila s tátou na lyžařské závody. Netušila, že už svého bratra nikdy neuvidí. Po jeho smrti se Nadě i celé rodině Kintzlových zhroutil svět. „Byla to hrozná rána. První Vánoce jsme jenom proplakali. Bolest zůstává v srdci pořád. Často na něj vzpomínáme,“ říká rozechvěle.
Obrovský strach Naďu zaplavil před dvěma lety, když dostal otec infarkt. Naštěstí se se zdravotními problémy skvěle popral. Může zase lyžovat. Až se za pár dní na Šumavě setkají, nenechají si příležitost rozhodně ujít.
Pětadvacátého prosince si Lukášovi obvykle přivstali. Čekala je cesta z Prahy do Kašperských Hor. Po příjezdu ani nevybalili a už stáli na sněhu. „Jako malí jsme s bráchou ještě nemohli na lanovku. Děda ale z řemenů a opracovaného klacku udělal kladku a vozil nás alespoň na kopci naproti bytovce, kde bydlí,“ popisuje Barbora Lukášová.
Koneckonců většina jejích vzpomínek je protkaná pohybem. Na lyžích poprvé stála ve dvou a půl letech. Naučila se na nich tak dobře, že se na základní škole věnovala sportu určitou dobu závodně.
„V dospívání mě štvalo, že děda už stojí u lanovky před jejím spuštěním a jede jako první nahoru. My jsme tam samozřejmě museli být s ním,“ přiznává. Když povyrostla, už na svah nevyrážela tak brzy. „Jenže on dorazil domů dřív, vzal si dalekohled a z obýváku sledoval, jak nám to jde. Pak jsme dostali vyhubováno, že pořád sedíme v bufetu, pijeme čokoládu nebo svařák,“ směje se.
Svátky si dnes pětadvacetiletá Bára jen těžko dokáže představit bez návštěvy na Šumavě. Štědrý den stráví v Praze. Tradičně zamíří na Kampu, kde mají sraz s rodinnými známými. A pak už bude pospíchat do Kašperských Hor.
„Musíme si jít určitě zalyžovat, to je jasné. Jsem už trochu rozmazlená, protože jezdíme dost na sjezdovky do ciziny, kde jsou úplně jiné podmínky. Kdežto děda si opravdu váží každého kopečku a je schopný na něm být celý den,“ porovnává a přemítá, že možná společně vyrazí do nedalekého Německa.
Oba prarodiče obdivuje. Cení si na nich například toho, že stále sportují a zapojují se do okolního dění. „Je skvělé, že jsou pořád aktivní. Chtěla bych být jako dědeček. Doufám, že můj budoucí manžel bude mít takovou píli a kázeň jako on. A svým dětem bych jednou přála zažít Vánoce plné sněhu, stavění iglú a všeho dobrodružství, které jsem zakusila,“ uzavírá.